Rádiový DJ Grant Mazzy začíná dostávat zprávy o vzrůstajícím násilí ve městě a o tajemném viru, který zabíjí lidi a mění je na zombie. Grant spolu s hrstkou lidí se poté schovává v podzemí opuštěného kostela. Tam také nadále vede své rádiové vysílání. Město zachvátí krvavé šílenství, začíná boj o život.
Pár postav, rádiové studio a překvapivě to jako horor dokázalo fungovat. Pokud nemáte nic proti komornějšímu pojetí hororu, které se tentokrát zaměřuje opravdu jen na dialogy, určitě Pontypool zkuste.
Vzhledem k tomu, že nesnáším rádia, kde se jenom kecá (a tenhle moderátor navíc kecá hrozný kraviny) a hovno hraje dobrá hudba, tak jsem k tomu hned od začátka zaujal postoj, že se u toho budu bavit asi jak při vypalování bradavic. Nebyla to tak uplně pravda, ale dobrej pocit se u mě neprojevil. Proč? Hodně důvodů. Třeba ten, že zrovna ve chvíli, kdy to začne být zajímavý a představivost vám bubnuje v hlavě, která jede na 1000 otáček z minutu, se to najednou změní na uplnou kravinu (spoilerově k tomu řikám, že se tam objeví nemoc, která se přenáší slovama, jen některejma infikovanejma slovama, no neni to hrozná blbost?). Přitom když jsme o všem věděli jen zprostředkovaně přes zprávy lidí, kontaktujících rádio stanici, byl jsem z toho nadšenej. Škoda, že to nevydrželo dýl a že tvůrci tomu dali nějakou "tvář". Že to bylo celý takový minimalistický, to ani nevadilo, ale někdy bylo vidět, že hodně šetřej, aby nám nemuseli ukazovat, co se děje venku. Čím dýl jsem na to koukal, tím víc jsem si pod kníry mumlal slovo pitomost... pitomost... pitomost... pitomost... pitomost... (a sakra)