10 skvělých hororů z minulých desetiletí, které možná neznáte

Na kolečkové křeslo upoutaná mladá žena Penny (Susan Strasberg) přijíždí po deseti letech na odlehlé sídlo svého otce. Od své macechy se ale po příjezdu dozví, že otec je v těchto dnech pryč. Hned první večer však v zahradním altánku objeví něco strašného...

Scream of Fear je nenápadný nízkorozpočtový hororový thriller (v duchu např. Alfreda Hitchcocka), který dokáže napnout, lehce vylekat a svými dějovými zvraty skutečně překvapit (minimálně jedním určitě). Jde o stylovou zapomenutou žánrovku z produkce slavného britského hororového studia Hammer, v níž si zahrál třeba i legendární Christopher Lee, jenž byl jednou z tváří daného studia.

Pokud byste měli v životě vidět jen jeden staromódní horor o domě, kde straší, jedním z horkých adeptů na vítězství by nepochybně bylo Strašení od hollywoodského klasika Roberta Wise (West Side Story, Za zvuků hudby). Příběh čtyřčlenné skupiny lidí, vedené antropologem zajímajícím se o nadpřirozené jevy, se na několik dní nastěhuje do sídla Hill House, který má kvůli mnoha tragickým událostem, k nimž v něm došlo, pověst prokletého domu. K podivným a děsivým jevům dojde hned první noc...

Strašení se dějově sice trochu točí v kruhu (postavy zažijí něco strašidelného a pak o tom debatují), filmařská stránka je ale takřka mistrovská. Snímek se obešel bez jakýchkoliv efektů, které by mohly časem nehezky zestárnout. Místo toho sází na ostatní složky – zvuk, hudbu a zejména kameru. Té se daří impozantní starodávné sídlo se silným geniem loci publiku prodávat v každém úchvatně zkomponovaném záběru. Z dnešního pohledu už Wiseovo dílo možná nepůsobí tolik hrůzyplně, esteticky a z hlediska historie žánru jde ale stále o vysoce relevantní titul, jenž se dočkal roku 1999 velmi špatného remaku s Liamem Neesonem, a knižní předloha od Shirley Jackson byla před třemi roky velmi ambiciózně zadaptována do podoby vynikající série Dům na kopci.

Lehce pozapomenutý britsko-španělský snímek v sobě spojuje dva vděčné žánrové přístupy – hororovou sci-fi s filmem odehrávajícím se v uzavřeném prostředí (v tomto případě ve vlaku). Během cesty Transsibiřskou magistrálou začnou záhadně umírat cestující. Ukáže se, že na vině je miliony let stará fosilie, v níž přebývá záhadné zlo. Vraždící monstrum se sice brzy podaří zneškodnit, mrtvých ale přesto stále přibývá...

Expres hrůzy je velmi zábavné béčko, jehož zápletka a některé dějové zvraty musely být minimálně ve své době poměrně originální. Film navzdory jisté zastaralosti ani chvíli nenudí a zdobí ho báječná, lehce mysteriózní atmosféra a dva charismatičtí herci Christopher Lee a Peter Cushing v hlavních rolích (ve vedlejší se objeví např. Telly Savalas). Malý žánrový poklad, který by byla škoda minout, zvlášť pokud máte hodně v oblibě např. Carpenterovu Věc nebo „vlakové“ detektivky (viz Vražda v Orient expresu).

Jméno Briana De Palmy jistě netřeba zevrubně představovat. Žijící režijní legenda má na kontě kultovní klasiky jako Zjizvená tvář, Neúplatní nebo první Mission: Impossible. Jeho raná (a bohužel ne až tolik známá) tvorba se však hodně nesla v duchu velice svérázných (a leckdy nemálo úchylných) variací a poct jednomu z nejslavnějších režisérů vůbec – Alfredu Hitchcockovi.

Jedním z takových filmů jsou právě Sestry. V nich slavný filmař důmyslně propojil prvky Psycha a Okna dvor a vytvořil tak zvláštní mix psychothrilleru s body hororem v duchu Davida Cronenberga. Příběh investigativní novinářky, která se vydává po stopě sester, z nichž jedna je pravděpodobně šílená vražedkyně, zdobí kromě De Palmovy hravé režie rovněž náramně atmosférická hudba Bernarda Herrmana, Hitchcockova dvorního skladatele.

Další pozoruhodnou variaci na horor o strašidelném domě nabídl roku 1976 scenárista a režisér Dan Curtis. Oliver Reed a Karen Black zde představují manželský pár, jenž se s malým synem nastěhuje do honosného sídla. Za to, že v něm mohou bydlet, ho musí udržovat a také se starat o starou ženu, která prakticky nevychází ze svého pokoje v nejvyšším patře. Počáteční idyla se však postupně začne měnit v teror, jelikož s domem něco není v pořádku.

Burnt Offerings by se dalo kvůli velmi podobnému příběhovému základu považovat za předchůdce legendárního Osvícení. Jinak si ale jdou filmy svou vlastní cestou. Tak jako zmíněné Strašení i tento film je především o pozvolna houstnoucí atmosféře a předzvěstech čehosi zlého (viz Reedovy snové vize o děsivém řidiči pohřebního vozu), nežli o litrech prolité krve či pofidérně ztvárněných „bubácích“. Snímek pomalu ale jistě nabírá na obrátkách a směřuje k vynikajícímu drastickému finále.

Legendární Roman Polanski má na kontě několik mistrovských děl (Rosemary má děťátko, Čínská čtvrť, Hořký měsíc). Natočil ale i snímky, které zas až tak známé nejsou. A mezi ty nejzajímavější z nich patří právě Nájemník, v němž si slavný režisér zahrál hlavní roli. Ztvárnil zde mladého muže, jenž se nastěhuje do bytu po ženě, která se pokusila spáchat sebevraždu skokem z okna. Tragická událost je však teprve začátkem podivných a neblahých jevů, které nového nájemníka v činžovním domě čekají.

Polanski precizně graduje příběh plný tajemna a paranoie, do níž se hrdina propadá vinou zvláštně, nepřátelsky a znepokojivě se chovajících sousedů. Film má pojetím a kvalitami hodně blízko předchozí slavné a velebené Rosemary, v níž po celou dobu také nebylo jasné, zda je ústřední postava obětí záludného spiknutí, nebo jen vlastních představ. Kvůli svému tématu (sousedská nevraživost) se snímek dá současně číst i jako velmi černá komedie.

Nejznámějším hororem Davida Cronenberga je nepochybně výtečná Moucha. Zapomínat by se ale nemělo ani na některé jeho starší kusy. Jedním z nich jsou právě Mláďata, v nichž kultovní filmař taktéž rozvinul svá srdeční témata – tělesné mutace, deformace a narušené duševní zdraví.

Film vypráví o muži jménem Frank Carveth (Art Hindle), jehož žena se delší dobu nachází v péči nekonvenčního psychologa (Oliver Reed). Poté, co Frank objeví stopy násilí na své malé dceři, odmítne dívku svěřovat manželce na víkendy a dá ji na starost své matce. Ta je ale brzy poté u sebe doma brutálně zavražděna... Přestože ryze hororový začne být snímek ve větší míře až ke konci, Cronenbergovi se daří diváky a divačky napínat po celou dobu pomocí zlověstné atmosféry, na níž má velký podíl děsivá hudba Cronenbergova častého spolupracovníka Howarda Shorea.

Další zapadlý hororový klenot vypráví o Johnu Russellovi (George. C. Scott), učiteli a hudebním skladateli, který při autonehodě přišel o ženu s dcerou. Po ní se přestěhuje do odlehlého obrovského starého domu. V něm se stárnoucí muž stává svědkem mnoha podivných a znepokojivých věcí (po ránu slýchává neznámé rány apod.). Začne proto pátrat po osudu předchozích majitelů.

Snímek Petera Medaka je podobně jako Strašení či Burnt Offerings ukázkou kultivovaně natočené duchařiny, v níž nenajdete stopy po obvyklých žánrových rekvizitách (banální lekačky, přehnaně explicitní násilí, vizuální triky apod.). Místo toho sází na zručně vystavěnou detektivní zápletku, kdy skvěle zahraný protagonista zjišťuje původ tajemných událostí, a mrazivou atmosféru prázdného rozlehlého sídla, v němž se kdysi zřejmě stalo něco hodně děsivého.

Asijské horory jsou samostatnou kapitolou. Filmy jako Kruh, Nenávist či Oko byly natolik úspěšné, že se dočkaly hollywoodských remaků. Mnoho těch opravdu dobrých ale stále zůstává publikem nepovšimnutých. Jedním z nich je i japonský snímek Noroi (Kletba).

Formou found footage ukazuje pátrání reportéra, jenž se zabývá různými paranormálními jevy, které spojuje tajemná dávná kletba. V první půli se film může zdát jako změť náhodných, téměř nesouvisejících střípků s minimem hororových chvil. Ve druhé se ale jednotlivé linie začnou působivě propojovat a dojde i na několik ukázkově mrazivých a strašidelných scén.

U nás prakticky neznámý kanadský snímek velmi originálně skloubil motivy zombie apokalypsy a hrdinů pohybujících se na ploše velmi omezeného prostředí. Děj se totiž celý odehrává v interiérech malé městské rozhlasové stanice, jejíž pracovníci se postupně začínají dozvídat, že v jejich městě se rozpoutal chaos doprovázený vražednými útoky, které však nemají žádnou zjevnou příčinu.

Pontypool je dosti minimalistickou podívanou, která na rozdíl od většiny zombie hororů téměř vůbec nestojí na scénách brutálního násilí, v nichž by lidé čelili hordám hladových nemrtvých, ale primárně na houstnoucí atmosféře strachu a nejistoty z toho, co a proč se venku odehrává. Netradiční, ale velmi chytře pojatý a solidně zpracovaný snímek daného žánru, který by byla chyba minout.