Recenze filmu Ucho

Komentáře a recenze 20

Chrustyn

44 045 bodů •27. 12. 2008

8

Zajímavý "trezorový" film, který ukazuje, že dřívější doba byla opravdu absurdní a že "v bezpečí" nebyli ani ti, kteří v té době patřili mezi tu "vyšší" vrstvu. Film se odehrává během jedné noci v jednom domě a jen občas se objeví flashbacky do minulosti. Na dnešní dobu už to není žádné kontroverzní téma ale film i tak zaujme a to především díky strhujícím výkonům Bohdalové a Brzobohatého, kteří manželský pár záhrali neuvěřitelně realisticky.

Pete69

32 979 bodů •28. 10. 2018

9

Herecký koncert Radoslava Brzobohatého i Jiřiny Bohdalové. I když je její role nesnesitelná, tak zahrála perfektně. Atmosféra a strach z donášení, odposlechů je neuvěřitelná. Celý film se nese v polohororovém duchu a ta zrůda je režim a lidi z tajné služby, kteří ho reprezentovali.. Perfektní film, který by si měl pustit každý volič KSČM. I kdyby mi tvrdili, že je to jen film a ne realita, tak moje odpověď bude znít: Proč ho vaši soudruzi, dali na 30 let do trezoru, když je to jen film ? ..... 90%

hanys_

18 781 bodů •5. 9. 2009

8

Rozhodně nechci tady ten film nějak shazovat. Uznávám jeho silnou výpovědní hodnotu. Z té atmosféry plné strachu a nejistoty chvílemi opravdu zamrazilo.. Ale prostě - nebavil jsem se tak, jak by se asi slušelo na údajně jeden z nejlepších českých filmů...P.S - vzhledem k tomu, že film už den nemůžu nějak dostat z hlavy, a čím víc o něm přemýšlím, tím víc se mi začíná líbit, tak musím jít s hodnocením lehce nahoru. 7/10

Spooner

15 887 bodů •1. 12. 2009

10

Výborný a na svoji dobu nesmírně odvážný film. Režie je minimalistická, ale přes to řekne režisér to co chtěl říct a deprese a nejistota jsou zde stupňovány neskutečně. A samozřejmě je to jeden velký herecký koncert a Bohdalová před tím ani potom už nehrála lépe.

lamps

15 327 bodů •1. 8. 2016

8.5

Jeden z 1001 filmů, které musíte vidět, než umřete - nechci tvrdit, že přímo zaslouženě, ale rozhodně ne náhodou. Pokud si divák umí dokonale představit nebo nejlépe z vlastních zkušeností vybavit, jaký strach tehdy řada lidí prožívala, je výpovědní hodnota už tak znepokojivého a brilantně zahraného Ucha nepopsatelná. Ale ani dnešní generace nepotřebuje živé vzpomínky nebo nadměrnou inteligenci, aby pochopila ohromnou sílu, myšlenku a statečnost Kachyňovy psychologicky náročné sondy, která byla za soudruhů přísně zakázaná. Film, na který se nezapomíná, přestože není zrovna mým šálkem kávy.

filmfanouch6

12 654 bodů •24. 11. 2019

10

Pravý poklad se občas nedočká toho pravého zacházení, které by si po právu zasloužil. Ucho Karla Kachyni si jízdenku do trezoru na 20 let zajistilo už svým tématem a především dobou svého vzniku. Všichni angažování poměrně riskovali, ve finále ovšem realizace filmu zlomila vaz především spoluautorovi scénáře, autorovi původní filmové povídky i častému spolupracovníkovi Kachyni Janu Procházkovi. Procházka byl po vpádu vojsk Varšavské smlouvy byl jako autor zakázán, stal se obětí štvavé kampaně proti svojí osobě a po úmrtí na rakovinu v roce 1971 ve věku pouhých 42 let se stal jedním z mnoha, kteří se pravého ocenění dočkali až po sametové revoluci. Ucho se ostatně též mohlo pravého uznání a především významného statusu až po roce 1989. Minimalistický prostor i obsazení, přesto velká muzika. Přesně takové Ucho Karla Kachyni je. Jeden z vrcholných zážitků československé kinematografie, který výtečně pracuje s atmosférou, klaustrofobii, paranoiou a především vedením dvou herců stěžejních herců. Tehdejší manželé Radoslav Brzobohatý a Jiřina Bohdalová se tehdy chopili o poznání komplexnějších postav, než se mohlo zdát, kdy přeci jen strach dělá svoje. V době svého vzniku mohlo jít o film, který by reflektoval každodenní strach mnoha občanů, po roce 1989 šlo už jen o vzpomínání na nemilou dobu, která byla (alespoň do velké míry) již pryč. Právě fakt, že přisluhovačům formálního totalitního režimu u nás není konec a praktiky jako právě tajné odposlouchávací nařízení se dodnes používají, ovšem přeci jen v Uchu zanechává nádech aktuálnosti a tím pádem ještě o ždibec větší sílu. Sám Jan Procházka býval členem Komunistické strany Československa, kdy zkušenosti s ní otisknul právě do příběhu o náměstkovi ministra Ludvíkovi. Už samotným tématem pochopitelně musel tehdejší cenzory film pobouřit, komunistům ovšem Ucho nedělá milé jméno například už na večírku, který události filmu rozběhne a kde je naprosto očividné, že nezáleží na funkci, člověk může jednou nepatrně zaškobrtnout a vše je ztracené. Leckdo by mohl namítnout, že se Kachyňovi podařilo uplést z hovna bič, to by bylo ovšem troufalé. Ucho totiž možná není opulentní a vystačí si na povrchu s malém, pravá síla tkví ovšem právě uvnitř, přesněji v tom, jak skutečně graduje atmosféra téhle nepříjemné psychologické podívané, kterou upevňuje nejen neskutečně silný výkon Jiřiny Bohdalové, které by člověk ženu na dně psychických sil z fleku uvěřil. Jak sebevíc poté vlastně může konec působit jako vystřízlivění a spása, na situaci ústředních hrdinů se v podstatě nic nemění. Ucho v podstatě nesází na pravý happy end, minimálně ne happy end v pravém slova smyslu. Těžko se vlastně dá věřit tomu, že by po tak psychicky náročné noci u Ludvíka a Anny náhle skončila paranoia či obavy. Doprovodná hudba Svatopluka Havelky už sama o sobě v průběhu filmu funguje poměrně mrazivě, jde ovšem jen o přimražení již tak nepříjemně mrazivosti. Ucho sice vzniklo v době a na místě, kde muselo automaticky dojít k zákazu, právě například snaha moderních filmařů o nepříjemné zpracování socialismu u nás často tak úplně nedopadá. Dá se přitom snadno věřit, že mnozí tvůrci čerpají právě například z Ucha (i proto, že jednoduše patří mezi elitu normalizačního filmového období), Ucho ovšem pořád mělo tak trochu výhodu v tom, že tvůrci to nepříjemné období zrovna skutečně prožívali. Režijní uchopení Karla Kachyni přitom není kdovíjak okázalé, právě jeho tvůrčí uchopení ovšem ty pocity paranoie umocnilo. Vzpomínání na večírek, kde dochází k nepříjemným detailům na obličej, kdy každá tvář vyvolává tak trochu jinou emoci (a jenom tím podněcuje pocity nejistoty hlavního hrdiny), hravé kamerové pohyby či práce s osvícením a sem tam i obrazovou kompozicí, to je prostě radost. Nejdůležitější je ovšem právě to věrohodné zobrazení klaustrofobie a vedení dvou fantastických herců, kteří před kamerou skutečně dokázali pocit, že si šáhli na dno psychických sil. Při natáčení tak odvážného projektu se nejspíš přeci jen dali nervy krájet. Ze všech trezorových filmů je Ucho jedním z těch nejslavnějších, dost možná právě i proto, že je nejspíš tím nejodvážnějším. Karel Kachyňa sice natočil i jiné velmi povedené záležitosti, Ucho přesto zůstane nejen jeho nejdůležitějším filmem, ale i tím nejpovedenějším....

hrumsrt

10 870 bodů •14. 5. 2021

6

Úžasné herecké výkony hlavního dua. Paranoia gradovala mistrovsky, ale proč se do toho pořád pletly nějaké kecy mezi manžely, nebo bezduchá návštěva opilců, to prostě nepochopím. Určitě nejsilnější scéna je, když Ludva jde k brance s taškou. Ale jinak bych se nebál říct, že občas to trošku přehrávali a smíchat to s manželským životem, tedy jak neustále vyžaduje tradiční výroční sex. No ach jo. 60%

JosefTomas

9 986 bodů •24. 6. 2017

8.5

Neskutečně zahraný, famózně napsaný, vizuálně temný a režisérsky zvládnutý český film, který by si zasloužil místo v síní slávy. Tohle se už dlouho nevidí. Ucho je jeden z mála filmů, od kterého by se mohli učit i zahraniční filmaři.

Klajnik

9 194 bodů •16. 9. 2022

2

Připomíná to skvělý film (ze subžánru vztahové sondy) Kdo se bojí Virginie Woolfové, který by stále dokázal velmi bavit i současného diváka. U Ucha si toho však jistý nejsem. Zde není dynamika manželského dua ani postavy samé příliš zajímavé (přičemž co je zajímavé, to má podíl na zábavnosti), což může být problém, protože divák se od nich ve filmu prakticky neodtrhne. Ačkoliv to formálně funguje a jako celek to má nějakou výpovědní hodnotu o tehdejším životě v totalitě, tak to nebyl příliš zábavný ani zajímavý film. Vlastně jsem se jím pronudil. Z těch prostřihů na oslavu jsem pochopil, že má manžel obavy, že se ho funkcionáři zbaví, ale nepochopil jsem, proč by to měli chtít a o co přesně jde. Namísto toho sledujeme nepříliš zajímavou manželskou dvojici, která se hádá, ale vlastně toho moc neříká. Hádka je přitom situací, kterou scénárista může využít, aby toho v krátkém čase hodně řekl. Při hádce si postavy můžou na plnou hubu říct, co je tíží nebo štve (příkladem skvělého využití hádky je Malcolm & Maria).

Rokle

6 520 bodů •21. 8. 2011

8

Depresivní snímek, který v celé své nahotě ukazuje, jaký byl strach z moci a nikdo si nemohl být ničím jistý. Skvělé herecké výkony spolu s (na tu dobu) neobvyklými dialogy jsou vrcholy psychologického dramatu, jenž na dlouhou dobu ze zcela jasných důvodů musel zůstat v trezoru.