Jedinou pozornost si zaslouží psychedelické vizuální podání, kterého však bylo docíleno poměrně jednoduše. Noční Honk Kong je atmosférické prostředí a nahýbat kameru, tak aby bylo docíleno cinematičtějšího zážitku, taky není obtížné. Dějově je to ale těžce nestravitelný, páč příběh je téměř neexistující a spousta momentů děje mi přišla vyumělkovaná. Přišlo mi to neucelený, vágní, roztříštěný a hlavně otravný prostřednictvím debilních postav, jimž věnovat pozornost mě ubíjelo. To, co tu lze jakž-takž považovat za děj se posouvá nezáživným monologem určité postavy, která vysvětluje, jak se cítí, nebo co vlastně dělá. Pokud se to říká explicitně, tak je to líný writing a tristní storytelling. Týpek, kterej kdysi oněměl kvůli pozření prošlého ananasu (ok) se zamiluje do afektované píči, která šílí kvůli milenci alá nájemnému vrahu, jenž se na ní vybodl a neukázal se. Spolu prochází nočním Hongkongem a on jí dělá společnost při jejích nočních hysterických výlevech. Nemám rád tiché postavy, protože postava má vždycky potenciál být lepší, když jí je umožněno mluvit (- u skutečných lidí tomu bývá zase opačně, protože většina lidí po většinu času vůbec neví o čem mluví). Film má ovšem humoristický potenciál, ale je příliš zatížený emocionálním bahnem. Jednotlivé pasáže filmu mě tedy nebavily. Dokonce mě spíše otravovaly než nudily.
Ten film mě do sebe v první polovině dokonale vtáhnul, zaujal svým obrazem, ale i postavami - a jakmile jsem byl teda v něm, jako by Wong nevěděl, co teda se mnou. Jako by vtáhnout mě bylo to jediné, o co mu šlo. Jenže stačí to i na těch 100 minut? Něčemu od něj už ty čtyři hvězdy dát musím, tak třeba tomuhle, ale nemůžu se zbavit dojmu, že Wong moc vsází na sílu své estetiky.