Články o Saturday Night Live

Nejhorším teroristickým útokem novodobé historie zůstává náraz letadel do Světového obchodního centra ze září 2001, z něhož existují desítky archivních záznamů. První globálně medializovaný akt terorismu se nicméně odehrál v září 1972 na mnichovské olympiádě, kde palestinští členové organizace Black September zajali a zavraždili jedenáct izraelských sportovců a jednoho policistu. Událost tehdy živě vysílala primárně americká stanice ABC, jejíž sportovní redakce bleskově reaguje na blízkou střelbu z olympijské vesnice v aktuální filmové dramatizaci Mnichov 1972 (September 5). Jedná se o překroucený argumentační film, který v záplavě stresových podnětů a profesních či morálních dilemat na jakýkoli pádný argument bohužel pozapomněl.

Zbyla oscarové Akademii alespoň nějaká důvěryhodnost? Jak naznačuje zpráva magazínu Variety, v níž se krátce před nedělním 96. ceremoniálem probírá hlasování některých anonymních členů, není to úplně jisté. O nejlepší film si to podle všeho rozdá trojice Brutalista, Anora a Emilia Pérez, v kategorii nejlepší herec v hlavní roli se mluví o Adrienu Brodym, Timothée Chalametovi… a také Ralphu Fiennesovi, jenž zazářil v thrilleru Konkláve. Dvaašedesátiletá legenda má ale ke své první sošce paradoxně nejdál, jelikož vyšla najevo lenost a nekompetence minimálně dvou akademiků, kteří se mylně domnívají, že Fiennes už Oscara vyhrál za Schindlerův seznam.

Dan Aykroyd, John Belushi a Chevy Chase byli 11. října 1975 mezi těmi, kteří ve večerních hodinách nasadili vražedné pracovní tempo a televiznímu publiku vůbec poprvé zprostředkovali živě vysílaný fenomén Saturday Night Live. O 49 let později se sobotní večery na NBC stále nesou ve znamení skriptované komediální show s pravidelnými účinkujícími i hvězdnými hosty, přičemž 11. října se v kinech představí ještě unikátní snímek Saturday Night. Projekci hektických devadesáti minut vedoucích k prvnímu vysílání režíroval Jason Reitman (Krotitelé duchů: Odkaz) a na prvních fotkách můžeme vidět Gabriela LaBelleho, Nicholase Brauna či Dylana O'Briena v úlohách často zesnulých osobností americké komediální scény.

Po roce se budou opět předávat prestižní Primetime Emmy zaměřené na televizní a streamovací projekty. I když – opravdu po roce? Nominace za rok 2023 se loni také objevily v polovině července, avšak plánovaný slavnostní ceremoniál musel být kvůli hollywoodským stávkám přesunut z tradičního zářijového termínu až na leden. Naposledy se tedy ceny rozdaly před pouhými šesti měsíci a už tu máme další nominace pro milovníky statistik.

V posledních měsících se zdá, že Hollywood nemá k dispozici žádanější vycházející hvězdu než šestadvacetiletou Sydney Sweeney. Představitelka labilní Cassie ze seriálového hitu Euforie (Euphoria) si v kalendářním roce 2024 připsala už tři výrazné role v kino premiérách, na instagramovém účtu má dvacet milionů sledujících a zvlášť po účasti v pořadu Saturday Night Live rozpoutala debatu, jestli tak vysoká popularita natolik atraktivní blonďaté herečky náhodou neznačí konec woke kultury. Valný dojem však neudělala na zkušenou producentku Carol Baum stojící za filmy jako Příliš dokonalá podoba nebo Hlava rodiny, která ji na veřejné akci v New Yorku označila za nezajímavou, nehezkou a netalentovanou.

Herecké ego někdy dospěje do slepé uličky, kde katastrofální veřejné přijetí vlastního projektu prostě nejde zhodnotit nezaujatě a pokorně. Čtyřiatřicetiletá Dakota Johnson, hvězda série Padesát odstínů šedi (50 Shades of Grey) a dcera kultovního herce Dona Johnsona, zasvětila poslední půlrok opatrné propagaci komiksové novinky Madam Web od studia Sony. Ženský superhrdinský dýchánek ze světa Venoma a Morbia evidentně brala s nadhledem do té doby, než publikum unisono odmítlo kupovat vstupenky a kritické recenze poplivaly kvalitu snímku i vůdcovské herecké schopnosti hlavní hvězdy. Johnson prý katastrofu předpovídala a nic podobného už nikdy nenatočí, což se přirozeně nelíbí lidem ze studia.

Filmové a především ženské hvězdy jsou nedílně také předměty divácké fascinace, objektivizace a voyeurismu. Pojednává o tom i klasická studie Star Studies od Laury Mullvey, která je v tomto ohledu i po letech bernou mincí. Zvykli jsme si na atraktivní tváře zosobňující určité ideály a nic se na tom nezměnilo ani dnes, kdy woke kultura učinila generaci Z o dost citlivější a nakloněnou k jiným morálním stanoviskům. Důkazem je toho závratně rostoucí popularita šestadvacetileté Sydney Sweeney, jíž ke slávě vystřelily lechtivé scény v mládeží zbožňované Euforii a jejíž vzestup by i připomněl Marilyn Monroe nebo Jane Fondu, kdyby se zčásti nepodobal také Pamele Anderson.

„Jak jsme mohli zapomenout na Kevina?“ pokládá zničená Kate v letadle řečnickou otázku svým nejbližším. Na Catherine O’Hara, oblíbenou představitelku matky Kevina McCallistera z prvních dvou dílů série Sám doma (Home Alone, 1990 a 1992) bychom však zapomenout nemohli, a tak si právě dnes připomínáme její kulaté jubileum.

Animovaný sitcom Simpsonovi (The Simpsons) byl hlavně v devadesátých letech tak úspěšný, že ze svých scenáristů udělal mezinárodní celebrity. Nejznámějším z nich je zřejmě dlouholetý moderátor talk show Conan O'Brien, jenž stojí například za revoluční epizodou Marge a jednokolejka ze čtvrté série. Zdaleka nejzasloužilejším členem tvůrčího týmu, který navždy změnil charakter a možnosti televizního humoru, je však ostýchavý autor John Swartzwelder. Hlavní scenárista devětapadesáti epizod ze zlaté éry patřil k počátečnímu jádru a jeho přínos se stal legendárním. Muž, jenž nedávno oslavil 75. narozeniny, dal seriálu vale roku 2003, přičemž se nikdy neobjevoval na veřejnosti či v DVD komentářích a jediný rozhovor poskytl pro The New Yorker roku 2021.

Jamajský zpěvák a neúnavný rastafariánský bojovník za lásku a smír Bob Marley, jehož desku Exodus jmenoval časopis Time nejlepším albem 20. století, se třiačtyřicet let po své předčasné smrti dočkal vlastního hollywoodského životopisu. V kinech uváděný snímek Bob Marley: One Love s Kingsley Ben-Adirem (Peaky Blinders) však nedělá nic proto, aby svou existenci jakkoli ospravedlnil. Unyle předhazuje drobky z hudebníkova pozdního života a 100 minut tápe mezi několika silnými tématy, z nichž ukusuje ještě jalověji než Bohemian Rhapsody.