Bob Marley: One Love
64%
Marley prožil krátký, avšak pozoruhodný a strhující život. Film Reinalda Marcuse Greena (Král Richard: Zrození šampionek) nás vrhá do roku 1976, kdy už byl reggae virtuóz největší jamajskou hvězdou. Bývalá britská kolonie se potácela na pokraji občanské války, již vykřesávalo napětí mezi opozičními politickými stranami. Marley se jakožto apolitický lidový umělec rozhodl uspořádat bezplatný koncert, jímž hodlal zažehnat sváry mezi všemi obyvateli. Jeho rodina i on sám se však stali oběťmi atentátu a umělec se srdcem na dlani odjel do Londýna pracovat na své nejzásadnější desce.
Životopisy hudebních legend musí primárně pokrýt tři motivační linie – hudbu a její vznik, soukromý a milostný život protagonisty a také jeho společenský vliv. Je to spíš logicky odvozené schéma vzhledem k tomu, že ti nejúspěšnější interpreti a interpretky hovoří se světem prostřednictvím své hudby, přičemž nával slávy jim většinou rozbíjí idealizovaný rodinný život. Režisér Green spolu s trojicí výpomocných scenáristů bere tenhle nepsaný mustr doslova a Marleyho, jenž se ze všech sil vzpíral konvencím a podřízenosti striktním pravidlům, protahují tím nejméně záživným a nejvíc zkratkovitým příběhem, jaký můžete v kinech beztrestně dostat.
Už vhození do děje sérií mezititulků nevyznívá úplně filmově, a ačkoli za kamerou seděl legendární Robert Elswit (Až na krev), statický dojem snímek nesetřese. Jamajka zmítaná válkami gangů, v jejímž srdci je lapený geniální muž filtrující tamní krvácení dylanovským voláním po míru, přitom poskytuje náramnou filmovou kulisu. Krásy karibského ostrova ovšem tvůrce tolik nezajímají, většina filmu se odehrává na evropském turné a hlavní téma, dá-li se vůbec odvodit, cílí na Marleyho umělecké dilema – nechce být politický, ale situace v jeho zemi jej k tomu navádí.
Kdyby se film na reggae melodiích soustředil výhradně na protagonistovo nitro, klidně i ve skromných prostorách jediného nahrávacího studia, měl by údernější efekt než v tomto povšechném uchopení. Jádrem příběhu je Marleyho navenek nepostřehnutelná proměna, již rámují dva pokusy o vysněný udobřovací koncert. Ten první se krátce po atentátu nezdaří, neboť zpěvák svému poslání v tu chvíli sám nevěří. Když jej na turné stihne osudová nemoc a vrací se na Jamajku, smířený sám se sebou, konečně může upřímně hlásat dobrotu Jah Rastafari mezi znesvářené lidi.
Tvůrci do toho zakomponovali také gangsterské pozadí nebo klasicky dramatizovanou linii s nespokojenou manželkou Ritou (Lashana Lynch). Ta svého muže, jenž v Ben-Adirově podání vystupuje jako povznesený Ježíš s dredy, v jednu chvíli konfrontuje a připomíná mu otcovské a manželské povinnosti. Jde o jediný dočasný pokus dostat se postavám pod kůži jakožto lidem s normálními potřebami a emocemi. Marley jinak dokola hraje fotbal, jamuje ve studiu nebo v obýváku a hovoří s Ritou, která ho musí správně nasměrovat. V pár záběrech se objeví náznaky klíčící nevěry, přitažlivá slečna s lačným pohledem však nemá jediný dialog a z příběhu záhy zmizí. Podobně i zmínky o rakovině, kterou zvláštně vykreslené postavy řeší ve třech krátkých scénách.
Hudba je samozřejmě nadčasová a v pořádně ozvučeném kinosále skvěle vynikne. Jenže film se toho snaží nakousnout tolik, že pomalu nedokáže ani zajistit, abychom si po projekci pobrukovali One Love, War, Three Little Birds nebo Jamming. Náhled do zákulisí vývoje ikonických písní je mnohem osekanější než v Bohemian Rhapsody, kde vlastně fungovalo líp i napojení na postavy a katarze během závěrečného koncertu. Marleyho příběh a bohužel i Ben-Adirova hlasová a pohybová imitace vyznívá spíš jako série skečů ze Saturday Night Live oloupená o humor či pokusy o kreativitu.
Vyprávění možná nějak fundamentálně navazuje, ale ani v jediné chvíli nepohltí. Poznáme to hlavně na několika flashbacích, které jsou zcela náhodně zakomponované a zpočátku je problematické určit, že se odbočilo do minulosti. Bob Marley z toho možná vychází se ctí a s neposkvrněnou pověstí, ale kvůli tomu se životopisné filmy točit nemají. Když nedokážou ani náznakem vystihnout charakterovou esenci svého subjektu a otisknout ji do stylistické složky, většinou nemají šanci ani u největších fanoušků dané osobnosti. Excentrickému Rocketmanovi o Eltonu Johnovi se to povedlo, One Love je nekompetentní připomínkou, že Bob Marley žil a byl. Snímek může být pronikavý vlastně jen pro jednu sortu lidí – věčně tam někdo v rukách drží špeka.
45%
Jedna z největších hudebních osobností minulého století dostává jeden z nejrutinnějších filmových životopisů. Jeho schéma se veze na vlně Bohemian Rhapsody, proti němuž je zkratkovitější a tematicky roztříštěnější. Bob Marley se nepodřizoval globálním představám o vlivu a bohatsví a oplátkou dostal konzumní portrét, který se ochotně podřizuje lajdáckému přístupu ke společensky i kulturně významnému člověku. Ani hudba to nemá šanci zachránit.
