Dost možná nejpřístupnější Felliniho film o pohledu na život za cirkusovou scénou, kde se film zaměřuje převážně na nevyrovnaný vztah cholerického siláka a jeho plaché pomocnice.
Silnice je nestárnoucí příběh, který velmi dobře funguje i po letech. Fellini sám říkal, že pokaždé když slyšel sólo na trubku z tohoto filmu zaleskly se mu oči. Anthony Quinnovi se zase zaleskly oči, když na radu svého agenta změnil smlouvu na Silnici po zjištění, že podepsal mocným producentům filmu Carlu Pontimu a Dinovi De Laurentiisovi, že jeho honorář bude tvořen pouze procenty ze zisku díla, a nechal si vyplatit fixní honorář. Přišel tak o několik milionů dolarů. Film nakonec kromě vítězství na festivalu v Benátkách vyhrál i Oskara za nejlepší cizojazyčný film, který se ten rok uděloval vůbec poprvé.
Středem vyprávění ještě není Felliniho obrazová symbolika, nýbrž Giulietta Masina - herečka, jejíž stydlivý pohled plný morální nevinnosti vydá za tisíce slov - a Anthony Quinn, charismatický hromotluk, který svým excentrickým výkonem dokope diváka přesně k těm emocím, jaké zrovna situace vyžaduje. Ti dva společně stvořili tak nezapomenutelnou dvojici a jejich vzájemná odlišnost se mezi nimi stane tak silným a příběhově sjednocujícím pojítkem, že to mistr Fellini mohl tentokrát za kamerou jen tak suše odzívat, a stejně by nás tragický závěr praštil přes zátylek nevídanou pocitovou smrští. Příběh je tentokráte velice primitivní a některé filozofické motivy ho jen zbytečně natahují, ale ve Felliniho bohaté, náročnými myšlenkovými díly nabité filmografii se Silnice rozhodně ani po letech neztrácí, spíše naopak...
Nejsem žádný filmový znalec, obzvláště ne co se týče filmů italského režiséra Federica Felliniho. Tento film na mě působil dost drsným realistickým dojmem a také byl velice smutný. Tragická postava obyčejné, zato však čisté a dobrosrdečné Gelsominy, kterou prodá její chudobná matka kočovnému cirkusákovi Zampanovi, aby se mohli její mladší sestry najíst. Zampano je naopak drsný, necitlivý, nad ničím nepřemýšlí a s chudákem Gelsominou zachází dost hrubě, i když má přece jen starost o její spánek a hlady jí trpět nenechá, byť ona sama toho moc nesní. Společně kočují po Itálii, která je po válce pořád dost chudá a naši hrdinové se musí často spoléhat na milosrdenství sester v klášteře. Zampano předvádí své kousky s řetězem kolem hrudi, který svými plicemi a silou hrudních svalů umí roztrhnout. Gelsomina mu do toho bubnuje a hraje na trumpetu. Později se v cirkuse setkají s bláznem Mattem, který je opak Zampana - je veselý, upovídaný, ale také příliš upřímný a říká Gelsomině, že ona vlastně nic neumí a nechápe, že jí nenechá Zampano utéct. Prostě sledujeme navzájem propletené osudy těchto tří zcela odlišných postav, které se navzájem milují, nesnáší a nebo jsou si lhostejní. Konec byl dost tragický, veselého Matta mi bylo dost líto a zpráva o úmrtí Gelsominy nedostala jen mě, nýbrž také jinak citově chladného Zampana. Znovu už bych to vidět nechtěl. Nebylo to nudné, děj byl poměrně svižný a obsáhlý, ale ta hudba a osamělost hlavních postav na mě dolehla a také jsem si uvědomil, že to, co říkal Matto Gelsomině o její neschopnosti a ošklivosti se dá do velké míry aplikovat také na mě. Depresi z toho budu mít ještě tak týden.
První Fellini, který se mi skutečně líbí. Holt na třetí pokus to vyšlo. Silný (a srozumitelný!) příběh mě v podání těch skvělých herců skutečně dostal.