Dost možná nejpřístupnější Felliniho film o pohledu na život za cirkusovou scénou, kde se film zaměřuje převážně na nevyrovnaný vztah cholerického siláka a jeho plaché pomocnice.
Silnice je nestárnoucí příběh, který velmi dobře funguje i po letech. Fellini sám říkal, že pokaždé když slyšel sólo na trubku z tohoto filmu zaleskly se mu oči. Anthony Quinnovi se zase zaleskly oči, když na radu svého agenta změnil smlouvu na Silnici po zjištění, že podepsal mocným producentům filmu Carlu Pontimu a Dinovi De Laurentiisovi, že jeho honorář bude tvořen pouze procenty ze zisku díla, a nechal si vyplatit fixní honorář. Přišel tak o několik milionů dolarů. Film nakonec kromě vítězství na festivalu v Benátkách vyhrál i Oskara za nejlepší cizojazyčný film, který se ten rok uděloval vůbec poprvé.
Středem vyprávění ještě není Felliniho obrazová symbolika, nýbrž Giulietta Masina - herečka, jejíž stydlivý pohled plný morální nevinnosti vydá za tisíce slov - a Anthony Quinn, charismatický hromotluk, který svým excentrickým výkonem dokope diváka přesně k těm emocím, jaké zrovna situace vyžaduje. Ti dva společně stvořili tak nezapomenutelnou dvojici a jejich vzájemná odlišnost se mezi nimi stane tak silným a příběhově sjednocujícím pojítkem, že to mistr Fellini mohl tentokrát za kamerou jen tak suše odzívat, a stejně by nás tragický závěr praštil přes zátylek nevídanou pocitovou smrští. Příběh je tentokráte velice primitivní a některé filozofické motivy ho jen zbytečně natahují, ale ve Felliniho bohaté, náročnými myšlenkovými díly nabité filmografii se Silnice rozhodně ani po letech neztrácí, spíše naopak...
První Fellini, který se mi skutečně líbí. Holt na třetí pokus to vyšlo. Silný (a srozumitelný!) příběh mě v podání těch skvělých herců skutečně dostal.