Spolupráce Davida Leana s Noelem Cowardem vyvrcholila snímkem Pouto nejsilnější, který patří k nejslavnějším britským filmům poválečné historie a také k nejkrásnějším romancím vůbec. I zde byla předlohou divadelní hra, respektive jedna z devíti jednoaktovek, které Coward napsal v polovině 30. let a které nesly souhrnný název Tonight at 8.30 (Dnes večer o půl deváté). Sotva hodinová hra o náhodném setkání a neočekávaném milostném vzplanutí dvou zadaných lidí středního věku se původně jmenovala Still Life (Tichý život) a celá se odehrávala v pěti scénách v jediném nádražním bufetu. Lean stejně jako v případě Rozmarného ducha příběh z této kulisy vyvedl, ovšem tentokrát mělo jeho ryze účelové filmařské řešení i další důvod.
70%. Čekal jsem něco zcela jiného. Dočkal jsem se obstarožních herců (hlavní představitelce není dvacet, a dokonce ani třicet) a příběhu o tom, jak dva lidé středního věku nemohou být spolu, protože oba jsou v manželství s někým jiným. Nicméně zvláště výkon Celie Johnson byl vážně skvělý a nominace na Oscara zasloužená, zajímavá byla i závěrečná scéna, ve které hrdinka vybíhá na nástupiště a kamera se diagonálně pootočí. Takže nakonec to tak zlé nebylo...
Krásný prostý a přitom tak upřímný příběh jedné lásky, která vzplane mezi dvojicí, jenž se náhodně potká na vlakovém nádraží. Výborně zachycena ta omamnost momentu, toho co následuje i co to pro ty dva znamená. Jen malinkatý krůček od toho, abych dal nejvyšší známku.