Není to první střet muzikálu s krušnou realitou, ale ve Scorseseho podání je to střet možná nejdotaženější. Čímž se bohužel pro film dokazuje, že muzikálový žánr na takovéhle experimenty není stavěný. Přepínání mezi skladbami a dějem je zcela nefunkční a ve výsledku nevtáhne ani příběh, ani hudba. Poslední půlhodinu jsem (marně) bojoval s přeskakováním skladeb k tomu, abych se dozvěděl něco o hrdinech, protože to mě alespoň nějak zajímalo a skladby děj nijak neposouvají (což je největší možný muzikálový prohřešek).
To jsem nevěděl, že tuhle blbost natočil Scorsese. Ale co se dá dělat, chtěl jsem tomu dát šanci. Teď ale vím, že zbytečně a doufám, že Scorsese už nikdy po muzikálu nesáhne. Obdivovat musím De Nirovu hru na saxofon, která je vážně uvěřitelná... ale jeho postava sobeckýho psychouše safoxouše denirouše byla taková divná. Ale to asi měla. A teď k mému nejsilnějšímu zážitku. V sále se tančí, De Niro hledá babu na vojetí, slídí davem a pak najednou, viděno z dálky, strašnej vyhryz v davu! Ano, tvor nazvaný Liza Minnelli, naleze do své hlavní role a už se jí nezbavíme. Tancuje, zpívá a nelíbí se mi ani ten styl zpěvu, ani ty její tance, ani barva hlasu, ale hlavně, celá ona. Když zkombinuju její zjev a chování, dostanu kombinaci Zagorové, Hurvínka, kokršpaněla, Zelenkové, lenochoda Sida z Doby ledové, staré báby ve středním věku, Vincenta Schiavelliho a hnusu z popáleninovýho centra s parukou. Ty její vlasy byly kolikrát taky hrůza, jak kdyby byly vyrobený z psího ocasu a navlečený na drátěnou konstrukci. Jako hororová postava by prostě vyzněla líp. Ještě když se vrátím k hudbě, tak ty zpěvy stojí za prd a i ten chabej New York, New York (kterej jedinej má zapamatovatelnou melodii) nemá na verzi Franka Sinatry. Ale co se mi líbilo, tak ty jazzové a bluesové kousky (dokud se do toho nepřimíchal zpěv). Ze zpěvaček se mi jakž takž zamlouvala až ta černoška, na kterou se i dalo dívat, na rozdíl od těch bílejch mrch. No a konečně - bylo to celý hrozně dlouhý. Čím víc se blížil konec, tím to bylo delší, protože se tam najednou objevila hromada muzikálovejch a jinak trapnejch vystoupení, u kterejch jsem trpěl. Celé to je jak převzaté z broadwayských prken a ten děj je uplně o hovně. Už nemám víc chuť o tom psát.
Píseň "New York, New York", kterou zpívá Liza Minnelli v závěru, byla napsána speciálně pro tento film. Teprve rok po jeho uvedení ji celosvětově proslavil Frank Sinatra.
Robert De Niro se kvůli důveryhodnosti své postavy učil hrát na saxofon, nicméně ve filmu je jeho hra "nadabována" Georgiem Auldem.
Ta samá píseň měla původně znít jinak, De Niro ale její skladatele, Kandera a Ebba, přesvědčil, aby ji předělali. Oba dva mu později v mnoha rozhovorech děkovali za jeho vliv na vytvoření jedné z nejznámějších písní historie.