Vize světa po atomové katastrofě se záměrně vzdává jakýchkoliv atraktivních prvků a důsledně se soustřeďuje na jediné: jak člověk v takových podmínkách klesá na úroveň zvířete, jak v něm začínají převládat zvířecí pudy a instinkty, jak se vytrácejí regulující funkce svědomí jako projevu lidství...
Tzv. Nová vlna v 60. letech se nebála vkročit do různých témat do té doby ve filmu takřka neznámých. Tento snímek je toho důkazem. Svět po jaderné katastrofě je na české podmínky vcelku zajímavá vize. Skupinka žen toulající se krajinou a snažící se prostě přežít. Život je to však ponurý a nudný. Nikde ani živáčka, všude ticho. Jejich lidská stránka tak díky tomu dostává trhliny. Tvrdý životní úděl je mění na nelítostné osoby, které ztratili lidskost a veškeré zábrany. Zkrátka klesají na úroveň zvířete. A tak se ani neštítí zastřelit jinak klidného psa. Prostě jen tak. Ztvárnění příběhu je dle schémat 60. let. Na povrch se vkrádá jistá poetika a psychedelično. A to je značná rozdílnost mezi podobnými snímky ze světa. Tam se mezi sebou vraždí a okrádají o naftu či benzín, viz Šílený Max, Cyborg, atd... Trochu zamrzí upravenost a vizuální civilnost postav. Protože se post katastrofické snímky u nás nikdy moc netočili, působí tento počin skoro jako zázrak.