Simpsonovi jsou s námi 35 let. Připomeňte si 12 nejlepších epizod, které definují legendu

Bart má narozeniny, jež slaví zužitkováním 46 narozeninových poukazů do různých podniků. Na oslavě ale dostane samé „měkké“ a nevyhovující dárky včetně rádia s mikrofonem od Homera, jehož možnosti ale díky Marge pochopí. Přístroj hodí do studny a promlouvá do něj jako vymyšlený Timmy O'Toole, jenž má zaseklou nohu a nemůže ven. Čert aby to spral, daná studna má obvod devadesát centimetrů, takže se bohužel žádný z policistů neprotáhne dovnitř, aby chlapce zachránil. Policie v pozadí lačně objednává u stánku s koblihami a kolem studny se obecně rozrůstá pouťová událost, zahrnující i prodej suvenýrů s nápisem „Přežil jsem Timmyho O'Toola uvězněného ve studni.“ Znalci si možná vybaví černobílou klasiku Billyho Wildera Eso v rukávu, v níž reportér Kirk Douglas odhodlaně zpovídal dělníka zaklíněného v šachtě, jenž rovněž přitáhl neslušnou mediální i stánkařskou pozornost.

Rádio Bart popisuje nejen společenskou senzacechtivost, kterou Wilder ukázal už na začátku 50. let. Výborně se strefuje také do kýčovité solidární revoluce showbyznysu a videoklipů jako We are the World, v nichž se pěvecká elita sešla, aby svým dokonalým hlasem povzbudila obyvatele… „no jedné z těch zemí ve srabu,“ jak pravil Vočko v jiné epizodě, na niž teprve dojde. Timmyho podporuje i klaun Krusty, jenž sehnal členy estrádní skupiny, která se trendujícím případům obvykle vyhýbá, a natočili video Posíláme pozdravy…do studny. Výtěžek z něj ale samozřejmě musí „zaplatit propagaci, dopravu, distribuci; limuzíny nejsou zadarmo. A co zbyde, to vrazíme do tý studny.“ Nabídku na hostující úlohu konkrétně přijal zpěvák Sting, přestože tvůrci zprvu zaostřili na Bruce Springsteena.

Už první dvě sezóny nabídly řadu výborných a kanonických epizod, ale sami tvůrci většinou vrchol své práce směřují někam mezi třetí a šestou řadu – nejzasloužilejší z tehdejších scenáristů, prchlivý fantom John Swartzwelder, dokonce třetí sezónu považuje za vrchol televizní zábavy. Rádio Bart je vhodným argumentem pro toto tvrzení i díky nepřetržité smršti skvělých gagů od scenáristy Jona Vittiho, jenž Homerovi zase jednou do úst vložil dokonale „simpsonovské“ shrnutí celé situace: „Ten Timmy je úplnej hrdina.“ – „Jak to myslíš tati?“ – „No spadl do studny… a nemůže ven.“

Jeden z nejzasloužilejších odlesků výjimečného smyslu pro humor Johna Swartzweldera se pustil do „podmáznutelné“ nátury vrcholových sportovců a do absurdních sázkových podniků znuděných miliardářů, kteří vlastní sportovní kluby, i když v tomto případě jen soupeřící elektrárenská baseballová družstva. Zápletka volně následuje schéma Přirozeného talentu s Robertem Redfordem, a to včetně Homerovy vlastnoruční výroby své kouzelné pálky a ovládání hry papaláši, kteří v mrakodrapech pro bohaté vymýšlí, jak pro vlastní výhru podvádět.

Baseball, v případě této epizody ale softball, tvůrci zvolili mimo jiné pro nechvalně proslulé události kolem podplacených zápasů ještě z desátých let 20. století, jimž se věnovalo také Hřiště snů. Swartzwelder, jenž své scénáře údajně psal v kavárně a vykouřil přitom krabičku cigaret, se ale otřel také o přeplácená exhibiční klání hýčkaných hvězd. „Za jeden zápas dostanu padesát tisíc? No teda nic moc, ale aspoň bude prča,“ souhlasí s nabídkou Smitherse na připojení ke springfieldskému týmu Jose Canseco, jeden z devíti profi baseballistů, kteří se pro epizodu sami namluvili – těmi dalšími byli Roger Clemens, Wade Boggs, Ken Griffey Jr., Steve Sax, Ozzie Smith, Don Mattingly, Darryl Strawberry, a Mike Scioscia.

„Vy jste Darryl Strawberry?“ – „Jo“ – „Pravý polař?“ – „Jo“ – „Já hraju taky pravýho!“ — „Jóó?“ – „Jste lepší než já?“ – „No já vás neznám… ale jsem,“ zní rozhovor Homera s novou posilou do elektrárny, která se zapisuje na hráčský arch na jeho místo. Frustrovaný Simpson se svou pálkou má nakonec štěstí, neboť osm zaplacených posil pro vsazený souboj se Shelbyvillem za bizarních okolností přijde o možnost nastoupit. Opět i památné dílčí gagy posouvají Homera na pálce ke špičkám průlomové série, která vyplodila i další skvostné epizody jako Homerova definice, Pan Burns prodává elektrárnu nebo Cena lásky.

Jako uragán vlétl do kroužků simpsonovských scenáristů pozdější uvaděč talk show a příští moderátor Oscarů Conan O'Brien. Legendární čtvrtá série mu sice přiznává jen dva samostatné příběhové kredity, ale oba z nich snadno posunuly hranice verbálního humoru a obecných rozměrů parodických tendencí. Nová holka v ulici má v podstatě jednoduchou zápletku kolem nové sousedky a Bartovy první lásky Laury, ale všemu už dominuje ve vedlejší linii Homer, jenž se soudí s restaurací se švédským stolem Chutný Holanďan, která mu navzdory reklamnímu tvrzení po zavíračce odmítla poskytnout „vše, co jen dokáže sníst.“

Právník Lionel Hutz jeho žalobu pohotově označí za „nejvýmluvnější příklad podvodné reklamy od časů mé žaloby na film Nekonečný příběh.“ Zatímco Bart se potýká s nenaplnitelným citem ke starší dívce, jež samozřejmě letí po největším sígrovi z okolí, Homer vede boj s větrnými mlýny a personifikuje Conanův nadčasový výsměch všemu, s čím se v USA dá i proti selskému rozumu zaměstnávat soud. To vše za nepřetržitého doprovodu úderných hlášek včetně kapitánova vyprávění o Homerově návštěvě jeho podniku za „bezměsíčné noci černé jako smola, když v tom se z mlhy vynořila bestie, spíše žaludek nežli člověk.“

O'Brien v Homerovi viděl v prvé řadě ostudu a jistou budoucí zkázu rodiny Simpsonových, což koresponduje s tím, jak se nápadně opřel do jeho tupohlavosti spojené s neodolatelnou umíněností a patriotickou potřebou bojovat za „správnou“ osobní věc. V tom už pak Simpsonovi převážně přitvrzovali, sám Conan nechal nepříliš bystrého hrdinu rozdovádět v další své nesmrtelné epizodě Homer jde studovat. Nebyl v tom přitom sám, v průběhu třetí a čtvrté řady už seriál, původně orientovaný víc na Bartovy klukoviny, prosazoval spíš úlety plešaté hlavy rodiny, mimo jiné v dalších hodnotných a skvělých dílech jako Homer kacířem, Pan Pluhař či v geniálním Homer na suchu.

Často uváděná v seznamech nejlepších epizod seriálu, Marge versus jednokolejka je dalším památným zářezem Conana O'Briena. Rozjančený tvůrce tentokrát přivedl na scénu neodolatelného padoucha Lylea Lanleyho, jenž s nakažlivou muzikálovou scénou udeří na občany města ve zvlášť citlivé chvíli. Springfield totiž řeší, jak naložit se třemi miliony dolarů, které pan Burns musel zaplatit jako trest za veřejné skladování jaderného odpadu (konkrétně do dutin stromů, děti v parku už moc zářily). Nikdo samozřejmě nesouhlasí s rozumnými návrhy na investice do hasičů, kteří by mohli uhasit požár na východě města („Nuda,“ reaguje Homer), nebo do opravy zcela neudržované hlavní silnice.

Až Lanleyho návrh na zbudování nadzemní jednokolejky vzbudí slepé nadšení a O'Brien ze Springfieldu opět činí semeniště hlupáků, kteří skočí na špek neskrývanému podvodníkovi. Jediná Marge vyšetřuje nekalosti v linii otírající se o korporátní thrillery a v Lanleyho přívěsu objeví dětský náčrtek, na němž šejdíř vykreslil sám sebe třímajícího dolarové bankovky a lidi ze Springfieldu jako křičící postavičky v hořící soupravě a opatřené nápisem „hlupáci“. Takové úlevy na materiálu většinou přechází v tragédii a epizoda se vyvine v parafrázi katastrofických fláků 70. let, kdy vláček při premiérové jízdě okamžitě vypoví službu a Homer u řídící desky, kde bydlí i krysa pojmenovaná Cucek, jen čeká na zázrak. „Za strojvedoucího vybral obecního kripla,“ potvrdí neoblomné Marge vědec z města ležícího v troskách, kde Lanley úřadoval před Springfieldem.

Conan zde opět přitvrzuje v Homerově spontánnosti nebezpečné jemu i ostatním, když Simpson ihned po televizní reklamě na místo nového strojvůdce usoudí, že to byl jeho celoživotní sen. Scenárista kromě toho rychle zatočí také s kultem celebrit, které se sjíždí limuzínami k velké události a každá na červeném koberci okamžitě odkryje nějaký skandál, zapojí Leonarda Nimoye a pokračuje v satiře krizového jednání městských představitelů během hašteření starosty se šerifem. „Homere, jeden pán ti možná může pomoct!“ – „Batman?“ – „Né, je to vědec.“ – „Batman je vědec?“ – „Není to Batman!“

Čtvrtá řada si roku 1993 držela vysoké ratingy sledovanosti a také kritického přijetí. Zlatá éra pokračovala epizodou, která si posvítila na funkce a podmínky odborů, a to včetně „mezinárodní odborové organizace jazzových tanečníků, cukrářů a atomových techniků.“ Majitel elektrárny pan Burns hodlá zaměstnancům utnout hrazení zubní péče, a to výměnou za jediný sud piva, k němuž se všichni odboráři na schůzi nadšeně seběhnou. Až Homer po dlouhém zamyšlení zavelí ke stávce, neboť Líza zrovna potřebuje rovnátka, která by si rodina bez zubní péče nemohla dovolit. Dcera by pak mohla skončit třeba jako princ Charles v „knize britských úsměvů,“ kterou výhružně otevírá nekompromisní zubař v bezbolestné, dříve však bolestivé zubní ordinaci.

Homer šéfem odborů vtipně nastiňuje zaměstnaneckou situaci, kterou by Burns a jemu podobní zřejmě nejraději zakonzervovali v krizových třicátých letech. Překvapivě neúplatný Homer, jenž jednou dělá maximum pro svou dceru, fantazíruje o tom, jak mu nynější pozice může zajistit napojení na organizovaný zločin („Done Homere, upekl jsem vám specialitata koblihata,“ podlézá mu stánkař v jeho retro představách). Místo toho mu za bílého dne na dveře klepou muži, kteří se nahlas představí jako nájemní zabijáci, a Burns kvůli stávkám v talkshow celému městu hrozí, že se mu krutě pomstí.

Epizoda umí být i hřejivým svědectvím o tom, co dokáže komunita táhnoucí za jeden provaz. Vyprávění ale tentokrát dominují úderné flashbacky, jimiž se posléze inspirovali i Griffinovi. Homer například zmiňuje, že jizvu na hlavě má z minulé stávky – následně vidíme, jak se bušením do stánku domáhá svačiny, načež jej do hlavy praští povolená sklápěcí dvířka. Také silná vedlejší linie ze zubní ordinace díl pozvedá nad jiné významné kousky včetně Hadobijeckého dne a Velkého bratra.

Určit úplně nejskvělejší epizodu seriálu, jehož zlaté období zahrnuje kolem 150 epizod, je bezpochyby subjektivní záležitostí do pranice. Tenhle kruciální výplod Johna Swartzweldera, razícího psací styl home office s minimální nutností obsahové korekce, by ale takovou poctu nesl důstojně. Bart v krásný slunečný den, kdy jej s Lízou před domem místo opravovaného školního vyzvedne zapůjčený vězeňský autobus, nechce trávit nudný čas sezením na „extra tvrdých židličkách, jimiž naši dorostoví lékaři chtějí vymýtit křivá záda do roku 3000.“ Za oknem zbystří bourák s krásnou dívkou na sedadlu spolujezdce, za jehož volantem sedí starostův rozmachaný synovec Freddy Quimby. Dá na jeho poznámku, že toho všeho dosáhl až po vyhazovu ze čtvrté třídy, a s pomocí omluvenky se zfalšovaným matčiným podpisem prchá k řece, kde sní o vlastním dobrodružství Toma Sawyera a Huckleberryho Finna a užívá si život „na účet vlastní budoucnosti.“

Kontrast mezi rošťáckou záškoláckou náladou Marka Twaina a školní institucí, kde ředitel Skinner v laborce kontroluje autenticitu rodičovských podpisů a se školníkem Willym vyslýchá Lízu ohledně záměrů absentujícího bratra, navozuje důvtipnou hru s žánrovými rozptyly, která ve Springfieldu nikdy nebyla tak soudržná a překvapivě stupňovaná. Skinner v linii hitchcockovského uprchlíka (snad i proto název epizody odkazuje k filmu Muž, který věděl příliš mnoho) pronásleduje Barta jako „neporazitelnej chlápek ze školy“ s náhlými schopnostmi urputného Terminátora. Záškolák uteče na Quimbyho narozeninovou oslavu, kde Freddy nejprve ponižuje francouzského číšníka a poté jej mimo záběr zmlátí v kuchyni. Až na to, že se jej ve skutečnosti, vyjevené pouze ukrytému Bartovi, ani nedotkl – číšník si četná poranění způsobil sám vlastní nešikovností.

Mladý Simpson čelí důsledkům svých činů příhodně u soudu, kde je na pranýři spíš on než Quimby. Příbuzný starosty, ač neprokazatelně nevinný, si totiž spravedlnost i budoucnost kupuje. Barta ale dohání svědomí a musí se zastat svého původně vysněného já (Freddyho), které ale nakládáním s vlastním prospěchářským životem zasluhuje trest, aby se morálně vykoupil i před Skinnerem, přísedícím v porotě. Tedy před hlavním stíhačem pravdy, jenž Bartovi ve věci neprokázaného záškoláctví vyhrožuje posláním do vojenské křesťanské polepšovny. Swartzwelder přitom následuje schéma soudních detektivek, v nichž korunní svědci mohou v případě pravdivého svědectví strkat hlavu do oprátky. Vtipnou analogií je Bartem sledovaný televizní pořad, v němž detektivovi s vizáží Clinta Eastwooda oznamují, že „malému zbabělému hošíkovi, který se bál přihlásit,“ uřízli kvůli svědectví hlavu.

Schéma se mimoděk přelévá v referenci Dvanácti rozhněvaných mužů s „nezaujatou“ porotou, která dle Lízy nevinného Freddyho rozhodně sprostí viny. „Sakra, porotní povinnost, postarám se, aby Quimby dostal provaz!,“ zní ale pohotová reakce Homera na předvolání před utrápeným synem. Bartův otec s minimálním zájmem na spravedlivém porotního verdiktu převezme iniciativu v hlasovací místnosti, kde porota jednohlasně odsoudí zdánlivě neočistitelného Quimbyho („Jenom jeden člověk ze dvou milionů má to, co nazýváme genem zla. Měl ho Hitler, měl ho Walt Disney a má ho Freddy Quimby“). Všem jejím členům samozřejmě unikají fakta, vězící v Bartově soukromém vnitřním procesu. Homer jako jediný hlasuje pro nevinu ale pouze proto, že jej zlákají podmínky sekvestrace po uvíznutí na mrtvém bodě, kdy porotci budou muset zůstat izolovaní ve Springfieldském Palace hotelu. „A budeme mít nocleh, jídlo, bazén zdarma a projekci filmu Zachraňte Willyho!,“ předčítá Homer stále nadšeněji všechny „zážitkové“ položky. 

Překvapivě nejúžasnější, nekompromisní a nekonzervativní reakci na Bartovo vnitřní dilema o (ne)potrestání nevinného, ale špatného člověka nabídne Marge, jejíž výrok definuje geniální a současně trochu buranskou Swartzwelderovu filosofii. „Víš Barte, tvůj strýček Arthur říkával: ‚Zabte je všechny, Bůh už si je přebere.‘ Bohužel pak přešel od teorie k praxi. Šlo po něm 75 federálních šerifů, ale už o něm nechci nikdy mluvit.“ O Chlapci, který věděl příliš mnoho, se ale minimálně v kánonu Simpsonových nesmí přestat hovořit nikdy. Nic důmyslně vtipnějšího ostatně americká 90. léta možná nevyprodukovala.

„Prý pokus o vraždu. Co to má znamenat? Dává se snad Nobelova cena za pokus o chemii?,“ odfrkne si uvězněný Levák Bob v rádiem přenášené politické agitce springfieldských republikánů, jejichž hlasem se v epizodě Návrat Leváka Boba stává karikovaný Dick Chaney Birchibald T. Barlow. Republikáni měli v oválné pracovně silnou šňůru od 70. let až do roku 1993, kdy se prezidentského úřadu chopil Bill Clinton (před ním se z demokratů radoval jen roku 1977 Jimmy Carter). Springfield dle elity, která se schází ve strašidelném zámku, rovněž potřebuje skutečného vůdce, jenž by dělal přesně co se mu řekne. Kandidátem strany na příštího starostu se stane Bob, jehož Barlow veřejně vybarví jako oběť utlačovatelského systému, škrcenou zpátečnickým soudnictvím.

S tím mají problém především Bart s Lízou – jednoho se usvědčený kriminálník několikrát pokusil zabít (například v dalším velmi významném dílu Mys hrůzy), druhá zavile zastává děravé demokratické procesy a po Levákově drtivém volebním triumfu jí nejde na rozum, že „jeden grázl z povolání získá tolik hlasů, a druhý (úřadující starosta Quimby) tak málo.“ Odpovědi jako tradičně vězí nejprve v nadutosti řadových občanů, která v případě volícího Homera reflektuje ryzí absurditu Springfieldu („Nesouhlasím s jeho politikou zavraždění Barta. Ale vřele souhlasím s jeho politikou zavraždění Selmy“), kdežto u klauna Krustyho už ekonomicky motivované reakce na agresivní volební programy („Sice na mě hodil tu ozbrojenou loupež, ale furt lepší než zvýšení daní pro majetné vrstvy“).

Parodický koncept rovněž nejprve sází nejen na démonické vyobrazení nedemokratických politických kampaní, jejichž bohatí mecenáši se na sněmech za přítomnosti herců, politiků, byznysmenů i nefalšovaných upírů vítají heslem „Coranon Silaria. Ozoo Mahoke.“ Říkanka bez dohledatelného významu zjevně naznačuje spojitost se satanskými kulty a scenáristé Bill Oakley a Josh Weinstein tím současně zesměšňují i extrémní demokratické karikatury republikánů. Bob po svém zvolení s ďábelským smíchem shlíží na shromážděný dav úplně jako protagonista Občana Kanea a otěže přebírá žánrové vyprávění kolem Všech prezidentových mužů a aféry Watergate. Líza s Bartem v kulisách, které se náhle víc utápí ve stínech značících sestupující paranoiu, odhalí důmyslné volební spiknutí. Pomohou tak potlačit Bobovu a hlavně Barlowovu vládu, která mimo jiné poslala Barta zpět do mateřské školy. Levák tak nakonec skončí ve věznici s minimální ostrahou. „Starosta Quimby dokonce nechal propustit Leváka Boba, dvakrát usvědčeného z pokusu o vraždu. Můžete věřit muži, jako je starosta Quimby? Volte Leváka Boba!“

Roku 1995 se Simpsonovi vrhli také na vždy aktuální problematiku sexuálního obtěžování, jehož mediální reprezentace se ale stává více a více ošemetnou a může připomínat i inkviziční hon na čarodějnice. O Homerovi si můžeme myslet cokoli, ale jeho věrnost Marge jde až za hrob, přičemž většinou se zdá, že na jiné ženy nemá pomyšlení. Zvrhlík Homer nicméně představil Simpsonův nezkrotný chtíč, který se nevztahuje na sex, nýbrž na sladkůstky. S Marge, již vybaví pláštěm s co největšími kapsami na sladké, Homer odjede mlsat a krást na veletrh cukrovinek. Děti mezitím hlídá studentka, která měla ve škole přednášku o tom, že i ženy jsou rovnoprávnými občany.

Chůva má dle vlastních slov muže přečtené, ale Homer je samostatná kapitola. Slintá sice nad krásnou dívkou, avšak jedná se o vzácnou Venuši ze želé, vrcholný a nejsladší artikl jeho veletržního lupu. Lepkavé želé ovšem zapomene v autě, a když z něj studentka vystupuje, zbystří ho přilepené na jejím pozadí. Venuši s chtivým výrazem odlepí a rázem vypadá jako chlípný osahávač, což feministická „oběť“ veřejně rozmázne. Před rezidencí Simpsonových zaparkují protestanti, jejichž cedule hlásají třeba „Ty štípeš, my lynčujeme“ (You pinch, we lynch). Nejvíc ale Homera pranýřují sdělovací prostředky z jím milované a vždy hájené televize, které podle Lízy „kašlou na pravdu, a proto jsi zrůda. Zajímá je jen zábava.“

Z Homera je celonárodní terč zažehnutého „MeToo“ hnutí, v neadekvátní přestřelenosti mediální reakce se snoubí až mrazivě přesná předpověď s tradičně neomylným vtipem. Lynčovanému chce pomoct diskuzní pořad Napadrť, kde ale pouze přilévají olej do ohně, kauzu nazvou Babysitter a zvíře a manipulují s nahraným materiálem, aby Homera ještě víc zdiskreditovali. Vzniká také televizní inscenace Portrét osahávače, kde herec v roli maniakálního Homera pochybuje, že by za své bezohledné jednání kdy došel trestu. „Dokud vládne Bílému domu muž?,“ šíleně se řechtá.

Geniální je rovněž způsob, jakým se senzacechtivý hon urovná. Důkaz o Homerově nevině poskytne školník Willy, jenž tajně natáčí páry v autech, načež se také objeví v Napadrť coby Zvrhlík zíral. „Ten chlap je vadnej,“ reaguje Homer, jenž vůbec nic nepochopil a jde se obejmout s televizí s přáním, aby na něj už byla hodná. „Na soudy už možná není spolehnutí, ale dokud se všichni navzájem natáčíme na video, spravedlnost zvítězí.“ Je třeba něco dodávat?

Je přípustné psát v superlativech o epizodě, jejíž primární apel spočívá v emocionálním kalkulu tak vycentrovaném, že finále Shawshanku se pohybuje snad ve stejných desetinách milimetru? A s Maggie jsou tři samozřejmě je vtipným příběhem s několika spolehlivě umrtvujícími hláškami, jenže tato procítěná retrospektiva kraluje zejména tím, jak vyprávění postavené primárně na zdůrazňování dlouhodobě zmiňovaných Homerových slabin v oblasti zápalu pro rodinu směřuje k překvapivé hřejivé katarzi.

Homer prostě nikdy nebyl zvlášť dobrým a všímavým otcem a mnohdy jedná dost sobecky. Než se pustí do vyprávění o tom, kam se z rodinného fotoalba poděly všechny obrázky Maggie, během Marge prosazovaného společného času bez televize a dalších rozptylů „nenápadně“ posouvá seřízené stopky, což ještě svádí na Barta. Vrací se k době před narozením nejmladší dcery, kdy „Bart byl starý jako teď Líza a Líze bylo jako Bartovi před pár lety.“ Tehdy prožíval nejšťastnější období svého života z toho důvodu, že splatil dluhy a odešel z elektrárny pracovat do kuželkářské herny. Před spaním se dokonce modlil za to, aby vše zůstalo přesně tak, jak je – Marge před ním tudíž dlouho tají těhotenství, neboť narození dalšího dítěte by zneplatnilo Homerem navržený rodinný rozpočet, daný menším příjmem z nové vysněné práce.

„Díky, robotu mám dobrou,“ reaguje Homer s hlavou oblacích na gratulace k „novému robátku“, když o těhotenství ví už celé město vyjma něj. Tvůrci dokonce ve dvou hlouběji zapuštěných flashbacích vyjevili, že Homer přišel o vlasy tím, že si je postupně vytrhal nad oznámeními o předchozích dvou těhotenstvích. I když se jako manžel a táta chová nepřístojně, scénář od Jennifer Crittenden (další senzační epizoda Konec SRPŠ) nás s ním nenásilně přiměje soucítit. A jeho vtipně znázorněnou frustraci, když mu selže imbecilní plán na zvýšení obratu kuželkárny a odkráčí si odprosit staré místo v elektrárně, projevovanou také prvotní apatií nad narozenou Maggie, přemění v ohňostroj mocného prozření.

Pan Burns mu totiž vedle pracovního pultu nechá pověsit demotivační ceduli s nápisem Nezapomeň, že jsi tady navždy (Don't forget. You're here forever). Když už se zdá, že záhadu absentujících fotek vůbec nevysvětlí, poslední záběr prozradí, že se nachází tam, kde je Homer dle vlastních slov nejvíc potřebuje. Přece jen milující táta jimi polepil ceduli a nechal na ní motivační slogan Děláš to pro ni (Do it for her). Tak skutečný a hluboký cit ve Springfieldu, stále více tvarovaném jako estráda poťouchlých karikatur, nebyl nikdy předtím ani potom.

„Ve Springfieldu jsou denně zastřeleny desítky lidí, ale až dodneška nebyl nikdo z nich významný“ – není divu, že možná největší seriálový cliffhanger devadesátých let Simpsonovi vztáhli na postřelení zlomyslného pana Burnse ze závěru šesté série. Dvoudílný speciál Kdo postřelil pana Burnse má obrovsky komplexní, zábavně řešený narativ o „atentátu“ na společenského tyrana, jenž v první části ukradne základní škole ložisko ropy a následně nechá obřím štítem zakrýt slunce, které člověk chce zničit od počátku věků.

Po příjezdu do blízké nemocnice zraněného prohlásí za mrtvého, ale po převezení do lepší nemocnice se diagnóza upraví na „živý." Pavučina pomstychtivých motivů je opředená kolem většiny obyvatel Springfieldu a šerifu Wiggumovi se zdá, že tenhle oříšek nejde racionálně rozlousknout. A to i doslova, když mu Líza ve snu odkazujícím na Twin Peaks nejasně předkládá indicie. Hlavním podezřelým se stane Homer, podle něhož jsou i Bart s Lízou potenciální vrazi, ale scénář osvědčené dvojice Billa Oakleyho a Joshe Weinsteina nesejme podezření z nikoho až do finálních okamžiků, kdy Uprchlík Homer vyšiluje nad lůžkem Burnse, neschopného zapamatovat si jméno svého zaměstnance.

Druhá část detektivní záhady byla televizní událostí hodnou soudobého renomé animovaného sitcomu, jenž stále uměl vyprávět důvtipné příběhy a jejich žánrový mustr osázet skvělými parodiemi tradičních motivů či filmů. Willy tak v kiltu překříží nohy jako Sharon Stone v Základním instinktu a detektor lži šikanuje chudáka Vočka, který si dle přístroje tak hnusné zacházení ale zaslouží. Pointa je přitom geniálně primitivní, nepravděpodobná a tedy v daném světě logická. „Nikdy nevíš, čeho by byla schopná. Taky jsem si nikdy nemyslel, že bych sestřelil německé letadlo. A dva roky po válce se mi to povedlo.“

Kolektiv autorů dal hlavy dohromady v případě další speciální epizody, která imituje nelineární vyprávění Pulp Fiction včetně přímých referencí. Jak název napovídá, namísto tradiční zápletky kolem rodiny Simpsonových tentokrát dostává přednost mozaika dílčích peripetií nejen Homera, Marge, Lízy a Barta, ale především mnoha známých vedlejších postav. Okénka do neotřelých každodenních životů se otevírají u Apua, šerifa Wigguma, ředitele Skinnera a dokonce i u Čmeláčího muže, jehož televizní grotesky se katastrofálně přenesou do zbořeného domu.

Formát vzešel z epizody čtvrté série Nastrčená osoba, v jejímž závěru se objevuje znělka k potenciálnímu seriálu o Nedu Flandersovi s názvem The Adventures of Ned Flanders. To tvůrce dle Joshe Weinsteina později inspirovalo k Dvaadvaceti krátkým filmům a přivedlo k úvahám, jestli by si podpůrní hrdinové nezasloužili vlastní springfieldský seriál. K tomu nikdy nedošlo, avšak tento jediný vyrobený exemplář se vryl do kánonu Simpsonových jako jedna z nejpamátnějších epizod.

Epizodky se střídají v rychlém sledu, ale k některým se namátkově vracíme prostřednictvím nových postav. Vzniká koherentní kaleidoskop, který toho o bláznivé, podobnou měrou eklektické i zcela původní nátuře Springfieldu vypoví mnoho. Nejslavnější útržky v čele se Skinnerem, jenž hostí inspektora Chalmerse narychlo zakoupenými hamburgery a oheň v kuchyni vydává za polární záři, jsou stejně vzpomínané jako kompletní klasické díly. Pulp Fiction se nejvíc připomene linií Wigguma a Haďáka, lapených v Hermanově zastavárně, a víc než kdy jindy se ukazuje schopnost scenáristů bleskově a úderně vypointovat sebešílenější situace na základě obšírně roztříděných charakterů postav.

„Cože, ty jsi byl ve vesmíru?!“ – „Ovšemže, ty ne?“ Springfield je důkladně rozvržený absurdistán, jehož obyvatelé jsou navzdory velmi humánním poselstvím a komediálnímu vztahu k realistickým kulisám nanejvýš sympatickými věšáky na parodie a karikatury. Koncem osmé řady ale legenda John Swartzwelder do tohoto prostředí přivedl postavu tak skutečnou, až jí po setkání s lenivým, nezodpovědným a pohodlným Homerem nezbylo nic jiného, než se vyhlásit za jeho nepřítele.

Jak dokázala třeba zmiňovaná epizoda A s Maggie jsou tři, tvůrci pravidelně polidšťují i stále hloupějšího neotesance Homera, mistra nahodilosti, spontaneity a (ne)šťastných rozhodnutí. Homerův nepřítel ale na scénu jednorázově přivádí Franka Grimese. Svědomitého muže, s nímž se život od malička nemazlil a naučil jej heslu „co si neuděláš sám, to nemáš.“ Pan Burns si jej na základě televizní reportáže, která líčí Grimesův těžký život, mnohočetná poranění i vítězství nad orlem, jenž se mu pokusil sebrat vysokoškolský diplom, vybere do svých řad. Než jej však poskok Smithers stačí přivést, manýristický šéf už chce do zamýšlené funkce raději hrdinského psa z televize.

Grimes tak skončí v kanceláři vedle Homera a bezstarostného flákače začne už z principu brzy nenávidět. I když dle Marge se pouze cítí nejistý, protože pro něj je život velmi složitý, zatímco Homer jím prochází tak hladce, rozdíl mezi oběma aktéry, potažmo mezi pracovníky Springfieldu a skutečnými dříči, nejde překlenout.

Epizoda je to na jednu stranu sugestivní, neboť Grimesův osud při závěrečném napodobování Homerovy nedbalosti cynicky podtrhne jeho nekonečné strádání ve společnosti plné blbců. Neschází jí ale bystrý simpsonovský vtip a Grimes jako abnormalita shazující vše, co jsme na Ameriku shazujícím seriálu milovali, je ruku v ruce s reakcemi dalších aktérů včetně Lennyho a Carla („Ale to je soutěž pro děti!“ – „Jo, a Homer je roznes na kopytech.“) nezapomenutelná. Simpsonovi společně s Grimesem pomyslně, zpočátku velmi nenápadně, pohřbili svou zlatou éru, které tolik následných, stále sprostších a drzejších animovaných pořadů, vděčí za mnohé. Z deváté série si vysokou laťku udržely ještě epizody jako Pistolníkova rodina, Město New York versus Homer Simpson nebo Radost ze sekty.

Patří Simpsonovi mezi vaše oblíbené seriály? Nezapomeňte je ohodnotit na Kinoboxu. Podívejte se také na žebříček nejlepších animovaných seriálů.

Zdroj: Kinobox