Osvědčená dvojice Tim Burton a Johnny Depp se tentokrát nespolehla na barvami hýřící výpravu, nýbrž dala přednost retro černobílé stylizaci pro zesílení dobové atmosféry 50. let. Právě tehdy se totiž odehrávají klíčové okamžiky v životě velmi neúspěšného filmaře Eda Wooda, jenž se později dočkal nálepky „nejhorší režisér všech dob“. Pozadí přípravy jeho nejslavnějších propadáků zaujme i tím, o jak svéráznou a nonkonformní osobu se jednalo, a navzdory mnoha komediálním momentům přece jen zbyde místo i pro trochu toho lidského soucitu.
Slovo „kultovní“ se často nadužívá, navykli jsme si takto onálepkovat téměř jakýkoli populární titul. V původním významu slova však šlo o pravý opak, tedy vyžívání se v obskurnostech, alternativách středního proudu a jejich následné až „kultické“ uctívání. Na málokterý film tak pravé označení „kultovní“ sedí tak jako na bizarní muzikál Jima Shermana, snoubící přestylizovanou queer estetiku, parodování slavných hororů a zběsilé písně v ještě zběsilejším podání. Pro správně naladěné publikum se však může jednat o skutečně špičkovou, generacemi osvědčenou komedii.
Na první pohled nabízí dvěma Oscary oceněný snímek podobnou míru rodinně-komediální zábavy jako výše zmíněné odlehčenější tituly, pod povrchem této svěží road movie však přece jen dříme cosi sympaticky temného. Tvůrcům se totiž podařilo hvězdně obsazenou rodinku v čele se Stevem Carellem a Toni Collette vykreslit jako svérázný kotlík dysfunkčních až patologických vzorců, které se na společné cestě vyjevují a do značné míry i napravují. Přestože ke ždímání emocí podle očekávání dochází, konec dokáže tnout do živého a podtrhuje děsivost podobných dětských soutěží – avšak stále velmi zábavnou formou.
Kariéra novozélandského komika Taiky Waititiho má momentálně spíše klesající tendenci, jelikož jeho fotbalová komedie Jeden gól zcela propadla a i poslední dva díly marvelovského Thora (Ragnarok a Láska jako hrom) si kvůli svému odlehčenému ladění vysloužily množství kritiky. V Králíčkovi Jojo však dokázal velmi stylově a zároveň dojemně využít svůj smysl pro absurdní humor, který známe hlavně ze snímku i seriálu Co děláme v temnotách, a skloubit jej s náročnějšími tématy způsobem, který je srozumitelný pro mladší publikum a pozoruhodný i pro to starší.
Nejnormálnější film Jorgose Lanthimose má pořád k mainstreamové zábavě poměrně daleko, přesto se ukázal jako sympaticky stravitelný pro většinu diváků. Snad i proto, že jde o mnohem zřetelnější komedii než třeba v případě pozdějších oscarových Chudáčků, které na Disney+ najdete taky, nemluvě o starších společenských kritikách jako Humr, Špičák či Zabití posvátného jelena. Volná inspirace vztahovými lapáliemi britské královny Anny Stuartovny v tomto pojetí vyústila v historickou taškařici, stejně podivnou jako zábavnou.
U myšáka najdete celou dosavadní trilogii ze světa Kingsmanů, sestávající ze skvělého prvního filmu, o řád horšího pokračování s podtitulem Zlatý kruh i tři roky starého prequelu První mise. Série spojená se jménem Matthewa Vaughna má sice sestupnou tendenci, v polovině minulé dekády však symbolizovala vrchol akčně-komediálního žánru. Pokud si bezuzdné tropení šprýmů na účet špiónských kriminálek rádi opepříte přepálenou dávkou krve, násilí a vybuchujících hlav, na pár večerů vás trampoty téhle supertajné superslužby zabavit dokážou.
Zařazení protiválečné klasiky mezi komedie je poněkud nahořklé, přesto jde díky vrcholnému výkonu Robina Williamse o jeden z nejhravějších a nejživelnějších pohledů na vietnamskou válku. Hercovy kreace v úloze rozhlasového moderátora Adriana Cronauera sestávají převážně z improvizací, což je dalším z mnoha potvrzení Williamsova komediálního génia, zároveň ale snímek Barryho Levinsona nerezignuje ani na podstatný kontrast mezi Cronauerovou nespoutaností vůči sešněrovanosti a úzkoprsosti armádních důstojníků.
Tohle alter ego Sachy Barona Cohena to na filmové scéně dotáhlo dál než Ali G nebo Brüno, princip však zůstával stejný – odhalit pokrytectví a pochybné hodnoty prostřednictvím outsidera z jiné kultury s extrémními názory i chováním. Borat se stal fenoménem a Cohenova ochota vystavit sebe i druhé nepříjemným situacím dodnes bere dech.