Nenápadný génius Peter Weir slaví 80. Připomeňte si Společnost mrtvých básníků či Truman Show

Jednalo se o teprve druhý Weirův film a již zásadní počin, který rozpohyboval kulturní fenomén, jemuž říkáme australská nová vlna. Zatímco my si tento pojem spojujeme se vzedmutím československé kinematografie v éře polevení totalitního tlaku, v případě Austrálie šlo o emancipaci místního filmu od vlivu americké kinematografie a nalezení vlastního hlasu.

Jemný mysteriózní snímek vypráví o záhadném zmizení mladých dívek z internátní školy, inspirovaný knihou podle skutečné události ze začátku 20. století. Otevírá mimo jiné jedno z nejčastějších Weirových témat, a sice střet civilizace a přírody přetahujících se o lidskou duši.

Mladý Weir se po svém debutu s rozkošným názvem Auta, která snědla Paříž rychle etabloval jako přední tvůrce australského filmu a jeho kostýmní drama se stalo vlivným hlavně v cinefilních kruzích. Je například přední inspirací Sofie Coppoly, což poznáme hlavně u její debutové Smrti panen, jež o čtvrt století později co do snové a poetické atmosféry a zobrazení neuchopitelné feminity na Weirův film jednoznačně navazuje.

Gallipoli je velmi typický „národní epos“, jaké miluje každá lokální kinematografie. Menší národy jako Češi mají ve zvyku lamentovat nad historickými křivdami, ty větší zase milují zpodobnění svých demonstrací síly. Austrálie byla vždy někde mezi, ne dost velká na velmoc, přesto příliš velká na přijmutí pozice vedlejšího hráče.

Weir v tomto ohledu nabízí působivé válečné drama, jež rozpolcenou pozici Austrálie ukazuje v kontextu bojů první světové války, kdy někdejší britská kolonie procházela stádiem sebedefinice a sebeurčení. Bitva o Gallipoli představuje pro Australany určující okamžik, moment velké tragédie (jednalo se pro ně o prohranou kampaň), ale také hrdosti. Příslib budoucí samostatnosti a mezinárodní relevance.

Do jedné z hlavního rolí obsadil Weir poprvé, ale ne naposledy mladého Mela Gibsona, s nímž jen o rok později uvedl skvělý Rok nebezpečného života, než Mel utekl za větší slávou. Gallipoli je v mnoha ohledech povědomě vystavěný film, který ale díky Weirovu citlivému dohledu nikdy neztrácí lidské měřítko a emocionalitu.

Nyní činíme docela velký skok k poslednímu Weirovu filmu, který natočil už před čtrnácti lety. Ne že bychom si beztak po tak dlouhé pauze dělali velké naděje, letos v březnu ale režisér potvrdil, že jde o úplnou tečku v jeho portfoliu, protože „už nemá dost energie“, aby si ještě někdy stoupnul za kameru.

Svým způsobem je to ale padnoucí derniéra, v níž se obnažují některá z nejzákladnějších témat Weirovy tvorby. Na povrchu se jedná o velmi přímočarý survival film, volnou adaptaci pamětí Sławomira Rawicze, jenž tvrdil, že se mu podařilo uniknout z gulagu a se skupinkou dalších utečenců podnikl 6,5 tisíc kilometrů dlouhou pouť napříč asijskými planinami, než se konečně dostal do civilizace.

Historici zpochybňují prakticky všechna Rawiczova tvrzení. (Utekl, nebo byl propuštěn? Opravdu ušel tak dlouhou cestu?) To ale pro Weira hraje pramalou roli. Příběh přijímá a adaptuje jako další svědectví o lidské vytrvalosti a touze po přežití. Film s Jimem Sturgessem, Colinem Farrellem a Edem Harrisem je poctivou a intenzivní ukázkou toho, jak dokáže Weir z jednoduchého námětu vykřesat silný film. Využívá mnohaletého know-how z natáčení na lokacích, mistrného vedení herců i schopnosti jemné introspekce.

Jde o první film v této topce, který vstoupil do mezinárodního popkulturního povědomí i mimo cinefilní komunitu. Společnost mrtvých básníků je ve skutečnosti tak moc provařená, že se během let stala tak trochu klišé a mustrem pro mnohá další školní dramata. Není tedy úplně snadné si film zcela užít, když vše v něm je tak moc povědomé a často notoricky parodované.

Přesto se nepochybně jedná o další precizní, a přesto divácky vstřícné drama. Těží hlavně z výkonu Robina Williamse v roli chápavého učitele, který by rád pomohl svým studentům nalézt sebe sama, brzy si však uvědomuje, že systém na něj klade opačný nárok: Vychovat poslušné členy společnosti, kteří nevyčnívají z řady. Snímek skvěle doplňuje Piknik na Hanging Rock, v jehož středu stálo dívčí dospívání. Teď se Weir soustředí na to chlapecké a citlivě nahlíží na tvrdost, s níž společnost drtí mladé duše. Vedle Williamse se skvěle zapsal i mladý Robert Sean Leonard.

Ač se to z dnešního pohledu zdá neuvěřitelné, Společnost mrtvých básníků byla nejen kritický, ale i komerční veleúspěch. Tohle školní drama se stalo se svými bezmála čtvrtmiliardovými tržbami pátým nejvýdělečnějším filmem roku 1989 v amerických kinech.

Svědek byl prvním Weirovým americkým počinem a producenti udělali mnoho pro to, aby ho získali. Tou dobou už díky domácím australským produkcím dokázal, že má jedinečný cit na zobrazení střetu kultur. Zvládl podtrhnout odlišnosti, aniž by však snímek působil jako exotický lunapark.

Proto se Weir ukázal tak vhodným režisérem pro kriminálku, v níž americký detektiv s tváří Harrisona Forda proniká do komunity Amišů. Má za úkol chránit traumatizovaného chlapce, který je jediným svědkem závažného zločinu.

Opět se jedná o velmi jednoduchý žánrový námět, který se díky citlivému zpracování stává podobenstvím o střetů lidí s velmi odlišným pohledem na svět ať už z kulturních, nebo generačních důvodů. Jedná se o o kus čistší film než Weirův raný snímek Poslední vlna, jenž zasadil kriminální vyprávění do střetu australských domorodců a potomků evropských kolonizátorů. Tehdy Weir nabídl o kus intenzivnější a syrovější zážitek, jistě i protože šlo o pro něj bližší téma. V případě Svědka však svou jemnou ruku propůjčuje americkému kontextu a výsledkem je jeden z těch filmů, kde je americká společnost velmi podnětně nahlížená pozorovatelem zvenčí.

Peter Weir není režisér pronásledovaný toxickými historkami z natáčení o tvůrčí posedlosti a bezohlednosti, nicméně pokud se k této pozici někdy přiblížil, tak celkem pochopitelně během příprav svého jediného velkofilmu. Byl to nakonec sám Russell Crowe, kdo nám vloni ve Varech připomínal posednost detailem a zájem o co největší historickou přesnost, jimž se Weir odevzdal během natáčení Master & Commander.

Snímek se měl stát velkým hitem a odstartovat filmovou sérii, v pokladnách ale fatálně selhal. Předně v důsledku konkurence rozjuchaných Pirátů z Karibiku, kteří zcela pohltili veřejnou představu o zábavném filmu na vlnách a vedli studio k nešťastné reklamní kampani, která měla evokovat „Gladiátora na lodi“. Když publikum zjistilo, že se jedná o seriózní historické drama o zodpovědnosti a egoismu, vedlo to k velmi negativní první vlně reakcí.

Snímek měl přesto vždy své hlasité zastánce a dnes jeho postavení jedině sílí. Když totiž víte, do čeho jdete, dostanete vskutku jedinečnou podívanou, jaká nemá (rozhodně v tomhle století) příliš mnoho alternativ. Jde o strhující komorní, a přesto velkolepý film, který velmi přesvědčivě vtahuje do svého světa. Přesně na hranici asketismu a dobrodružství, aby působil dospěle, a přesto nabízel napínavé a opulentní scény. V alternativní realitě, kde se Master & Commander stal hitem a určil trendy, je americká kinematografie 21. století nejspíš o kus inspirativnějším místem.

Pobřeží moskytů mělo vzniknout před Svědkem, komplikované produkční zázemí ale vedlo k odsunům, v jejichž důsledku film málem padnul pod stůl. Nakonec jsme se ho ale přeci jen dočkali, a díky bohu za to. Jedná se o kulminaci všech motivů, jimiž Weir v předchozích letech reflektoval svou domovinu, napojenou na velmi chytlavý příběh.

Sledujeme egocentrického amatérského vynálezce, opět s tváří Harrisona Forda, který miluje své experimenty, nenávidí ale civilizaci. Spolu se svou rodinou uniká do džungle mezi domorodé kmeny, kde si začne budovat svůj vysněný ráj. Jak ale asi tušíte, jeho velmi naivní a egocentrická představa o tom, co z civilizace může v džungli uplatnit, a co ne, vede ke střetům jak s místními, tak s jeho vlastní rodinou, která ho začíná mít tak trochu po krk.

Opět platí, že Weira neobklopuje herzogovská aura, kdy film křičí, že jeho tvůrci jsou podobní maniaci jako hrdinové. Ne že by to nemělo své kouzlo, proto mají tvůrci jako Coppola a Herzog tolik obdivovatelů. Weirův přístup se ale podobné romantizaci vzdaluje. Dění rozhodně nesleduje s chladným odstupem, zároveň ale protagonistově mánii nepropadá, díky čemuž jde o bohatý a mnohoznačný zážitek.

Pravidelné čtenáře Kinoboxu asi nepřekvapí, jaký film stanul v čele tohohle žebříčku. V Truman Show se jedinečně střetla agresivita mladého scenáristy Andrewa Niccola s rozvážnou citlivostí Petera Weira, v důsledku čehož vzniklo opravdu geniální dílo o hledání sebe sama ve světě, kde je tak málo svobody.

Většina lidí se u Truman Show soustředí hlavně na její prorocký vztah k masmédiím a reality TV, která byla v době premiéry teprve v plenkách. Mnohem podnětnější je ale zasadit si snímek do kontextu Weirovy tvorby a chápat ho jako vyprávění o člověku, který zvažuje, jestli bezpečí a klid maloměstského života stojí za rezignaci na všechny touhy a cíle. Truman Show je na povrchu o chlápkovi, který zjišťuje, že žije v reality show. V nitru je příběhem o muži, který se začíná vzpírat statu quo, i když neví, co všechno to obnáší.

Weir, který se nikdy neuchyloval ke stylistickému excesu, v Truman Show přesto dokazuje, jak dokonale má každý aspekt filmového natáčení v malíku. Pomocí kulis, kostýmů, osvětlení, digitálních efektů a dokonce i formátem obrazu buduje svět, v němž je v každém okamžiku něco trochu špatně. Vše působí úhledně, čistě, ale také uměle a neautenticky. Truman je tím jediným, kdo to může narušit, ale měl by to udělat? K čemu dobrému to vlastně povede? Truman Show zůstává i po čtvrt století jedním z nejvíce inspirativních filmů 90. let a životním výkonem Jima Carreyho.

Podívejte se také na náš žebříček nejlepších režisérů.

Zdroje: Wikipedia, Kinobox