Po Šestém Smyslu nazývali Shyamalana příštím Spielbergem. Willis hrál ve filmu z donucení

Šestý smysl není Shyamalanovým debutem, jak si mnozí myslí. Režíroval před tím už dva nepříliš známé tituly, dokonce podle vlastního scénáře. Jeho cílem bylo také fungovat jako režisér na zakázku, čemuž odpovídá i scenáristický kredit u Myšáka Stuarta Littla.

Když však přišel s nápadem na Šestý smysl, uvědomil si, že má v rukách něco výjimečného. Na scénář tedy přilepil troufalou cenovku 3 miliony dolarů a do smlouvy si napsal podmínku, že bude sám režírovat. Disneyho producent, který na to vše přistoupil bez autorizace z vyšších míst, dostal během preprodukce padáka a scénář si přehodilo několik hlavounů. Přesto, když se usadil prach, vše zůstalo, jak si Shyamalan přál. Vlastně jinak: Dopadlo to mnohem líp.

Do hlavní role totiž Shyamalan ukořistil jméno, o kterém se mu ani nesnilo. Bruce Willis měl právě za sebou velký produkční průšvih v podobě roztočené komedie Broadway Brawler, která nakonec nespatřila světlo světa. Ze smluvních důvodů musel tedy přijmout cokoliv, co mu studio strčí pod nos. Nakonec to dopadlo jedním z jeho posledních velkých výkonů.

Stejně zásadní bylo i angažmá Haleyho Joela Osmenta, k němuž tentokrát došlo tak trochu proti vůli Shyamalana. Osment mu přišel moc blonďatý, moc hezký a moc roztomilý, v roli Colea si představoval ošuntělejší a temnější dítě. Netrvalo však dlouho, než Osmentovi propadl, stejně jako zbytek světa. Chlapec se spolu s Dakotou Fanning stal nejchválenější dětskou hvězdou své generace.

Bruse Willis je duch. Pardon, ale tento spoiler se stal tak popkulturně všudypřítomným, že pokud jste mu doteď unikli, nejspíš jste se minulý týden poprvé setkali se střídavým elektrickým proudem a máte teď v harmonogramu beztak dohánění zásadnějších věcí.

Protože Šestý smysl je právem jedním z nejikoničtějších thrillerů pozdních devadesátých let, bude možná zajímavější než jednoduše pět ódy připomenout, že ne každý byl Shyamalanovu přístupu nakloněn. Odhalení tohoto notorického twistu a zjištění, že hrdina je jednou z nepokojných duší, které malého Colea pronásledují, bylo podle jeho největších kritiků ryze mechanickým zážitkem postrádajícím skutečnou hodnotu. Při opakovaném sledování zjišťujeme, jak moc jsme přehlíželi Willisovu izolovanost a jak slepí jsme byli vůči tomu, že veškeré interakce s jeho manželkou a Coleovou matkou jsou jednostranné. Jde o rekontextualizaci zážitku, jak se od správného twistu očekává, nicméně ne na tematické nebo emocionální rovině.

V mnoha ohledech příběh v okamžiku svého zlomu ztrácí psychologický a lidský rozměr a stává se před vším ostatním filmovou hříčkou. Nesledujeme rozpadající se manželský vztah a netápeme, kde udělal který z partnerů chybu. Místo toho před sebou máme nadreálnou situaci bez východiska. Příběh nemůže sloužit jako metafora mezilidského míjení a nedá se z něj vyvodit žádné ponaučení, vždyť není nic, co mohl Bruce Willis udělat, aby svůj vztah zachránil. Jeho konec není jeho chybou. Je prostě mrtvý.

Porovnejme si to s jiným slavným twistem ze stejné doby, koncem Klubu rváčů. Zjištění, že vypravěč je zároveň Tylerem Durdenem, nám umožňuje udělat si jasno o jeho psychologickém rozpoložení. Až během závěrečných titulků a následných zhlédnutí můžeme plně pochopit toxicitu a pomýlenost jeho vidění světa (ne že by se Klub rváčů nesetkal s vlastní kritikou například za kolotočářské zpodobnění psychické nemoci, ale to je příběh na někdy jindy). Popřípadě si vezměme o trošku novější drama Ti druzí s Nicole Kidman se stejným duchařským zvratem, jež je však vystavěno jako jasná alegorie izolace před světem. V případě Šestého smyslu se nic takového neděje, jedná se „pouze“ o atrakci, o wow efekt, o gimmick. Mysleli jste si, že hrdina je živý, ale ne, je to duch! Co z toho vyplývá? Nic! Ale rozhodně jste to nečekali!

Tahle kritika je sama o sobě podnětná a učí nás, jakým způsobem většinou funguje aktivní snaha o interpretaci díla. Šestý smysl však odhaluje limity takto přímočarého postupu. Protože i když odsouhlasíme, že nefunguje jako jednoznačné podobenství a netvoří plně funkční analogii s žitou zkušeností publika, neznamená to, že nenabízí plnohodnotný zážitek.

Shyamalan dokáže vystavět strhující atmosféru osamění, izolace a nepochopení bez ohledu na to, že je nejde jedna ku jedné srovnat s ničím, co osobně známe. Právě absence jednoznačného klíče je dokonce tím, co dělá zážitek zvratu znepokojivějším. Kdybychom se hodně snažili, můžeme snímek číst jako varování před příliš rigidním úhlem pohledu a neschopností dohlédnout za vlastní horizont – téma, k němuž se Shyamalan napříč svou tvorbou vrací. Nakonec to ale není potřeba, protože filmy nemusí takto doslova „o něčem být“. Šestý smysl nás může naučit, že i něco, co je skutečně především „jen“ vypravěčskou hříčkou, může vyvolat silnou reakci a může být nezapomenutelným zážitkem.

Šestý smysl si tedy veškerou svou slávu zaslouží a Shyamalanovi ho nikdo nemůže odpárat. Přesto není zvlášť kontroverzní říct, že se z něj nestal Spielberg své generace, ale poměrně záhy spadnul na pozici dost možná nejvysmívanějšího áčkového režiséra světa. Jeho sláva začala korodovat během Znamení a Vesnice a absolutní sociální krach přišel v době Ženy ve vodě a hlavně Stalo se. Ztělesnil filmařské jméno, které je skoro povinné hlasitě nesnášet za jeho šroubované dialogy, nepřesvědčivé vedení herců a úmornou snahu o „subverzi očekávání“.

Nepomohlo, že si Shyamalan vypěstoval enormně antagonistický vztah ke kritice. Tím není míněna jen ta profesní, ale zkrátka jakýkoliv negativní postoj vyslovený jeho směrem. Z rozhovorů je patrné, že čím méně zvěstem o jeho genialitě věřil zbytek světa, tím přesvědčenější byl o své brilanci on sám. Přičemž ublíženecký étos zaplňuje i mnohé jeho filmy jako Žena ve vodě a Skleněný, kde najednou postavy začnou vést monolog o své nedoceněnosti a o zášti a závisti nepřejících kritiků. Víme až moc dobře, odkud to přišlo.

Když nad ním po komerčním neúspěchu protekčního projektu Willa a Jadena Smithových Po zániku Země zlomila hůl mainstreamová studia, začal si své filmy financovat nezávisle (a díky minimálnímu rozpočtu je většinou v solidním plusu). Jedno se mu tedy nedá upřít, a sice neoblomnost a verva, s nimiž se vždy pokoušel realizovat své vize nehledě na překážky. Kdyby se tenhle tvrdohlavec poučil z negativních reakcí, možná by točil normativně „lepší“ filmy, točil by ale stejně podnětné filmy? Byl by to pořád on?

Nebudu lhát, osobně mi vše od Shyamalana po Vesnici přijde nesnesitelně špatné. Obávám se, že mu přesvědčení o tom, že je filmovým mesiášem, poněkud rozežralo mozek. Přesto mě nesmírně baví analýzy a reflexe jeho práce ze strany těch, kteří ho milují. Poslední roky se okolo něj utvořil kult cinefilů, kteří i v jeho pozdní tvorbě nalézají mnoho kvalit a nedají na M. Nighta dopustit. Částečně jde o nevyhnutelnou reakci na to, jak „povinné“ bylo se proti němu vymezovat. Ať se s touhle renesancí sžijete, nebo ne, věnovat jí občas pozornost stojí za to.

Šestý smysl zůstává jeho komerčním i kritickým vrcholem a filmem, který patří do kánonu devadesátých let. Dnes je již neuvěřitelné si představit, jak by popkultura vypadala bez něj, v přímočarosti jeho zvratu a čistotě provedení je cosi univerzálního. Skoro jako by ten film nevznikl v důsledku tvůrčího procesu, ale byl nalezen jako nějaký odvěký artefakt. A pořád je radost ho sledovat, i když víte, jak skončí.

Pustit si ho můžete na Disney+ a prohlédněte si také žebříček nejlepších hororů za poslední dekádu podle databáze Kinoboxu.

Zdroje: Wikipedia, Kinobox