Rod draka si umí vycvičit své publikum. Jen málo věcí v něm dává smysl, ale vůbec to nevadí

Druhý Rod draka potvrzuje klady a zápory první série, jež našla zdánlivě nedosažitelný východ ze slepé uličky, v níž se před lety octla Hra o trůny. Ta začala, přesně po vzoru předlohy, jako hyperrealistická revize fantasy žánru. „Jakou by měl Aragorn daňovou politiku?“ ptá se autor předlohy G. R. R. Martin v pověstné citaci, a právě v tomto duchu píše svou Píseň ledu a ohně.

Problém je, že jakmile dílo nastaví právě toto očekávání, tedy že nabízí logicky a logisticky soudržný příběh, v němž se vše domýšlí do důsledku, vyprávění se rychle větví a komplikuje prakticky do nekonečna. Proto se Martin vepsal do bodu, kdy není schopný dodat poslední díly literární série. Jenže zatímco jeho nepřítelem je pouze čas a nic mu nebrání odevzdávat neustále delší a komplikovanější knihy, pro audiovizi to představuje značnou výzvu.

Proto se Hra o trůny v posledních řadách rozpadla v absurdní změť. A když tvůrcům došla předloha, zcela rezignovali na původní záměr a pokusili se přepnout ke standardní fantasy plné opulentních bitev a okázalých proslovů, kde nic nedává smysl, ale jsme natolik strženi děním, že nám to nevadí. Byla to katastrofa, protože si show své publikum vycvičila právě na to, aby bylo na takové věci háklivé.

Rod draka těží z toho, že výrazně posunul měřítko a od počátku se jedná o jednu ucelenou rodinnou tragédii hnanou především emocemi a osobními vztahy. Mnohokrát jsme chválili a mnohokrát ještě budeme chválit rozhodnutí udělat z Alicent a Rhaenyry dětské přítelkyně stejného věku, což je odklon od předlohy. Právě tento vztah nyní drží celý kolos pohromadě. Přestože má seriál podobné neduhy jako pozdní řady Hry o trůny, prakticky to nevadí.

A teď už ke specifikům. Když se bavíme o věcech, co nedávají smysl, máme tu dva nejzjevnější případy, z nichž každý je ilustrací širšího problému, ale také lišáckého způsobu, jakým se daří vyhnout jeho negativním důsledkům. Nejdřív je třeba zmínit šílenou výpravu Rhaenyry za Alicent ve třetím dílu, která v praxi ničeho nedosáhne, ale především ani na hypotetické rovině ničeho dosáhnout nemůže. Rhaenyra musí dobře chápat, že Alicent jako královna matka nemá prostředky zastavit blížící válku a vzhledem k událostem předchozích epizod není mnoho důvodů si myslet, že by pro to měla inklinaci.

Důvod, proč byl tento prvek začleněn (v předloze neexistuje), je v první řadě jistě ten, že tvůrci díky němu mohou přimět obě protagonistky k přímé konfrontaci, k čemuž jinak během celé série nebude příležitost. V samotném dialogu navíc přijde řeč na Aegonovo proroctví (další prvek nepřítomný v předloze), jež připomíná Rhaeneřim objektivně morální důvod, proč chce být panovnicí i za cenu tisíců mrtvých. Otec jí uložil jako povinnost sjednotit zemi a připravit ji na útok bílých chodců, který známe ze Hry o trůny.

Celá tahle eskapáda je na mnoha rovinách rozbitá. Jednak tu máme proroctví, které je nesmyslně drženo pod pokličkou, místo aby se jím panovník zaštiťoval veřejně. A pak nekonečnou potřebu tvůrců podrobovat kladné postavy žijící v tomto světě naší morálce. Tvůrci (nehledě na marketing) chtějí, abychom stranili Rhaenyře, takže podle nich nemůže být stejně ctižádostivou a temperamentní ženou jako v Ohni a krvi, kde chce korunu prostě proto, že na ni má dědický nárok a je ochotná spálit půlku království, aby byl naplněn.

To samozřejmě není morální motivace, ale Martin chápe, že postavy žijící v amorálním světě jsou i uvnitř ovlivněny jeho zvrácenou logikou. Rhaenyra je dle feudálního smýšlení v právu, trůn by měl být její. Ale to z ní nedělá postavu, které bychom mohli důvěřovat, že souzní s naší představou dobra a zla. Tvůrci Rodu draka však točí mainstreamový seriál pro širokou veřejnost a jejich hrdinové musí být nekomplikovaně dobří lidé, kteří občas dělají chyby, ale pak je to hodně mrzí. Rhaenyra tedy riskuje život pro poslední mizivou možnost míru a neváhá na několik dnů bez oznámení zmizet, nechat svůj dvůr bez pokynů a vydat se na to, co je víceméně sebevražedná mise. Že jí po této akci ještě někdo z jejích věrných důvěřuje, je zázrak.

Důvod, proč to funguje v Rodu draka na rozdíl od Hry o trůny (kde se z Tyriona místo vraždícího sociopata posedlého pomstou z knihy stane zdroj morálky a etiky, který rozdává jednu příšernou pacifistickou radu za druhou), je konzistence. Už od první epizody, kde se řešil krvavý porod Viserisovy ženy Emmy, jsme byli vybízeni, abychom pokládali konkrétní morální otázky platné pro naši dobu bez ohledu na svět, v němž se odehrává příběh. I když nás může mrzet, že tvůrci nemají více odvahy a nejsou důslednější ohledně logiky svého světa, nemůžeme už být udivení a zmatení, že tak činí. Rhaenyru musíme přijmout jako osobu, která z nějakého důvodu následuje etický kodex jednadvacátého století, jejž se pokouší uplatnit v brutální feudální fantasy. Tedy aspoň, dokud/pokud jí nerupne v bedně jako Daenerys.

A pak tu je druhá věc, kterou je epický dračí souboj ve čtvrtém dílu. Úžasný moment, a to jak na rovině čistého řemesla (úspěšně složený reparát po nepřehledném střetu v oblacích v osmé sérii Hry o trůny), tak i co do motivací jednotlivých postav. Aemond si vybíjí svou frustraci druhého syna. Aegon se snaží překonat pocit méněcennosti. A Rhaenys se pokouší ukončit válku poté, co jí předchozí čtyři epizody všichni připomínali, že to mohla a měla udělat během Aegonovy korunovace, kdy se spokojila s masovou vraždou několika přihlížejících, místo aby si vztek vybila na královské rodině.

Na téhle úrovni dává ohnivý trojboj tak dokonalý smysl, že si během bezprostředního sledování ani nevšimneme, že ho nedává na žádné jiné. K bitvě může v této podobě dojít pouze v tento jeden okamžik. Kdyby Aegon dorazil o dvě minuty dříve, nebo později, vše by bylo jinak. Jenže tady mluvíme o pohybu několika na sobě nezávislých jednotek, z nichž některé se sem přesouvaly týdny, jiné dny, jiné hodiny a je malinko absurdní, že Aegon a Rhaenys dorazili prakticky ve stejný okamžik, ale přeci jen v tom správném několikavteřinovém rozestupu.

Tohle je samo o sobě antitezí G. R. R. Martina a Aragornovy daňové politiky. Tohle se v jeho knihách zkrátka neděje (asi není třeba dodávat, že v předloze bitva proběhne úplně jinak). Nicméně už přinejmenším od páté řady Hry o trůny je jasné, že tvůrci chtějí budovat podobné velké, emocionálně dramatické okamžiky a jsou více než ochotní ohnout logiku, aby se k nim dostali. Vidíme, že zjevně pracovali od konce. Vymysleli tuhle silnou scénu, která nabízí vyvrcholení v poločase, a následně více či méně násilně popostrčili postavy potřebným směrem.

Nemluvíme tu jen o načasování příchodů (s uvěřitelným pohybem postav i armád si tvůrci nikdy moc nelámali hlavu), ale i dalších maličkostech. Už že největší drak na světě unikl pozornosti místních špehů, je trochu přitažené za vlasy. Pak tu je podivná logika černých, když se dohadují, kterého jednoho draka vyšlou, jako by jich nemohlo vyrazit víc najednou. A nakonec tlak vyvíjený na Aegona, který vede k jeho impulzivnímu činu, rovněž nesedí. Je králem teprve pár dnů a právě mu zavraždili syna, ale všichni okolo něj se chovají, jako by měl na kontě roky nezodpovědného panování.

Jenže opět platí, že zatímco u Hry o trůny jsme byli vedeni k tomu, že na podobných věcech záleží, v případě Rodu draka si můžeme užívat mnohem tradičnější žánrové potěšení. Sice se rozpadá při bližším šťourání, ale je velmi uspokojivé, čistě když se ponoříme do vztahů postav a předložených konfliktů. Nebezpečná je v tomto ohledu víc snaha vykreslovat Rhaenyru v tak pozitivním světle vzhledem k tomu, kam se její příběh musí ubrat. Snad to nedopadne jako s Daenerys. To je asi věc, o kterou se musíme bát nejvíc.

Rod draka je tedy ve skvělé formě. Pokud se tento text jeví spíš jako výčet chyb, tak jen proto, abychom demonstrovali, jak málo musí dávat příběh smysl, aniž by ztratil emocionální uspokojivost. Jde o jedno z největších kouzel fikce.

Podívejte se na žebříček nejlepších fantasy seriálů podle databáze Kinoboxu.