Hvězda sci-fi komedií i temných ponorů do duše. Tohle je 5 nejlepších rolí Ivy Janžurové
Namísto spekulací ohledně kvalit a úspěchů očekávaného dokumentu se však raději ohlédněme zpět a podívejme se na nejzajímavější role momentálně třiaosmdesátileté herecké legendy. Ta na stříbrném plátně debutovala už v roce 1961 a v nepřeberném množství divácky oblíbených rolí napříč dekádami jí může konkurovat snad jen Jiřina Bohdalová. Projeďme si tedy aspoň subjektivně vybranou čestnou pětici nejzásadnějších rolí Ivy Janžurové, která je seřazena podle data vzniku.
V tomto případě na sebe Janžurová nestrhla tolik pozornosti jako jindy, jelikož se „pouze“ stala součástí možná nejstylovějšího ansámblu v dějinách české (a československé) kinematografie. Společně s Jiřinou Bohdalovou a Jiřinou Jiráskovou se snažila okouzlit trio fasádníků ve složení Jiří Sovák, Vlastimil Brodský a Jan Libíček a celá šestice tak vytvořila hláškami prošpikovanou a do společenské přetvářky se nemilosrdně trefující satiru, patřící i dnes mezi nejcitovanější a nejmilovanější komedie. A jako na jeden z vrcholů své filmografie na něj v minulosti vzpomínala i sama Janžurová.
Iva Janžurová se stala také jednou z hlavních tváří specifického subžánru sci-fi komedií, jež se hlavně v 70. letech točily jak na běžícím páse. Možná nejvyhlášenější z nich je dílo z pera osvědčeného tandemu Václav Vorlíček/Miloš Macourek, které sám Vorlíček označil jako svůj nejlepší film. Janžurová se v bláznivé komedii objevila hned ve třech rolích, za něž se dočkala i ocenění na festivalu fantastických filmů v Terstu.
S Jurajem Herzem Janžurová spolupracovala už na jeho debutu Znamení raka (1966), o pět let později jí však připravil dramaticky nejuspokojivější roli celé kariéry. Psychologický román Jaroslava Havlíčka totiž přetavil do vztahového hororu, v němž sledujeme postupný rozpad hned dvou osobností. Zatímco Petr Čepek tradičně uhrančivě ztvárnil zprvu charismatického, později syfilidou psychicky i fyzicky paralyzovaného vojáka, u Janžurové je kontrast mezi svobodomyslnou dámičkou na začátku a těžkým údělem sešlehanou ženou na konci subtilnější, avšak o to hořčejší.
Rok po Petrolejových lampách nabídl Herz Janžurové další roli k vyniknutí – respektive rovnou dvojroli. V tajemném hororu Morgiana herečka ztvárnil dvě sestry, jejichž preference bílých či černých kostýmů jasně korespondovala s povahovými vlastnostmi. Poměrně čitelný příběh o zahořklosti a nenávistnosti zlé sestry dnes zaujme vedle nepřehlédnutelných kostýmů Ester Krumbachové a Herzova experimentování se zobrazením dvou postav hraných jednou herečkou i precizně odstíněným dvoj-výkonem Janžurové, díky níž je sledování (doslova) černobílých postav rázem mnohem barevnější.
Za poslední více než tři dekády, kdy se uděluje Český lev, se Janžurová dočkala čtyř nominací pro nejlepší herečku, přičemž dvakrát se radovala z výhry. Jednak šlo o povídkovou komedii Co chytneš v žitě (1998), výrazněji se však připomněla nové generaci diváků a divaček v hořkosladké road movie Alice Nellis Výlet, kde si zahrála po boku obou svých dcer (tedy Sabiny i Theodory Remundových). Snímek dodnes patří mezi vrcholné zástupce tuzemské porevoluční road movie, kde se během cesty odhalují dlouho ukrývaná tajemství a veselejší i trudnější roviny dlouhodobých vztahů.
V podobném výčtu bychom mohli pokračovat ještě dlouho. Jako mafiánka se v mydlinkové koupeli prala s Jiřinou Bohdalovou v řachandě „Čtyři vraždy stačí, drahoušku“ (1970), téhož roku cestovala časem ve sci-fi snímku Zabil jsem Einsteina, pánové… (1970), v morálně nejednoznačné hořké komedii Svatba jako řemen (1967) bavila publikum jako znásilněná dívka Hanička a svou přítomností povznesla i ukázkové normalizační komedie Zítra to roztočíme, drahoušku...! (1976) a Co je doma, to se počítá, pánové… (1980). A ani desítky a desítky dalších rolí neudělaly rodačce z Žirovnice na Vysočině ostudu.