Rozhněvaní muži, Pahorek i vrcholné role Pacina. Připomeňte si 5 filmů velikána Sidneyho Lumeta

Tohle ikonické soudní drama, jistě jeden z kulturně nejvlivnějších a popkulturně nejcitovanějších filmů všech dob, není úplným Lumetovým debutem, točil předtím už pro televizi. Je však jeho první zářezem pro kina. 33 let pak sice není úplně málo, ale přece jenom budí tím větší respekt, když si uvědomíme, že tento pověstný film zaštítil někdo tak mladý a relativně nezkušený.

Scénář Dvanácti rozhněvaných mužů vznikl pro obrazovky, kde byl také realizován a dosáhl značného úspěchu. Došlo k rozhodnutí ho remakeovat pro plátna (a televizní verze byla odšoupnutá tak moc do pozadí, že se do roku 2003 považovala za ztracenou). Z původního obsazení se vrátil jen Jiří Voskovec a Joseph Sweeney. Když se do čela projektu dostal Henry Fonda (nejen hereckého, šlo o jeho jediný producentský počin v kariéře), doporučil na pozici režiséra právě Lumeta, s nímž měl pozitivní zkušenost.

Jistě není třeba představovat soudní drama o tom, jak jeden pomyslný strážný anděl v porotě strhne k pochybám nad odsudkem svých jedenáct přísedících. Lumet zkraje své kariéry předvedl, jak dokáže s tak omezeným prostorem jako jedna místnost vyčarovat strhující zážitek. I vypravěčsky se dodnes jedná o film, který má co říct. Americký filmový institut považuje film za druhé nejlepší soudní drama za Jako zabít ptáčka. Čtvrtý je mimochodem Rozsudek, Lumetův pozdější příspěvek k žánru.

Ačkoliv se Dvanáct rozhněvaných mužů dočkalo vysoké chvály hned po uvedení, Lumet přeci jen neodstartoval jako raketa. Vrátil se k televizním projektům a méně výrazným filmům, v nichž se záhy vyprofiloval jako režisér ostrých politických a sociálních dramat.

Jeho Pahorek přišel skoro o dekádu později. V době, kdy už se Lumet oprostil od malého formátu a točil výhradně kinofilmy. Svým umístěním ve vojenském vězeňském táboře jde o dílo na Lumeta netypicky odtržené od „každodenního života“, nicméně tu opět máme co dočinění s příběhem odehrávajícím se ve velmi ohraničeném prostoru, v němž Lumet předvádí maximum.

Jednalo o další scénář vzniklý původně pro televizi, který měl na svědomí Ray Rigby částečně inspirovaný vlastní zkušeností z vojenského vězení. Lumet z něj vyházel 100 stran textu s tím, že nestojí o příběh, chce pouze postavy, na jejichž prožitcích stojí síla materiálu. Ukázalo se to jako klíč k úspěchu, stejně jako obsazení Seana Conneryho, který tou dobou už byl především agentem 007, zde ale ukázal lidštější polohu.

Přesouváme se o dalších deset let dopředu a Lumet už je ostříleným režisérem, byť posledních pár sezón ne v té úplně nejsilnější formě. Možná se zdálo, že už ustupuje do pozadí. To nejlepší se ale nakonec ukázalo být teprve před ním.

Serpico je další biografie, tentokrát říznutá kriminálkou a samozřejmě se silným kritickým přesahem upozorňujícím na nešvary systému. Snímek vznikl promptně poté, co k událostem došlo, a na scénáři se podílel samotný Serpico prakticky od okamžiku, co se dal v nemocnici do kupy po událostech zobrazených na konci filmu. Příběh o policejní a politické korupci vyvolal pobouření ze strany veřejnosti a nepřekvapivě odmítavou reakci ze stran policejních složek, které výsledek označily za senzacechtivý a zveličující realitu.

Lumet celý projekt zachránil na poslední chvíli, když byl najat jako náhradní režisér po sérii konfliktů mezi produkcí a původním režisérem Johnem G. Avildsenem. Musel velmi rychle připravit natáčení na stovce lokací, což rozhodně nebylo jen tak.

Štáb udělal hodně pro to, aby získal pozornost Al Pacina. Dokonce se přepisoval scénář tak, aby ho víc zaujal. V důsledku jeho souhlasu bylo natáčení časově velmi limitované, protože slavný herec šel tou dobou z role do role a největším jeho závazkem bylo natáčení druhého Kmotra. Nicméně se nakonec pro roli nadchl a kolují historky o tom, jak ve volném čase bloumal nebezpečnými uličkami New Yorku, aby nasál správnou atmosféru. Film se mimochodem musel natáčet pozpátku. Zprvu s Pacinovými dlouhými vlasy, jež se postupně zkracovaly, aby v postprodukci vznikl přesně opačný dojem.

Serpico byl velkým kritickým a komerčním úspěchem, který Lumetovu stagnující pozici napumpoval novou energií. Není divu, že hned o dva roky později přišel další film s Pacinem v čele, za nějž si Sidney poprvé od Dvanácti rozhněvaných mužů odnesl oscarovou nominaci.

Psí odpoledne je na pohled nenápadný heist, který ale obsahuje skoro nekonečné množství dalších významů a interpretací. Odvážným rozhodnutím bylo, že Pacinův hrdina okrádá banku, aby svému partnerovi/své partnerce přispěl na „změnu pohlaví".. Otevírá se tak komplikovaná síť témat ohledně postavení queer osob ve společnosti, jejich často nákladná zdravotní péče a zoufalství, do kterého byly v sedmdesátých letech často vrženy.

Kvůli tomuto námětu šlo samozřejmě o velmi kontroverzní film. Tvůrci museli dlouze rozmýšlet, co, jak a v jaké míře mohou zobrazit, aby to publikum uneslo, ale také aby snímek omylem nedémonizoval queer komunitu. Scénář proto vznikal ve spolupráci s National Gay Task Force, která mu nakonec udělila požehnání.

Hrát gaye bylo v sedmdesátých letech stále riskantní a málokterý herec Pacinova formátu by si to dovolil. Pro Ala šlo ale o vítanou hereckou výzvu, které se chopil s vervou sobě vlastní. A Lumet byl samozřejmě režisérem, který dělal vše proto, aby z herců získal maximum. Kameramana například obul do kolečkových bruslí, aby nebyl Pacino pohybově omezovaný a mohl pobíhat po place ve vší rychlosti.

Vrcholný sedmdesátkový Lumet (a možná vrcholný Lumet vůbec) je pak nepochybně drásavá satira moderních médií v Televizní společnosti. Film proslulý vyšperkovanými a strhujícími monology a nekompromisním přístupem k vybranému tématu.

Televizní hlasatel s tváří Petera Finche prochází deziluzí z klesající úrovně své profese a zažívá víceméně nervové zhroucení v přímém přenosu. Jeho frustrace a agrese se však setkává s nadšenou reakcí publika, mediální systém se tedy rozhodne ze svého nenadálého kritika udělat další komoditu. Svému víceméně řadovému zaměstnanci začnou dávat víc a víc prostoru, aby mohl dál mluvit o jejich senzacechtivosti a vypočítavosti. Dovolují mu stát se tváří hnutí odporu a následně s nadšením polykají koláče sledovanosti, které pro ně jejich cvičená opice peče.

Film o manipulaci masami i nemožnosti odporu v kapitalistickém systému, který i z rebelie dělá produkt, se vždy těšil respektu, v posledních letech ale jeho obliba ještě vzrostla. I když výzvy dnešní éry se oproti té analogové přeci jen maličko posunuly, Network zůstává brilantní satirou mediálních principů.

Podívejte se také na žebříček nejlepších režisérů podle Kinoboxu.