Nejlepší a nejodvážnější komedie všech dob? Někdo to rád horké s Marilyn Monroe boří tabu dodnes

Když se chystal natáčet Někdo to rád horké, platil už Billy Wilder v Hollywoodu za jednoho z největších žijících filmařů. Měl za sebou například strhující dramata Svědek obžaloby, Sunset Blvd. a Eso v rukávu, přičemž mít v portfoliu jediný takový kousek z vás dělá kandidáta na filmařského velikána. Zkusil si ale i komedie jako Sabrina či Zahraniční aféra a jeho filmy vždy obsahovaly stopy humoru, někdy velmi černého. Wilder coby režisér stál na ramenou Wildera coby brilantního scenáristy, což znamenalo i skvělý smysl na to nejlepší vytěžení každého vtipu.

Jen díky této pozici si mohl vytrucovat film, který bořil všechna dobová tabu. Ne že by to bylo snadné i pro filmaře jeho postavení. Ve skutečnosti jak Wilder, tak většina jeho herců museli hledat kličky ve svých smlouvách a spojit síly pod nezávislým studiem. Tento projekt se stal sešlostí všech těch, kteří měli plné zuby cenzury a umělecké nesvobody, jíž čelili z politických i komerčních důvodů na denní bázi.

Prvotní motivací, proč snímek natočit, bylo obléknout za každou cenu muže do ženských šatů. Vzhledem k tomu, že ještě v těchto dnech sociální sítě řeší, proč si americký fotbalista Caleb Williams lakuje nehty, asi není třeba vysvětlovat, čím byla koncem padesátých let tato premisa tak troufalá. Transvestité (zahrnující tehdy všechny trans identity) a drag (cis muži oblékající si šaty v rámci uměleckého sebevyjádření) dávno existovali, ale máme jen málo příležitostí to postřehnout v zachovalé mainstreamové popkultuře. Odvážné projekty jako Glen, nebo Glenda režiséra Eda Wooda byly velmi výjimečné, minimálně distribuované a často vysmívané a pozurážené.

Hollywood tehdy fungoval pod přísným dohledem seberegulačního Haysova kodexu, který si studia sama nastavila, aby se vyhnula hrozící státní kontrole. Jeho předním principem bylo zachovávat údajnou morální čistotu amerického národa, týkal se tedy hlavně toho, jak se smí (respektive nesmí) zobrazovat mezirasové vztahy, sexuální a genderová nonkonformita, požívání alkoholu a kritika církve či vrchních státních institucí. Obecně byl terčem každý životní styl, který nebyl shledán jako „normální“. Jinými slovy šlo o splněný sen dnešních facebookových diskutérů.

Jako mladý kluk Wilder před tím, než coby židovský umělec utekl z Evropy, žil mimo jiné bujarý život klubového tanečníka a mužského eskorta (jestli jeho služby končily u dveří, když doprovodil dámy z klubu domů, nechť zůstane na vaší fantazii). Během této kariéry se běžně setkával s tím, co dnes označujeme jako queer identity, a byl nevyhnutelně progresivně smýšlejícím člověkem. V Americe ho čekalo velké zklamání z toho, že samozvaná země svobody má zavedené cenzurní normy, které nakazují zobrazovat podobné „deviace“ výhradně v negativním světle. Už z jeho starších filmů byly proti jeho vůli vyškrtány gay postavy a Billy si zkrátka řekl, že tomu je konec.

Samozřejmě to nebylo tak jednoduché, že by filmař bouchnul rukou do stolu a natočil si, co chtěl – pak by film možná vznikl, ale nikdo by ho nepromítal. Stále bylo potřeba umět kličkovat. Wilder tedy musel vymyslet heteronormativní důvod, proč na sebe hrdinové obléknou šaty. Inspiraci hledal v různých polozapomenutých brakových příbězích populárních v domovské Evropě, která byla před nacistickým převzetím moci o řád progresivnější než Amerika. Tak vznikla zápletka zahrnující únik před pronásledovateli, díky níž je možné vždy říct: „Co vás nemá, tohle přece vůbec není o sexuální delikvenci, šaty na sobě mají z ryze praktického důvodu!“ Ale nenechte se mýlit, toto explicitní vysvětlení ušité na míru konzervativním cenzorům nemělo nikdy zastřít implicitní revoltu mužů, kteří tráví většinu filmu v ženském oblečení a přinejmenším jeden z nich je svou ženskou rolí zjevně pohlcován nad rámec pouhého předstírání.

Najít herce byl oříšek. Roli odmítl Frank Sinatra, protože se bál, že by poškodila jeho mužnou pověst. Wilder by ve filmu rád viděl mladého Anthonyho Perkinse, jenž se o rok později stal hvězdou díky ztvárnění hlavní role v Psychu. Protože bylo ale veřejným tajemstvím, že Perkins je gay, netroufl si Anthony přijmout roli oblečenou většinu stopáže v dragu a podpořit zvěsti o svém soukromém životě. Dvě titulní role tedy připadly na Tonyho Curtise a Jacka Lemmona, hvězdy střední svítivosti. Wilder věděl, že potřebuje alespoň jednu star, kde ji tedy vzít? Právě tehdy mu přišel dopis, který rozhodně nečekal.

Wilder a Marilyn Monroe spolu už spolupracovali, ale nakonec se zařekli, že nikdy znovu. Koncem padesátých let však největší světová celebrita zoufale toužila po emancipaci a hodnotných rolích, zatímco jí studia dohazovala jednu hloupou blondýnu za druhou. Na poslední scénář napsala tučným písmem ODPAD!!!, poslala ho zpět producentům a oslovila Billyho Wildera s prosbou, aby jí dal ještě šanci a našel pro ni roli. Přes všechny spory a neshody věděla, že on, na rozdíl od většiny lidí, chápe její talent a respektuje ji jako umělkyni. Wilder měl dost napnuté nervy ohledně již existujících kontroverzí provázejících tuhle odvážnou komedii, takže velmi váhal. Uvědomil si však, že nikoho srovnatelně slavného neudolá.

Marilyn se tedy opět objevila před Wilderovým objektivem a samozřejmě mu během natáčení pořádně zatápěla. Zasekla se už prý u své úvodní scény, s níž nebyla spokojená, a filmaři museli celou noc vymýšlet vizuální gag, který by na Monroe strhl pozornost. Marylin nebyla až takovou nestálou troskou, jak se někdy traduje, tuto pověst rozdmýchala studia jako trest za její svéhlavost a ambicióznost. O andílka ale rovněž nešlo a už tak ožehavý projekt se díky její přítomnosti topil ve skandálech, a to včetně aférky s ženatým Curtisem (s nímž měla během natáčení napjatý love/hate vztah) a dost možná potracením jeho dítěte.

Nebudeme se tu ale nořit do podobných historek, to by vydalo na samostatnou knihu. Důležité je, že oči veřejnosti byly najednou jednoznačně na tomto projektu. A ještě důležitější, že výsledek dopadl skvěle. Ne každý si uvědomuje, že Někdo to rád horké bylo i v době uvedení retrem – snímek se odehrává tři dekády v minulosti na konci dvacátých let. To se ukazuje být celkem funkčním klíčem k univerzálnosti, totéž ostatně platí pro Zpívání v dešti, jež mnozí považují za nejlepší muzikál všech dob. Filmaři 50. let si v obou případech vědomě hrají s karikovanými prvky minulé éry, což vede k tomu, že jejich film takřka nestárne. Už v době uvedení ukazoval zaniklý svět, takže je tento aspekt jeho pevnou součástí a nemůže začít podivně trčet.

Vznikla nezapomenutelná komedie s brilantně napsanými a realizovanými gagy a neskutečně charismatickými herci v čele. Možná se ptáte, jak je možné uvěřit tomu, že nikdo nerozpozná biologické muže oblečené jako ženy? Zvlášť když make up obou herců je záměrně horší, než by mohl být. První verze ženských převleků byla tak přesvědčivá, že prakticky zmizel humor situace, make-up byl tedy na Curtise a Lemmona záměrně aplikován tak, aby je diváci v každém okamžiku snadno rozpoznali. Proč toho samého nejsou schopné postavy?

Jedna možnost je považovat hromadnou slepotu všech přítomných za komediální nadsázku. Druhá, že to lidé uvnitř příběhu ve skutečnosti dobře vědí, ale zkrátka je jim to jedno. Tak či onak platí, že „šaty dělají člověka“ a celý svět tohoto filmu ať už proto, že je ošálený, nebo protože se o víc nezajímá, přijímá takovou genderovou identitu, jakou postavy performují. Právě tady proniká na povrch rebelský duch filmu nehledě na „hetero“ námět na povrchu. Pověstný závěr a hláška „Nikdo není dokonalý" pak nabízí nejodvážnější moment filmu. Komik Joe E. Brown coby boháč Osgood dá najevo, že i když nejspíš vždy věděl, co skrývá Daphne pod sukní, je víc než ochotný s tímhle materiálem pracovat.

Prvotní testovací projekce dopadly katastrofálně a Wilder se dostal pod obrovský tlak snímek přestříhat. Správně vytušil, že to bylo proto, že studio jeho práci špatně představilo a publikum bylo zcela zmatené z toho, co vidělo. Nakonec tedy trval na svém, film odmítl změnit a jediný rozdíl při další projekci byl, že testovací publikum znalo dopředu obsah filmu. Výsledek byl prý nejpozitivnější, kam až paměť producentů sahala. Studio se osmělilo nasadit Někdo to rád horké do obzvlášť široké distribuce a pořádalo opulentní premiéru s přítomností Marilyn. Hit byl na světě. Produkce s rozpočtem 3 miliony dolarů jich vydělala 60, což je ekvivalent dnešních 650 milionů dolarů.

Tenhle tým tedy všemu navzdory jednak uspěl komerčně a navíc ukázal roli komedie jako žánru bořícího tabu a bojujícímu vší dostupnou silou za rozšiřování společenských obzorů. Dnes se možná jejich snaha jeví jako bezpečný televizní evergreen, ve své době bylo ale šokem, že takto drzá komedie vznikající zcela otevřeně natruc cenzorům může být úspěšná. Jednalo se o jedem z prvních hřebíků do rakve Haysova kodexu, který v doslovné podobě nepřežil 60. léta, i když s jeho důsledky se potýkáme dodnes.

Podívejte se na seznam nejlepších komedií podle databáze Kinoboxu.

zdroje: Wikipedia, Matt Baume, Kinobox