Matrix slaví čtvrt století. Akční nářez, který svým filozofováním zamotal hlavy celé generaci

Před vším ostatním je Matrix samozřejmě nesmírně cool akčním nářezem. Veškeré filozofování a přesahy by byly k ničemu, kdyby se celý svět nezamiloval do Keanu Reevese a bullettimu. Už tady vidíme schopnost Lany a Lilly Wachowských warpovat realitu.

Keanu Reeves je dnes maximálně milovaný herec, jehož charisma, sympatické vystupování a historky o jeho osobních kvalitách učarovaly prakticky úplně každého, kdo se s nimi střetl. Zapomněli jsme už, že v 90. letech šlo o jednu z nejvysmívanějších a nejnenáviděnějších tváří Hollywoodu. Jeho omezený herecký rozsah a spojení s nenáročnými komediemi vedly k jeho pověsti netalentované spanilé tvářičky.

Když ho v roce 1992 obsadil Coppola do svého Draculy, bylo to mnohými považováno za nejhorší rozhodnutí mistrovi kariéry. Ani po uvedení filmu se na tom názory mnoho nezměnilo a Keanu byl nazýván největší slabinou projektu. Nebezpečná rychlost o dva roky později mu trochu pomohla, od ní ale v době Matrixu uplynulo už pět let. Wachowské tedy Reevese víceméně vyhrabaly z krabice s rozbitým zbožím a přes noc z něj udělaly největší akční hvězdu své doby.

Vliv Matrixu na celou popkultury pak nejde podcenit. Slunečný brýle a véčkové mobily se staly většími hity než kdy dřív. Elektronická hudba začala dominovat. Uspěl i příběh o frustrovaném muži, který pozná svou pravou sílu ve chvíli, kdy odmítne životní rutinu. Není přesné říct, že by Matrix byl extrémně novátorský. Kdyby byl, nemohl by s takovou intenzitou oslovit masové publikum. Lepší je uvažovat o něm jako o extrémně úspěšné manifestaci směřování dobového vkusu. Sestrám Wachowským se podařilo namixovat různé vlivy a přístupy způsobem, jenž vyjadřoval cítění publika ještě lépe, než bylo ono samo schopno formulovat. A to vše zabalily do extra třpytivého digitálního balícího papíru.

Mnohdy tak činily dokonce napůl tajně – estetika filmu  jednoznačně vychází z queer klubové scény 90. let, což ale samozřejmě nešlo jen tak vykřičet do světa. Sestry dostaly od producentů zákaz obsadit do jedné role uvnitř a vně Matrixu herce opačného pohlaví, aby nikoho ani nenapadlo přemýšlet při sledování o trans lidech. Místo toho se zdůrazňoval mnohem bezpečnější vliv japonských a hongkongských bojovek a západních literárních klasik typu Alenka v říši divů.

Wachovské jsou tedy pro queer subkultury něčím podobným, čím je Elvis Presley pro afroamerickou hudbu (tím spíš, že tehdy ještě v médiích vystupovaly jako muži). Jedni oceňují, že se díky nim prvky queer života dostaly do mainstreamu. Jiní však měli problém s tím, že byla jejich identita zbavena kontextu a prodána jako samoúčelně cool módní styl. Kdybyste totiž v roce 2000 před nadšenými fanoušky řekli, že Matrix je gay, setkali byste se s rozčarovanými reakcemi. Queer estetika tehdy nebyla tak známá a tedy tak snadno identifikovatelná jako dnes, taktikou mnohých bylo tedy tento fakt popřít. Kdepak, vysoké postavy oblečené v upnutém černém latexu či dlouhých kabátech s ulíznutými vlasy jsou John Wayne level hetero!

Nebylo by úplně fér Wachowské vinit za kulturní krádež, vždyť samy byly queer a neměly možnost natočit ve stejných podmínkách explicitní film. Potíž spočívá především v tom, že to přispělo k vágnosti vyprávění a jejím neblahým důsledkům. Matrix je dnes nepochybně jedním z nejznámějších příkladů filmu, jehož výklady nabraly velmi divokých obrátek.

Ne že by Matrix popisoval výhradně trans zkušenost a nemohl být považován za nic jiného, tak to rozhodně není. Nicméně tato zkušenost (nebo alespoň povědomí o ní) dává publiku určitý typ citlivosti, něco jako „náskok“, který ho automaticky vede „správným“ směrem. Když však Matrix sledujete například z úhlu pohledu frustrovaného mladého muže, který věří, že za jeho životní neúspěch můžou rozmazlené ženy, najednou tu máte jiný film. Film, který vás vyzývá, abyste vzali spravedlnost do vlastních rukou a pomstili se.

Matrix měl premiéru měsíc před střelbou v Columbine, která se stala jedním ze zlomových okamžiků americké společnosti. Dva teenageři tehdy po své střední škole rozmístili několik výbušnin (naštěstí nefunkčních) a postříleli řadu svých spolužáků a učitelů. Šlo o první mediálně takto prominentní případ budoucí epidemie. Záměr obou střelců sahá dál do minulosti, spojení s fenoménem domácího terorismu se však Matrix už nikdy nezbavil. Později se stal také maskotem subkultury incelů a „manosphere“, tedy krajně pravicových, šovinistických a misogyniích hnutí. „Vem si červenou pilulku“ je dnes oblíbeným obratem ve sféře konzervativních konspirátorů, kteří nevědí, že jde o odkaz na pilulky estrogenu, které Wachowské v 90. letech užívaly.

Matrix promptně odsoudil i francouzský filosof Jean Baudrillard, což Wachowské obzvlášť zdrtilo. Jeho práci milovaly a vycházely z ní (jeho nejslavnější knihu můžeme vidět i v Neových rukách). Podle Baudrillarda je Matrix antitezí jeho pozorování, skutečnost a konstrukt totiž podle něj nejde oddělit. Žijeme v postmoderní éře hyperreality, která již zcela nahradila „pravdu“ svými simulakry. Že Neo může Matrix opustit a vrátit se do skutečného světa, navíc prostřednictvím násilí, je nejen naivní a pomýlené, ale také nebezpečné.

Před pár dny jsme připomínali Orwellovo 1984, jež má podobný problém jako Matrix. Stejným případem je ale i první Duna. Frank Herbert měl na rozdíl od Orwella ten luxus, že dezinterpretace svého díla včas identifikoval a napsal pokračování s podtitulem Mesiáš, v němž velmi polopaticky dovysvětlil, že Paul Atreides není kladný hrdina a jeho cesta za ovládnutím vesmíru není pozitivní vývoj událostí.

Wachowské zvolily stejnou taktiku a v pokračováních Matrixu se pokusily rozbít binárnost (potkáváme hodné stroje, Neo přechází mezi Matrixem a realitou bez jasné hranice) i motiv spasitele (Neova výjimečnost je předvídaná anomálie), kterou v jedničce samy vybudovaly. Dokonce přesvědčovaly Baudrillarda, aby spolupracoval na scénáři, ten s nimi ale nechtěl mít nic společného.

Jenže v případě Duny stačilo Herbertovi podtrhnout ty pasáže, které byly přítomné už v originálním díle. Wachowské musely přebudovat a popřít mnoho věcí, jejichž úplné implikace si dřív nepřipouštěly. Částečně i proto pokračování Matrixu ve své době tak pohořela a setkávala se s posměchem za to, že si během nich člověk připadá jako na školní přednášce. Užvaněnost Reloaded a Revolutions však není důsledkem touhy Wachowských produkovat pseudointelektuální slovní průjem, ale snahy nenechat si vyznění filmu opět ukrást.

Nad jedničkou bychom však neměli jen proto ohrnovat nos. Bez její přímočarosti a doslovnosti by se ze série jen stěží stal takový fenomén. Její nedílnou součástí je schopnost devadesátkových filmů napojit se na naši osobní frustraci a evokovat dojem pochopení a souznění. Sequely Matrixu pak byly odvážným, i když nepříliš úspěšným pokusem tuto energii nasměrovat produktivním směrem. A Resurrections tak trochu povzdechem nad tím, proč se to nestalo. Nakonec asi nezbývá než věřit v sílu lásky, ach jo.

Jednička tedy zůstává spíš zábavným produktem, kde sympatický hrdina vezme život do vlastních rukou a namlátí „agentům systému“, ať už znamenají cokoliv. Po všem tom filozofování, které Matrix vyprovokoval, se to může jevit jako málo. Je to ale víc než dost. Ano, ikonografii Matrixu zužitkovali někteří lidé velmi toxickým způsobem, ale kdyby neměli Matrix, najdou si něco jiného. Mnohem důležitější je, že se sestrám Wachowským podařilo infiltrovat Hollywood a nevyhnutelný přelom analogové a digitální kinematografie okořenit svým unikátním přístupem.

Podívejte se na žebříček nejočekávanějších filmů roku podle databáze Kinoboxu.

zdroj: Wikipedia, Kinobox