Nicolas Cage došílel až ke svým 60. Připomeňte si 10 z jeho nejvýraznějších rolí

Jako mnoho chytrých mladých lidí v Hollywoodu Cage zprvu vsadil na svůj vzhled, elán a vytrénovanou fyzičku. Tomu odpovídaly jeho první větší role během osmdesátých let, jež zahrnovaly romantické a sportovní filmy. Velkým se pro něj stal rok 1987, kdy si připsal hned dva výrazné zářezy, jež naplno odstartovaly jeho vzestup.

Tím prvním bylo romantické drama Pod vlivem úplňku, jež můžeme považovat za reprezentanta klidnějšího a konformnějšího Cage, který se ještě umí krotit. Příběh vypráví o vztahu mladíka a výrazně starší ženy, kterou ztvárnila populární zpěvačka Cher během své filmařské éry. Její hrdinka se těsně před svatbou zamilovala do mladšího bratra svého snoubence a jak víme, srdci neporučíš.

Druhým a přeci jen o kus trvanlivějším filmem z roku 1987 byl raný snímek bratří Coenů Zmatky v Arizoně, v němž Cage poodhalil svůj excentrismus a expresivitu, byť stále zdaleka ne v takové míře, na jakou jsme si u něj zvykli později. Černá kriminální komedie vypráví o notorickém zlodějíčkovi, který se už málem napravil, a dokonce si vzal za ženu dozorčí z věznice, v níž strávil nějaký ten čas. Jenže jedna věc páru chybí ke štěstí, a sice potomek.

Partnerka s tváří Holly Hunter však nemůže mít děti, hrdinovi tedy nezbývá než se rozhoupat k poslední krádeži, té největší. Pár uzme jedno z novorozených paterčat místního boháče a vydává se na úprk předem odsouzený k neúspěchu, který je však poslední nadějí na šťastný život.

Cageovi však brzy přestaly stačit normální filmy. Jen o dva roky později už se představil v roli, která dala světu bezpočet memů a z kontextu vytržených scén Nicolase vyvádějícího šílené kusy, jež se bez znalosti filmu jeví jako důkaz absolutního hereckého šílenství.

Polibek upíra je satirickou komedií o těžkostech života v moderní době. Hrdina uvěří možnosti, že se z něj stal upír. Ne že by Cageovy excesy při sledování filmu začaly působit mírně, dávají však mnohem větší smysl. Herec zpětně vysvětlil, že v době natáčení se obzvlášť zajímal o tradici japonského divadla a jeho bohatých masek, rozhodl se tedy vše odehrát jako pomyslný východoasijský démon. To vysvětluje mnohé křečovité grimasy a demonstruje, že za jeho šílenstvím bývá často metoda. Je snadné se mu smát, Cage nás však také učí o škále herectví, jež v hollywoodských produkcích nebývá využívaná naplno. A Cage se postupně stal tím posledním, kdo by se nechal spoutat okovy realizmu.

Ve filmech jako Polibek upíra Cageovi chyběl silný režisér, který by jeho nesmlouvavou energii nasměroval správným způsobem. Když ho postavíte doprostřed studia a dáte mu volnou ruku, asi se bude na co koukat. Ale není vůbec jasné, zda to bude dobré. Po letech tvrdého výsměchu jsme se v jistém ohledu dostali k opačnému extrému, kdy je každý Cageův výstup vyzdvihovaný jako z principu hodný chvály. Před tím je také třeba mít se na pozoru. Připsal si vskutku řadu špatných rolí, mezi něž patří remake Rituálu či nevkusně kýčovité World Trade Center. A jistě je tragické, že vášnivý milovník komiksu se spojil zrovna s fiaskem Ghostridera.

Když se však sejdou šťastné okolnosti a Cage se svěří do rukou, jako jsou ty německého génia Wernera Herzoga, je takřka jisté, že jeho veletrh vyšinutosti bude stát za to. Špatnej polda je stejně jako Polibek upíra zaplněný bizarními monology a nepopsatelnými výrazy tváře, ale to vše slouží i Herzogovu vyššímu cíli, jímž je zpodobnění rozkladu mysli a jistoty v sebe i svět okolo.

Generace, jež dorůstala během 90. let, má Cage zafixovaného hlavně jako akční hvězdu, což vlastně není příliš reprezentativní dojem, když se podíváme na celou jeho kariéru. Con Air se nám do výčtu nevešel, za což jistě vyfasujeme pár pohlavků, ale přeci jenom jde spíš o film provařený než dobrý. Zato Skála Michaela Baye patří pořád k tomu nejlepšímu, co režisér uvedl. Někdo by neváhal říct, že jde o nejlepší akční film všech dob.

Explozivní, přesto přehledný. Hrdě tupý, ale strhující. A hlavně naplněný charismatem Cage a Seana Conneryho. Skála má zkrátka všeho tak akorát. Ač to vlastně zní divně, ze všech lidí zrovna megaloman Bay drží Cage poměrně zkrátka. Ve filmu je překvapivě málo vypoulených očí a nečekaných výkřiků, Nicolas tu má asi nejblíž ke standardní akční hvězdě. I proto však není na seznamu výš. Když děláme žebříček jeho výkonů, byl by hřích oceňovat střídmost.

I proto je třeba se vrátit k jedné z jeho velkých klasik, k dalšímu černohumornému dramatu Zběsilost v srdci. Pověstný David Lynch se rozhodl Cage zapřáhnout v šílené road movie, kde zamilovaný pár, doplněný Laurou Dern, uniká před odsudkem partnerčiných rodičů. Cage tu má prostor plně se vyřádit a dát projev své mladistvé energii, kterou vážně nejde spoutat. Jedná se o ten z méně depresivních Lynchových filmů. Podstatnou část stopáže budete mít úsměv od ucha k uchu prostě proto, jak moc si Cage svou roli užívá.

Nicolas Cage se stal tak trochu memem a podle toho ho filmaři poslední dobou využívají. Vrcholem toho byla mírně nedopečená komedie Nesnesitelná tíha obrovského talentu, kde ztvárňuje stylizovanou verzi sebe sama. Najdeme v ní mnoho vděčných vtipů, které však nenabízí víc než příležitost k uchechtnutí.

Nicolas Cage je však umělec. Možná šílený umělec, který s proměnlivými výsledky posouvá hranici přípustných zvyklostí, přesto umělec. Pochopil to i doposud neznámý režisér Panos Cosmatos. Podsunul mu velmi jednoduchý hororový námět o muži, jenž se rozhodne vykonat krvavou pomstu na sektě, která narušila jeho poklidný život. Italský filmař svou agresivní barevnou paletou ještě podtrhává Cageovy vylomeniny a dovoluje nám vychutnat si jeho přítomnost ve vší její kráse. Film není zatížený zbytečně komplikovaným dějem, jedná se zkrátka o halucinogenní jízdu. Nesedne každému, za pozornost přesto stojí.

Svého Oscara si Cage připsal za roli depresivního alkoholika v Leaving Las Vegas. Dramatu, jež v historické paměti tvoří pomyslný dvojfilm se Strach a hnus v Las Vegas Terryho Gilliama. Snímek režiséra Mikea Figgise je ten střídmější, zaměřený víc na negativní aspekty užívání drog a sugestivní atmosféru zmaru a beznaděje.

Je příznačné, že Cage získal akademické uznání ve chvíli, kdy se zase jednou trochu herecky krotil. Dokazuje to, jak málo je mainstream připravený na opuštění poklidných vod realistického herectví. Podle jeho kritérií jsme se často naučili hodnotit herecké výkony obecně, a to i ve chvílích, kdy umělci volí jiný přístup a ani se nás nesnaží přesvědčit, že ztvárňují postavy z masa a kostí. Leaving Las Vegas rozhodně není špatný film a Cage předvádí svělý výkon. Nejde však o jeho životní roli.

Tak moc jsme zvyklí vyzdvihovat Cageovu hyperaktivní polohu, že občas zapomínáme, jak skvěle zvládá unuděné páprdy. Připomenout si to teď můžeme v kinech prostřednictvím To se mi snad zdá, filmu, jenž nachází své hlasité zastánce i odpůrce. Ještě mnohem lépe se zapsal v Adaptaci scenáristického génia Charlieho Kaufmana, kde ztvárňuje smyšlenou alternativní verzi samotného Kaufmana a jeho jednovaječného dvojčete.

Hrdina filmu se pokouší adaptovat nonfikční knihu Meryl Streep o orchidejích, jež postrádá jakýkoli děj, a uvědomuje si při tom, jak málo smyslu dává život jako takový. Cage představuje sobě typickou výrazovou škálu v jejím méně hlasitém provedení a je radost sledovat, jak úspěšně se snaží přesvědčit nás o tom, že hraje dva různé lidi. Navíc se jedná o jeden z nejchytřejších a nejvtipnějších filmů, jaké najdete.

Nicolas Cage si za dosavadní život připsal tolik rolí, že určit z nich tu nejdůležitější je doslova nemožné. Stejně tak odvedl bezpočet špatných a příšerných výkonů, v jejichž důsledku se mnohokrát zdálo, že jeho kariéra je nenávratně v troskách. Když tedy chceme najít jednu roli, která ho vystihuje, měla by v sobě zahrnovat dobré i to špatné. Jeho talent i absenci záklopky. Jeho nápaditost i vyšinutost. To vše vystihuje z řetězu utržené Tváří v tvář, snímek, o němž lidé stále nemají jasno, jestli je největší akční peckou devadesátých let, nebo jen nepochopitelným tvůrčím ústřelem.

Hollywoodští producenti najali nejžhavější jméno hongkongských akčních filmů své generace, režiséra Johna Woo, a dali mu k dispozici dvě největší akční hvězdy své doby, kromě samotného Cage i Johna Travoltu. Asijský mistr pak přišel s absurdním příběhem o výměně tváří detektiva a teroristy, což mimo jiné vede k úchvatné performanci, v níž Nicolas Cage imituje manýrismus Johna Travolty, a naopak. Akce je zcela nestřídmá a nesmyslná, ale také chytlavá. Jedná se o jedinečné spojení know-how Hongkongu a Hollywoodu, jež bylo podle některých až příliš divoké. My s vytříbeným vkusem však samozřejmě víme, že tenhle film je neopakovatelný poklad. A Nicolas Cage je v něm na vrcholu sil.

Podívejte se ještě na žebříček nejlepších filmů všech dob podle databáze Kinoboxu.