Oppenheimer je nejúspěšnějším životopisem. Předběhl nejen Bohemian Rhapsody

Úspěch Vlka z Wall Street byl svého času příjemným šokem. Stejně jako v případě Oppenheimera jde o tříhodinový, věkově nepřístupný film, takže jakékoli pohnutí historickými tabulkami je v tu chvíli malý zázrak. Martin Scorsese i coby sedmdesátník předložil dravou, vulgární a nezastavitelnou jízdu, v níž se Leonardo DiCaprio coby podvodný Jordan Belfort utápí v luxusu.

Snímek, který mimo jiné pokořil rekord počtu vysloveného slova „fuck“, vyvolal debatu nad tím, kde leží hranice satiry a upřímné oslavy. Film má totiž sice vyznít vůči svému protagonistovi negativně, z reakcí publika je však patrné i divácké potěšení z možnosti zprostředkovaně zažívat extatickou radost z úspěchu dosaženého jakýmkoli způsobem. Nakonec však právě tím Martin Scorsese vystihl ducha nadcházející doby, protože éra NFTs, kryptoměn a evangelistů kapitalismu od té doby ještě zintenzivněla.

Vzhledem k tomu, jak snadné je zapomenout na jednoho z nejospalejších oscarových vítězů nového milénia, možná překvapí, jak úspěšná Králova řeč byla. Snímek Toma Hoopera není špatný, nepatří ale k těm, co s člověkem zvlášť dlouho zůstanou. Přesto se na něj houfně chodilo do kin, snad i protože se příběh nesmělého koktavého krále Jiřího mohl chlubit skvělým obsazením v čele s Colinem Firthem a Geoffreym Rushem.

Film měl navíc premiéru dávno před seriálem Koruna, Bridgertonovými a současně s Panstvím Downton, trh tedy nebyl přeplněný aristokratickými show a publikum jimi nebylo přesycené. Dnes už by to Králova řeč měla vedle dostupného obsahu na VOD velmi těžké, před třinácti lety se však mohla stát hitem, jenž odstartoval kariéru britského režiséra v Hollywoodu. Tedy než ji poslal k ledu katastrofálním neúspěchem snímku Cats.

Je poněkud shovívavé nazývat tento popový muzikál životopisem, vzhledem k tomu, jak intenzivně mění fakta ohledně života svého představitele P. T. Barnuma. Nic jiného mu ostatně nezbývá, když chce příběh tohoto amorálního vydřiducha prodat jako pozitivní, vzletnou a nenáročnou zábavu.

Muzikál o popularizátorovi moderního pojetí cirkusu s Hughem Jackmanem v čele byl nejprve považovaný za průměrný film s průměrným přijetím, jakmile se však éterem rozezněl jeho soundtrack, lidé se začali do kin vracet.

Analyzátoři filmového trhu byli ze zcela nestandardní křivky jako u vytržení, stejně jako filmová kritika, která nemohla pochopit, proč tak průměrný snímek neskončil v propadlišti dějin. Někdy zkrátka stačí zářivý úsměv Hugha Jackmana a několik kýčovitě chytlavých melodií ve veřejném prostoru.

Do zpěvu vám ale jistě nebude z Amerického snipera, dalšího velmi stylizovaného životopisu, v tomto případě však v realistickém hávu Clinta Eastwooda. Další film s omezenou věkovou přístupností vypráví o vysoce respektovaném americkém vojákovi Chrisovi Kyleovi a o jeho komplikovaném životě po opuštění bojiště. Slavnému režisérovi slouží jako ilustrace života jedné generace americké armády.

Patriotický, ale ne zcela nekritický film s Bradleym Cooperem v čele se stal povinností především pro všechny americké republikány, jeho přijetí však bylo spíš pozitivní napříč ideovým spektrem. Vzhledem k relativně nízkému rozpočtu se jednalo o druhý nejvýdělečnější film roku po čtvrtých Transformers (byť třináct filmů mělo vyšší tržby) a dodnes jde o největší kasovní úspěch Eastwooda jako režiséra.

Bohemian Rhapsody měla skončit jako fiasko. Film bez režiséra, protože Bryan Singer dostal kvůli svým skandálům a především pracovní nespolehlivosti padáka uprostřed natáčení. A tento fakt je při sledování bolestně patrný, protože filmu chybí jasný směr i nálada. Co do řemesla se pak kritiky dočkal hlavně amatérsky působící střih. Pravověrní fanoušci Queenů se navíc museli urazit, že Freddie Mercury přišel o všechny hrany a šarm, jelikož se tvůrci rozhodli za každou cenu zachovat u filmu nízkou věkovou přístupnost (pokud přitom tento žebříček něco dokazuje, tak že obětovat kvalitu kvůli nezletilému publiku není vůbec nutné).

Jenže co naplat, chytlavé melodie, mediálně všudypřítomný výkon Ramiho Maleka a závěrečná dlouhá pasáž rekonstruující koncert Live Aid nalákaly obrovské množství lidí po celém světě a Bohemian Rhapsody tak mohlo opanovat žebříčky. Tedy až do příchodu Oppenheimera, což je paradoxně performativně nekompromisní film, v mnoha ohledech přesný opak Bohemian Rhapsody. Kdo sesadí z trůnu jej?