Nová Zlatovláska má sympatickou princeznu a svižné tempo. Doplácí na neschopného Jiříka

Tím je královské páže Jiřík (Tomáš Weber), mladík ve službách krutého krále (spolehlivě znepokojivý Ján Jackuliak) a oddaný služebník, jenž si svých pevných zásad cení více než zdravého rozumu, čímž pravidelně rozčiluje svého o dost pragmatičtějšího parťáka Štěpána (perfektně slizký Marek Lambora). Když si král nechá odkudsi přivézt magického hada, jehož maso mu propůjčí dar porozumění zvířecí řeči, určí toulavého psa Štístka (Martin Písařík) jako pokusný objekt, čistě pro případ, že by maso nebylo pro konzumaci vhodné. Jiřík se ale za psa obětuje, čímž si vyslouží nejen schopnost komunikovat se zvěří, ale také králův hněv. Naštěstí se ke králově sluchu donesou zvěsti o existenci princezny Zlatovlásky (Jasmína Houf), jejíž vlasy jsou z ryzího zlata. Obě pážata vysílá na nemožnou cestu, na jejímž konci čeká nezbytný šťastný konec.

Zlatovláska má daleko k pestrobarevným a komediálním pohádkám, jež cílí na ty nejmenší. O něco blíže má k filmovým pohádkám 70. či 80. let, které pamatovaly na dospělého diváka a nebály se představit znepokojivé padouchy nebo ukázat drastičtější momenty. Zároveň ukazuje pár akčních scén, které vypadají docela dobře, a to navzdory četným užitím zpomalovaček. Film do značné míry ctí tradice českých pohádek, ať už jde o rozvržení postav či výstavbu příběhu, zároveň se ale snaží následovat zahraniční filmařské trendy, zejména pokud jde o snímání akce.

Díky tomu film utíká celkem plynule, prakticky bez hluchých míst. Zároveň šetří dost času tím, že nechá všechny motivy řídit se jistou pohádkovou logikou, což znamená, že hrdinům klade do cesty podivné věci, aniž by se unavoval jejich vysvětlováním. Není důležité, kdo poslal králi kouzelného hada, kde vzal orientální diktátor živou a mrtvou vodu nebo proč roste titulní hrdince z hlavy ryzí zlato. Nikdo se na to ani neptá. Věci se postavám prostě dějí a ony je přijímají s naprostou samozřejmostí, jakou film čeká i od diváka. 

Tvůrci se přitom hodně snažili o velkoryse vypadající snímek, a tak nám dopřávají spoustu širokých záběrů, výrazně znějící soundtrack a poměrně úctyhodný počet lokací, před kamerou se kromě lesů objeví zasněžené hory, rozbouřená řeka či moře. Každé z představených prostředí má hlavně ve druhé půli důležitou funkci ve vyprávění, ať už díky zvířatům, jimž Jiřík pomůže a mohou se mu odvděčit, či ve vztahu k dramatické scéně, která posune zápletku a lépe vykreslí své postavy. Právě v nich ale tkví zřejmě největší problém filmu.

Zejména v postavě Jiříka, jehož definuje jeho smysl pro spravedlnost, čest a pokoru, čímž má být vzorem i protikladem ostatním postavám. Důležitým motivem Zlatovlásky jsou důsledky vlastních povahových rysů, zejména pak to, že sobecký přístup k životu vede k sebedestrukci. Jiřík se oproti tomu často obětuje pro ostatní nebo pro své zásady, což z něho sice dělá na jednu stranu světce – a tím pádem nepříliš zajímavou a často nesmyslnou postavu – na druhou stranu celkem nepraktického hrdinu, odsouzeného ke spoléhání na pomoc ostatních. Tomáš Weber si tak musí vystačit s omezenou škálou výrazů, které mu zapamatovatelný výkon neumožní.

V krátkodobých krizových situacích, kdy jde o záchranu zvířecího života či fyzický boj s padouchy, se Jiřík projevuje jako hrdina, dlouhodobě je ale natolik čestný a zásadový, že je sám sobě nepřítelem a sklouzává do absurdní polohy věčného mučedníka, jenž si dobrovolně škodí, protože to odpovídá jeho zásadám. Protože film podává jeho vlastnosti jako vzorové rysy, tak se během příběhu jako postava nijak nevyvine, do konce filmu zůstává navlas stejnou, všemu odevzdanou figurou jako na začátku. To už pohádkovým tradicím zase tolik neodpovídá. Jeho neochota podniknout něco, co by nevedlo k vidině popravy či jiné formy smrti, je nakonec hnacím motorem pro ostatní postavy, jež se kvůli nutnosti jednat ocitají v pozici padouchů nebo hrdinů.

Výraznějším charakterem je jeho pes Štístko, který sice díky svým hláškám vypadá jako komická figurka, v zásadě je to ale on, kdo většinu řešení ošemetných situací vymýšlí místo Jiříka a posouvá tím vyprávění v jeho prospěch. Zní to jako další odkaz na filmové pohádky minulých dekád, kde hrdinovi asistovala mluvící zvířata coby mentoři. Ti byli ale pouze mentory, kteří hrdinovi ukazovali cestu a nechávali ho, aby po ní šel a vyvíjel se samostatně. Pes Štístko je však stále v poloze postavy, jež zachraňuje situaci, a když už nemusí Jiříkovi připomínat, že řešení jeho problému je poměrně jednoduché, dělá alespoň podstatnou část práce za něj.

Titulní Zlatovláska je oproti Jiříkovi aktivní figurou, která se většinu vyprávění snaží zachránit sebe sama před sňatkem s chladnokrevným diktátorem (Marián Mitaš) i Jiříka před jeho vlastními rozhodnutími. Díky tomu se stává zajímavější protagonistkou, která se sice ocitá ve víru událostí mimo svou kontrolu, ale snaží se je ovlivnit a často ve filmu zastává morální stanovisko, jimž oponuje všem ostatním postavám – otcově chamtivosti, diktátorově krutosti, Jiříkově odevzdanosti nebo proradnosti jeho kamaráda Štěpána. Na rozdíl od podivně neschopného Jiříka se snaží hledat východisko z určitých situací, což z ní dělá sympatičtější postavu, kterou Jasmína Houf hraje příjemně střídmě. Celkově je Zlatovláska plynulou akční pohádkou s pozoruhodně neakčním hrdinou, jenž za svůj šťastný konec doslova vděčí všem ostatním.

Pokud jste už novou Zlatovlásku viděli, nezapomeňte ji u nás ohodnotit. Podívejte se také na žebříček nejlepších českých pohádek podle Kinoboxu.