Leónidás, Mufasa i Černý panter. 10 z nejpamátnějších filmových králů

Hned ze začátku si musíme odbýt některého z shakespearovských králů, vždyť by vydali na vlastní seznam. Na ten náš umístíme Kennetha Branagha, který věnoval podstatnou část své kariéry přenesení díla anglického barda na stříbrné plátno, často v měřítku jako nikdo před ním.

Shakespeare byl svého času tím, koho bychom dnes nazvali „mainstreamový autor“. Jeho série sledující několik generací anglických králů spoléhala na to, že si publikum oblíbí postavy a bude se zajímat o jejich osudy. Skoro jako dnešní komiksové série! Je to i případ Henryho V., který v předchozím snímku o Henrym IV. pobíhá jako nezodpovědný mladík, ale v tomto filmu ho sledujeme jako dospělého vojevůdce uprostřed vojenské kampaně, jak nese na ramenou osud své země.

Branagh Henryho ztvárňuje s patosem sobě vlastním a podává nám příběh větší než život. I když jeho opusem magnum bude v tomto ohledu vždy velkolepý čtyřhodinový Hamlet, i v Henrym se cítí jako ryba ve vodě.

Pokud může něco co do velkoleposti překonat shakespearovské drama, je to jistě antická tragédie. I spartský král Leónidás skutečně žil, postupem času se však stal mytickým hrdinou. A protože na to měl o milénium víc než Shakespearovi králové, narostla jeho velikost do polobožských rozměrů.

V současnosti je jeho popkulturně nejvíce rozpoznatelným zastoupením komiksová adaptace Zacka Snydera, jež ještě zdůraznila kontroverzní aspekty předlohy Franka Millera. Třístovka měla vždy problém s tím, že otevřeně koketuje s fašistickou ikonografií. Příběh dokonalých Sparťanů a jejich pevně hierarchicky uspořádané společnosti, jež čelí zvířecím orientálním padouchům, vždy zdvihal obočí. A Snyderův výklad tyto prvky ještě podtrhl.

Rozvířila se debata, nakolik má být snímek vnímaný jako kritický a satirický, a nakolik tyto prvky (snad nevědomky) sám propaguje. Jisté je, že Třístovka a její estetika měla obrovský vliv na audiovizi přelomu nultých a desátých let a pekáč buchet Gerarda Butlera v čele se nadlouho zapsal do popkulturního povědomí.

Z nějakého nepochopitelného důvodu, který určitě nijak nesouvisí s patriarchátem, mělo lidstvo víc panovníků než panovnic. Takřka nevyhnutelně tedy vždy, když se střetneme s nějakou královnou, přijde na přetřes téma genderu. Jeho univerzálním nositelem je Alžběta Tudorovna.

Panenská královna na trůn usedla proto, že do dospělosti nepřežil jediný syn Jindřicha VIII., a její uchopení moci nebylo zdaleka bezbolestné. Následný tlak na ni, aby pojala manžela a v čele Anglie se tak konečně objevil i chlap, přispěl k jejímu úplnému nezájmu na tuhle hru přistoupit. Nábožensky rozklíženou Anglii udržela v rukou jako (oficiálně) nedotčená mužem.

Alžběta je dnes hojně idealizovaná a romantizovaná, jedno z jejích nejslavnějších zpodobnění má na svém kontě Cate Blanchett, jež ji ztvárnila dokonce dvakrát.

Je načase podívat se na méně seriózní zpracování královské autority. Zakomplexovaný lord Farquad de facto vládne pohádkové zemi, ale protože je neurozeného rodu, je mu upřený královský titul. Musí si nejprve vzít princeznu. Když se nad tím zamyslíme, tak si můžeme ambiciózního politika trochu vážit, do své pozice se musel poctivě vypracovat. Škoda jen té pohádkové genocidy, kterou chce rozpoutat, ta na jeho vládu přeci jen tak trochu vrhá stín.

Už od premiéry Shreka kolují zvěsti, že celé dílo je pomstou producenta Jeffreyho Katzenberga bývalému kolegovi Michaelu Eisnerovi, jehož puč v Disneym vedl ke Katzenbergerově propuštění. Eisner měří skoro dva metry, ale v obličeji vypadá úplně jako nestandardně nízký Farquad. Spekuluje se, že se jedná o posměšnou inverzi jeho figury. Zrovna nedávno se jeden jeden z animátorů pracujících na Shrekovi, John Stevenson, tuto legendu pokoušel vyvrátit, ale stín pochybností bude Shreka provázet vždy.

Máme tu dalšího krále z komiksu, tentokrát mnohem méně problémového. Ve skutečnosti, pokud byl s Černým panterem nějaký problém, tak že si feudální uspořádání Wakandy až příliš idealizuje a zobrazuje ho jako zcela idylické a idealistické. Snyder s Leónidásem možná zašel za hranu, alespoň se však netvářil, že v tomhle světě mají všichni stejný hlas a stejná práva – bylo jasné, že hrdina drží svou moc pevně v rukou a urve hlavu každému, kdo ho v jeho pozici ohrozí.

Chadwick Boseman oproti tomu ztvárňuje benevolentního krále, jehož pozici schvalují všichni a nakonec ho respektuje i jeho záporák. Sledujeme však mainstreamový film pro celou rodinu, takže se samozřejmě není nutné zlobit, že ohledně svého absolutního panovníka si nasazuje růžové brýle. A T'Challu můžeme v klidu docenit jako správného chlapa, který by se pro svůj národ rozdal.

Musafa je tak trochu kulminací všech předchozích králů. Tak trochu shakespearovská figura (Lví král je přiznanou variací na Hamleta), tak trochu idealizovaný obraz feudálního systému a ano, tak trochu i nezáměrná propaganda totalitního režimu. (Nepomáhá, že v originále mluví hlasem Darth Vadera). To však platí jen v té největší nadsázce, uplatňovat na disneyovky podobné standardy by nebylo rozumné.

Dunivý baryton Jamese Earla Jonese tu každopádně dal vzniknout památnému ztělesnění otcovské autority. Mufasova smrt, jíž začíná Simbův příběh, je jedním z ikonických momentů kinematografie devadesátých let.

Kde Mufasa představuje panovníka, v němž se snoubí fyzická převaha a moudrost na vrcholu sil, tam král Théoden zastupuje moc zlomenou, umírající, přicházející o svou sílu a postupně i legitimitu. Až zásah čaroděje Gandalfa, který odstraní škodlivé královi rádce, mu umožní ještě jednou vzedmout síly, vybojovat poslední bitvu a předat své žezlo nástupci s vírou, že jeho země může přežít.

Peter Jackson Théodenův konflikt oproti předloze značně zveličil, jak ostatně učinil u většiny postav. Pravověrní příznivci předlohy si stěžují, že z něj udělal tak trochu neschopného dědu, který činí zmatená a nezodpovědná rozhodnutí a ignoruje realitu. To vše však proto, aby lépe vynikl jeho osobní konflikt a volby, jež musí učinit jako lidská bytost. Bernard Hill pak svému králi vtiskl nepopiratelné charisma. Právě díly těmto posunům mohl Pán prstenů uspět i mimo literární nadšence a stát se světovým fenoménem.

Zatímco Théoden je sužovaný vysokým věkem, Baldwin z Království nebeského vážnou nemocí. Ta zaručuje, že zemře ještě předtím, než může na politicky i vojensky turbulentním středověkém Blízkém východě zajistit stabilitu. Největší tragédií nedoceněného snímku Ridleyho Scotta je, že lepšího panovníka by si Jeruzalém nemohl přát. Baldwin je nezvykle moudrý, vzdělaný, cítí respekt ke svému protivníkovi a kriticky nahlíží své spojence.

Osud tomu však chce, že se nedožije třicítky a nezbývá mu než sledovat, jak se celý jeho svět připravuje na nevyhnutelný násilný konflikt, až k jeho skonu dojde. Právě tím, že ani tak dobrý král jako Baldwin není ve feudálním světě z dlouhodobého hlediska nic platný, Scott nabízí pádnou a současně přirozenou a emocionálně silnou kritiku tohoto typu vlády. Tvář Edwarda Nortona sice zpoza masky neuvidíme, přesto dokáže propůjčit své postavě potřebnou sílu.

Na tomto seznamu jste našli jen samotné vládce, nikoli jejich vyženěné partnery. U Grimhildy (ano, tak se královna z Disneyho Sněhurky jmenuje) však vlastně nevíme, jestli je sama vladařkou, nebo vladařovou chotí. Stejně tak nevíme, komu a jakým způsobem panuje, kanonicky se však příběh odehrává v pseudostředověkém Německu.

Z kontextu díla se zdá, že královna drží absolutní moc, kterou se samozřejmě rozhodne využít k tomu nejproduktivnějšímu a nejdůležitějšímu, o co každá žena usiluje: k brutální likvidaci mladší a krásnější konkurence v podobě nevlastní dcery! Grimhilda je na tomto seznamu především proto, že se jí v posledních letech z žertu ujala LGBTQ+ komunita a přijala ji za svou. Její absurdní motivace, ruku v ruce s ještě absurdnějšími způsoby, jak svých cílů dosáhnout, jsou vlastně docela legrační a ilustrují nepochopení, s nimiž v mužském světě vznikají ženské postavy.

Někdy je tedy královna v nadsázce chválená jako ambiciózní feministická ikona, která se odmítá podřídit svému světu, jindy se pro své zahalující oblečení a ostré rysy stává trans. Jisté je, že pokud byste snad chtěli chudáka Grimhildu za něco kritizovat, alespoň na TikToku se na vás ironicky sesype řada jejích fanoušků a fanynek.

Teď už asi nemá smysl vracet se k serióznímu výčtu, tak náš seznam zakončeme Davidem Bowiem, jemuž by ostatně v reálném světě byla okamžitě svěřena vláda nad jakoukoliv zemí, kdyby o ni projevil zájem. Labyrint je celkem bizarní film, jehož existence je z dnešního úhlu pohledu takřka nepochopitelná. Už jen pro sexuální dvojsmysly, jež jsou však zaměřené spíš na ženský úhel pohledu.

Bowieho Jareth představuje prototypní mužskou autoritu, která může mladou hrdinku uvést do dospělosti výměnou za to, že se mu plně podvolí. To je… Na opravdu hodně výživnou analýzu. Královský titul tu už opouští svůj panovnický smysl a stává se synonymní k mužství jako takovému. To vše je na každý pád obklopené úžasnou loutkářskou prací, v tomto filmu jde obdivovat některé z nejlepších praktických triků všech dob.