Královna Šarlota je nečekaným úspěchem. Bridgertonovi se vrací v úžasné formě

Ještě než se ponoříme do děje, hlas povědomé vypravěčky lady Whistledown nás varuje: „Toto není lekce historie, je to fikce inspirovaná fakty.“ Samotní Bridgertonovi tímto varováním nezačínají, přestože jde o seriál stejně hravý co do přístupu k faktům. Bude to nejspíš tím, že tvůrkyně seriálu Shonda Rhimes se rozhodla příběh britské a irské královny Šarloty okořenit o to, že má etnický původ v Africe. Nevyhnutelně tedy rozšiřuje mediální kontroverzi, když doposud vedlejší postavu staví do popředí.

Tento narativ však není zdaleka nový. Konspirační teorie o tom, že Šarlota byla černoškou a královská rodina se to pokoušela skrýt před budoucími generacemi, se poprvé objevil už v polovině minulého století, když spisovatel J. A. Rogers ve své knize s kouzelným názvem „Pohlaví a rasa: svazek 1.“ rozvířil spekulace. Takřka jistě nejsou pravdivé, tvůrkyně a tvůrci si ale řekli: „Víte co? Předstírejme na chvíli, že tomu tak bylo!“ Bridgertonovi si vždy hráli s etnickou dynamikou a tohle se nakonec zdá jako logický krok. Na fikci je nádherné, že se v ní tohle rozhodně smí.

V minisérii dosahující necelých šest hodin pak tenhle dílek skvěle zapadá do celkové skládačky. Sledujeme příběh mladé německé šlechtičny se zčásti africkou krví, jež je proti své vůli provdána za dědice britského a irského trůnu, krále George. Sama tomu nemůže uvěřit, protože její barva pleti by takovému svazku měla bránit. Neschopnost královny matky (Michelle Fairley) najít pro svého syna méně kontroverzní partii Šarlotu od počátku vyvádí z míry: Něco není v pořádku!

Když ve svatební den Šarlota (India Amarteifio) konečně potkává šarmantního, mladého a krásného George (během svého pokusu o útěk), tíha z ní najednou padá. Co by na tomhle pohádkovém princi mohlo být špatně? Růžové brýle však nevydrží dlouho, hned po obřadu George (Corey Mylchreest) zaveze nevěstu do budoucího Buckinghamského paláce a odporoučí se do vlastního sídla. A to ještě předtím, než manželství konzumuje, čímž se teprve potvrzuje. Šarlota má přitom jediný úkol, pokud si chce zaručit svou pozici: porodit potomky. Začíná tedy závod s časem, než si netrpělivá Británie všimne, že se svazkem něco není v pořádku.

Seriál je vyprávěný ve dvou linkách. Jedna, ta prominentní, dává prostor mladé Šarlotě na začátku její cesty. Druhá se k ní vrací o mnoho let později, do doby, kdy se stranou odehrávají Bridgertonovi. Šarlota shání vhodné partnerky a partnery pro svých patnáct dospělých dětí a usiluje o to, aby počali vnuka a dalšího nástupníka trůnu. Početné rodině se to z nepochopitelných důvodů nedaří. V této části už je Šarlota (Golda Rosheuvel) sebejistá, zkušená a nekompromisní, její místo u dvora je neotřesitelné a je matriarchou celé zamě.

Otázkou pro publikum neznalé hlavní série tedy není, zda Šarlota během krušných počátků svého manželství uspěje, ale jestli její absolutní splynutí se systémem (a v podstatě proměna v její tchyni, která se stejnou pevností požadovala početí nástupníka trůnu po ní) představuje vladařčinu konečnou výhru, nebo naopak morální prohru a ztrátu sebe sama.

Odpověď je nakonec mnohem jemnější, než bychom čekali od opulentního melodramatu. Královna Šarlota vůbec rozvíjí hned několik komplikovaných témat s nečekanou jemností. Důvod Georgova excesivního chování je, jak se brzy ukáže, vážná psychická nemoc, kterou se královská rodina snaží skrýt před veřejností. Zatímco však ve Veliké je nadsazené šílenství cara Petra pouhým narativním (a mnohdy komickým) prostředkem a překážkou mezi Kateřininou absolutní mocí, v případě Šarloty George zůstává lidskou bytostí.

Ve čtvrté epizodě sledujeme předchozí události z jeho úhlu pohledu a konečně pochopíme, čím si postava, kterou jsme doposud mohli považovat za bezohledné monstrum, doopravdy prochází. Ve stresových situacích ztrácí kontrolu a může dokonce upadnout do transu, kdy se nemůže ovládat. Klid nachází jen během studia astronomie či při práci na poli. Trpí také komplexem méněcennosti a pro svou náklonnost k Šarlotě je ochotný podstupovat drastické léčebné procesy, aby se svého stavu zbavil. Není tolik důležité, zda tvůrci v přiznaně nepřesném melodramatu zpodobňují Georgův stav realistickým způsobem – nakonec dodnes nevíme, jaká byla přesně jeho diagnóza. Zásadní je, že mu dopřávají agendu a důstojnost.

Vzhledem k tomu, že protagonistkou je Šarlota a dění sledujeme většinou z jejího úhlu pohledu, máme tendenci uvažovat o jejích obětech, výzvách a křivdách, jež jsou páchané na ní jako na ženě. Nakonec podobnou obětí je však i George, na jehož ramenou stojí osud celého impéria (jak mu neustále každý připomíná), přičemž on o tuto pozici v nejmenším nestojí. Je jasné, že v jeho stavu ho stres a povinnosti pomalu připravují o zbytky lucidity a stává se další tragickou postavou, která je obětována statusu quo. Šarlota k němu nakonec nachází cestu, ani ona ho ale nemůže zachránit. Bridgertonovi bohužel pro naše postavy nejsou takovou „pohádkou pro dospělé“, aby pouhá láska vyléčila skutečnou nemoc.

Krom hlavního konfliktu sledujeme i ten vedlejší, který vyplývá z hrdinčiny barvy kůže. Aby však nedošlo k zahlcení protagonistky příliš mnoha úkoly, tvůrci tato témata chytře přenášejí na postavu Šarlotiny první dvorní dámy Agathy (Arsema Thomas, Adjoa Andoh), jejíž přítelkyní je Violet Bridgerton (Ruth Gemmell). Agatha se snaží pro sebe a svého manžela získat rovnost u dvora, který „na papíře“ již neuznává rozdíly etnicity, v praxi však staré zvyky umírají jen těžko. Tato linka má dost prostoru, aby mohla dýchat, ale ne tolik, aby zcela odpoutala pozornost od vztahu Šarloty a George.

Seriál jako celek ukazuje znaky dobrého rozmyslu a uměřenosti. Týká se to i celkového audiovizuálu, který je poněkud střídmější (někdo by řekl vkusnější) než v Bridgertonových. Obě herečky, jež ztvárňují Šarlotu, jsou pak skvělou volbou. Amarteifio věříme jejího rebelského ducha a u autoritářské Rosheuvel nikdy nepřestaneme váhat, kolik z něj zbývá pod povrchem. Mylchreest se v prvních okamžicích jeví trochu plytce, když však plně pronikneme za jeho masku, začíná být i jeho výkon zajímavější.

Člověk má možná tendenci přistupovat ke spin-offu melodramatického seriálu z britského prostředí s nedůvěrou. A Královna Šarlota mohla snadno skončit jako unylá verze Veliké, s níž má co do příběhu mnoho společného. Na rozdíl od ní nevolí cestu nadsazené popfeministické satiry, ale jemnějšího melodramatu. Konečné provedení by však vzhledem k těmto vytyčeným mantinelům stěží mohlo být uspokojivější. Minisérii můžete zhlédnout na Netflixu.