Jemné a zdrcující Aftersun bude pro mnohé silným zážitkem

Námět debutu skotské filmařky žijící ve Spojených státech Charlotte Wells je zdánlivě jednoduchý. Sledujeme Caluma (Paul Mescal), který se v pozdních devadesátých letech chystá oslavit své jednatřicáté narozeniny. Tento čas tráví se svou brzy jedenáctiletou dcerou Sophie (Frankie Corio) v turistickém resortu v Turecku. Není zvyklý být s ní příliš často, dívka žije se svou matkou, jejíž vztah s Calumem je dávnou minulostí. Přesto se mladý otec snaží, seč může, aby jeho dcera prožila ty nejlepší možné chvíle.

Většinou je úspěšný, byť se mu daří se Sophií navázat vztah spíš tehdy, když s ní mluví víc jako kamarád než otec. Role autority a s ní spojená zodpovědnost mu nejsou příjemné. Často musí lidem v resortu se zjevným váháním vysvětlovat, že Sophie není jeho sestra, rád by se ještě cítil součástí mladé generace. Její příslušníci od něj však při zjištění, že má desetileté dítě, dávají okamžitě ruce pryč.

Když Calum občas jako otec selže, například když zvýší hlas, projeví nudu, otrávenost či nezájem, rychle se pokouší svou chybu napravit. V mnoha ohledech se jeví jako příkladný rodič, který měl dítě vcelku brzy, ale pokouší se dělat, co je v jeho silách, aby tím Sophie netrpěla. A dívka, která zatím zažívá vlastní dětská dobrodružství, je skutečně většinu času v pohodě.

Jenže při sledování nám brzy dochází, že za Calumovým snažením jsou další nevyřčené emoce. Dokonalá dovolená, kterou s dcerou sehrává pro zrnitou digitální kameru, ho stojí víc energie, než dítě dokáže vyčíst. Prostřednictvím krátkých záblesků na dospělou ženu sedící u obrazovky nakonec pochopíme, že děj nahlížíme očima výrazně starší Sophie, které je nyní zhruba tolik co tehdy Calumovi. Vytušíme, že její vztah s otcem nevydržel o mnoho déle než sledované události, takže se snaží nad záběry domácího videa alespoň zpětně pochopit muže, kterého ve skutečnosti nikdy neznala.

Jednou z největších otázek pro každého vypravěče je, jak moc si troufne spoléhat na schopnost publika pochopit implikace, dvojsmysly, ironii a alegorii. Aftersun si klade těžký úkol zobrazit věci, o nichž postavy nemluví nebo o nich dokonce ani neví. Calumova hluboká existenciální krize a nejistota se skrývají na pozadí, mají být na první pohled neviditelné. Snímek musí hledat způsoby, jak je přesto sdělit, aniž by začal působit doslovně. Toho nejde docílit pouhou observací „normálních“ scén, ty by nebyly dost silným indikátorem. Je třeba hledat různé zkratky, nápovědy a neztratit při tom schopnost evokovat autenticitu. Je to mnohem náročnější úkol, než se zdá.

Wells prokazuje nebývalý cit pro filmovou řeč a tvůrčí sebedůvěru. Budování nálady spoléhá na ulpívání na osobách a předmětech o chvíli déle, než by se zdálo nutné, nebo naopak na vyhýbání se pohledu do tváře tehdy, kdy bychom ho čekali. Režisérka chápe hodnotu ticha, ruchu i nostalgické dobové písně. Nic z toho není v principu objevné, důležitý je však rozmysl, s nimiž je těchto nástrojů užíváno. Aftersun netlačí na pilu, scény ale bez výjimky obsahují jemné, někdy sotva postřehnutelné pnutí, jež jednou za čas naruší náznak něčeho konkrétního.

Jistě, našlo by se pár okamžiků, kdy individuální citlivost diváka či divačky může dospět k tomu, že tenhle smutný záběr už je přes čáru. Je však třeba připomenout, jak delikátní balanc musí režisérka a scenáristka udržovat. Pár momentů občas vystoupí z celku a odhaluje se jako emocionální manipulace publikem. Zázrak však je, že existují dlouhé sekvence, kdy tuto ve skutečnosti všudypřítomnou manipulaci bez námahy přijímáme. Stačí si třeba všimnout, jak často dialogy nabývají až mystického významu, protože jsou zabírané přes odrazy v zrcadle, vypnuté televizi nebo v naleštěné desce stolu.

Zásadní byl jistě i výběr herců. V době natáčení pětadvacetiletý Paul Mescal patří k vycházejícím hvězdám současnosti. Po vystupování v ceněném seriálu Normální lidé oznámil i úkrok do mainstreamu, když přijal hlavní roli v chystaném druhém Gladiátorovi. Pokud bude stát o účast ve středněproudých dramatech, pravděpodobně z něj bude do deseti let velká a žádaná áčková hvězda. V predikcích letošních Oscarů se s Tomem Cruisem přetahoval o pozici pátého v řadě na sošku za hlavní mužskou roli, a nominaci nakonec vážně ukořistil, což je na začínajícího herce skvělý výkon.

Frankie Corio pak prošla náročným konkurzem, jehož se účastnilo 800 dívek. Jedná se o její první filmovou roli a porvala se s ní úžasně. Wells, Mescal a Corio spolu strávili dva týdny před začátkem natáčení v podobném hotelovém resortu a věnovali se předčítání a pilování scénáře. Tahle péče je na výsledku velmi znát, protože herci své postavy obydlují zcela přirozeně a umožňují plně vyniknout i těm nejjemnějším emocím.

Aftersun je na pohled malý a nenápadný film, nestane se v něm nic zvlášť výjimečného, nejsme svědky nečekaného vývoje děje, exploze násilí, a to fyzického ani slovního. Přesto jde o zážitek plný až po okraj, vedoucí k tragicky nekonkrétní, ale přesto silné katarzi. V mnoha recenzích se píše, že závěrečná montáž provázená remixem Under Pressure od Queen a Davida Bowieho je jedním z nejsilnějších filmových okamžiků poslední doby. Zní to jako kýč a klišé, jenže je to tak. Charlotte Wells zvládla natočit snímek, který je nejen jemný a chápavý, ale také zdrcující. A dosáhla toho bez pomoci šokujících zvratů a odhalení, bez nutnosti ukazovat víc než to, v čem se může každý poznat. To je nakonec největší síla Aftersun.

Podívejte se na žebříček nejlepších filmů roku 2022.