Ostatní23. 4. 2023
Základní instinkt obsahuje vraždící lesby, litry spermatu a vtipy na úkor Hollywoodu
Přestože Vyskočil (1929 – 2023) vystudoval jako první právě herectví na DAMU, brzy bylo jasné, že jeho zájmy jsou mnohem širší. Přihlásil se na Karlovu univerzitu, kde se věnoval psychologii se zaměřením na kriminalitu mladistvých, její prevenci a pedagogiku. Během své praxe se setkal s řadou mladých problémových lidí a došel k přesvědčení, že stávající systém nemá sebemenší touhu jim pomoct. Právě naopak je programově zklamává, aby se vůči nim mohl hlasitě vymezovat a působit tak jako ochránce „slušných občanů“. S rozčarováním tedy tento obor opustil.
Vrátil se k jevištní tvorbě, i když především jako autor, organizátor a teoretik. Už v padesátých letech se stal významnou osobností divadel malých forem, československého fenoménu menších scén stojících v opozici vůči kontrolované umělecké tvorbě státních divadel a řízené kinematografii. Spolu s Jiřím Suchým byl autorem prvních text-appealů (jeho vlastní pojem), tedy performancí předváděných v kavárně Reduta, jejichž cílem bylo lákat do divadla. Spolu také napsali Kdyby tisíc klarinetů. Současně byl pedagogem na AMU a spoluzaložil Divadlo Na zábradlí. V roce 1963 pak dal vzniknout subverzivnímu Nedivadlu, jehož tradice vydržela až do 80. let. Učitelem byl ještě v 90. letech.
Svou vytříbenou prací s jazykem byl inspirací pro Václava Havla (napsali spolu hru Autostop) a svým improvizačním uměním zase pro Jaroslava Duška. Silně ovlivnil divadelního režiséra Petra Lébla. V 70. letech se podílel na recitálech Evy Olmerové. Za normalizace rovněž často vystupoval s hudebníkem Přemyslem Rutem, s nímž byli podobně polyhistoricky vzdělaní a multiinstrumentálně nadaní. Spolupracoval též se scenáristou a spisovatelem Milošem Macourkem. Mezi jeho nejslavnější samostatné hry patří Malý Alenáš (1976) a Haprdáns (1980). Napsal sedm prozaických knih.
Výuku herectví chápal jako vědecký výzkum, k čemuž se svými studujícími používá tzv. dialogické jednání. Tuto metodu nepředmětných improvizací doplňoval pěstováním psychosomatických disciplín – pohybu, hlasu samotného i toku řeči. Nešlo o rigidní nauku, ale o vysoce individualizovaný přístup ke každému, kdo v sobě objevoval herectví.
Svou vytříbenou prací s jazykem byl inspirací pro Václava Havla (napsali spolu hru Autostop) a svým improvizačním uměním zase pro Jaroslava Duška. Silně ovlivnil divadelního režiséra Petra Lébla. V 70. letech se podílel na recitálech Evy Olmerové. Za normalizace rovněž často vystupoval s hudebníkem Přemyslem Rutem, s nímž byli podobně polyhistoricky vzdělaní a multiinstrumentálně nadaní. Spolupracoval též se scenáristou a spisovatelem Milošem Macourkem. Mezi jeho nejslavnější samostatné hry patří Malý Alenáš (1976) a Haprdáns (1980). Napsal sedm prozaických knih.
Výuku herectví chápal jako vědecký výzkum, k čemuž se svými studujícími používá tzv. dialogické jednání. Tuto metodu nepředmětných improvizací doplňoval pěstováním psychosomatických disciplín – pohybu, hlasu samotného i toku řeči. Nešlo o rigidní nauku, ale o vysoce individualizovaný přístup ke každému, kdo v sobě objevoval herectví.
Ovlivnil řadu umělců a umělkyň a pro mnohé ztělesňoval to, čím by umělec měl být. Není tedy divu, že mu různí mladí filmaři, kteří byli z principu s divadlem v úzkém kontaktu, nejednou nabídli větší či menší čestnou roli. Takovou je i jeho okradený profesor v Kamarádovi do deště či popletený zubař v Akumulátorovi Jana Svěráka. Byl oblíbenou glosátorskou figurou ve společensko-kritických snímcích v přestavbových 80. letech, jako je Faunovo velmi pozdní odpoledne, Prodavač humoru či Kam, pánové, kam jdete. Vzhledem k jeho vzezření splňujícímu nároky na typického intelektuála a díky velmi výrazné slovní dikci snadno vynikl a publiku utkvěl v paměti, i když málokdo věděl, že se jedná o jednoho z nejdůležitějších českých autorů, teoretiků a pedagogů.
Z asi dvou desítek rolí v českých filmech byla jeho nejvýraznější v roce 1966 v později zakázaném trezorovém filmu O slavnosti a hostech, který režíroval Jan Němec. Podobenství o totalitní moci soutěžilo i v Cannes a získalo cenu na festivalu v Bergamu.
V roce 2009 získal medaili Josefa Hlávky a v roce 2018 medaili Za zásluhy I. stupně.
(Zemřelý Ivan Vyskočil není nijak spřízněný se stejnojmenným šestasedmdesátiletým hercem Ivanem Vyskočilem.)
Z asi dvou desítek rolí v českých filmech byla jeho nejvýraznější v roce 1966 v později zakázaném trezorovém filmu O slavnosti a hostech, který režíroval Jan Němec. Podobenství o totalitní moci soutěžilo i v Cannes a získalo cenu na festivalu v Bergamu.
V roce 2009 získal medaili Josefa Hlávky a v roce 2018 medaili Za zásluhy I. stupně.
(Zemřelý Ivan Vyskočil není nijak spřízněný se stejnojmenným šestasedmdesátiletým hercem Ivanem Vyskočilem.)
