7 věcí, které potřebujeme od nového Harryho Pottera

Producenti tím dávají najevo, že krach Fantastických zvířat nemůže zlomit jejich důvěru v kouzelnický svět jako celek. Přesto nejde popřít, že máme právě za sebou trojici filmů, která si připisovala stále žalostnější hodnocení od kritiků i publika, a co hůř (tedy pro producenty), i klesající tržby. Přestože se zdálo, že brand Harryho Pottera je tak silný, že lidé urvou tvůrcům ruce s čímkoliv, ukázalo se, že zas tak slepý náš zájem není.

Šéf Warnerů David Zaslav teď tedy jistě googluje po internetu a hledá rady, jak se k nové vlajkové lodi svých studií postavit. A my jsme tu pro něj! Podívejme se na sedm věcí, které v nové sérii potřebujeme. (Možnost „nedělejte to, probůh“, ač primární, zařazena není.)

Harry Potter filmy rozhodně nejsou dokonalé a nejméně zubu času odolávají první dva, které v režii technicky nenápaditého režiséra vypadají dost zašle. V jedné věci ale Chris Columbus exceloval, a to v té nejzásadnější: Čich na vhodné tváře ho nezklamal ani jedinkrát. Ať už mluvíme o dlouhém a náročném hledání dětských herců, nebo oslovováním zkušených jmen do vedlejších rolí.

Přestože tvůrci vsadili na řadu zkušených a spolehlivých jmen jako Richard Griffiths, Maggie Smith či Alan Rickman, opravdovými hvězdami byli asi jen Gary Oldman, který se přidal ve třetím dílu, a Helena Bonham Carter, jež přibyla v pětce. A tak to musí být znovu! Asi každý, kdo byl během četby ve věku Harryho Pottera, si pamatuje období, kdy doufal, že se v jeho poště jednoho dne objeví zvací dopis do Bradavic. Tahle iluze by se zcela rozpadla, kdyby byl seriál zaplněný notoricky známými herci a herečkami.

Poznámka pod čarou: Rowling vystupovala jako jednoznačná zastánkyně toho, aby v divadelní hře Prokleté dítě Hermionu ztvárnila černošská herečka. Jestli se totéž zopakuje u seriálu a nějakou nešťastnou jedenáctiletou dívku zaplaví svou nenávistí miliony „ne rasistů, ale“, máme se na co těšit. Rowling jako správná obchodnice ale podobná progresivní gesta většinou dělá jen u vedlejších produktů, není to tedy zaručeno.

Ne každý si to uvědomuje, ale Harry Potter se narodil roku 1980 a všechny jeho příběhy v hlavní sérii se odehrávají v 90. letech. Filmoví tvůrci tento aspekt opustili a děj adaptací umístili do své současnosti. Indikovala to hlavně móda a architektura Londýna – především scéna z úvodu Prince dvojí krve, jež zahrnuje destrukci Millennium Bridge otevřeného v roce 2000.

Tvůrci pravděpodobně tuto taktiku zopakují a umístí novou adaptaci do našich dvacátých let. Nebyla by větší zábava, kdyby Harryho Pottera pojali jako čistokrevné devadesátkové retro? Ano brnkat na strunky nostalgie je leckdy otravné a laciné. Ale co si budeme nalhávat, celým smyslem tohohle projektu je vyrvat dolar z kapsy mileniálů, kteří budou se svými malými ratolestmi vzpomínat na vlastní dětství. Tak když už, tak pořádně!

Jednou z vůbec největších změn původních filmů bylo, že prakticky všechny dospělé postavy jsou o několik desítek let starší, než byly v knize. Obecně se traduje, že jde o dominový efekt obsazení Alana Rickmana do role Snapea. Učiteli lektvarů by přitom v Kameni mudrců mělo být jednatřicet let. Ačkoliv Rickman patřil k mistrům svého oboru, zase takový pan herec, aby nás ve svých 55 letech přesvědčil, že mu je o čtvrt století méně, rozhodně nebyl.

A protože Snape by spolužákem Harryho rodičů, Siriuse Blacka a Remuse Lupina, museli být postaršeny i tyto postavy. Stejně tak byla postaršena profesorka McGonagall, které by mělo být jako Rickmanovi, ale protože by pak nebyla jasná její autorita, ztvárnila ji téměř sedmdesátiletá Maggie Smith.

Jednak to vytváří díru v životě těchto postav a jednak je to trochu okrádá o tragický osten. Neuvědomujeme si, že Harryho rodiče zemřeli, když jim bylo čerstvých dvacet let. Ani jak bolestivé je, že Sirius strávil své nejlepší léta ve vězení za zločin, který nespáchal. Byl by opravdový hřích, kdyby producenti toto rozhodnutí zopakovali. I proto, že generace původních fanoušků a fanynek zestárla právě do věku, v němž mají být Snape a Sirius. Tvůrcům to dává možnost v druhém plánu k dobrodružstvím mladého chlapce nabídnout hlubší, ale tím povědomější dospělé konflikty.

Přestože předchozí bod volá po lince myslící výhradně na mileniální publikum, je třeba si připomenout a připustit, že dospělí nejsou a neměli by být cílovým publikem Harryho Pottera. Ten byl navržen, aby u něj stárly děti ve věku protagonistů, a tak by tomu mělo být i nyní.

U jiných slavných značek určených dětem, především u Star Wars, vidíme často až toxický odpor ke generační výměně a hlasitou nenávist vůči všemu, co je fandomem označeno za „podbízení dětem“. Nový Harry Potter určitě potřebuje vzít v potaz, že se na něj třesou frustrovaní třicátníci zklamaní z vývoje světa, kteří chtějí uniknout zpět do vlastního dětství. I ti si zaslouží svou dávku nostalgického opia. Seriál by jim ale neměl být odevzdán.

Není náhoda, že nejsilnější částí knižní série jdou první čtyři díly, které stojí na dětském okouzlení ze splněné fantazie a z ponoru do magie. Jakmile Harry zestárl natolik, že cítila Rowling nutkání začít se věnovat politice, etice a vůbec logice, začala se jí práce rozpadat pod rukama.

Právě díky naivní optice dítěte dává svět Harryho Pottera smysl, a to logicky i morálně. Joanne Rowling totiž není J. R. R. Tolkien a vskutku nevytvořila komplexní, soudržný příběh, kde je každý detail promyšlen do důsledku. Vhodná kouzla se objevují a mizí, jak jsou zapotřebí. Čarodějnický svět jako politický a společenský systém nedávají smysl. A o etice třídění dětí do školních kolejí na „odvážné“, „chytré“, „trumbery“ a „zlé“ škoda mluvit.

Nejčastěji zmiňovanou ukázkou Rowlingových limitací jsou domácí skřítci, kteří se v druhém díle objeví jako služebníci kouzelnických rodin. Tehdy o tom spolu s dvanáctiletým Harrym moc nepřemýšlíme. Postupně ale spisovatelka zabředla v systému otrocké práce, který se rozhodla obhajovat argumenty typu: „Skřítci jsou rádi otroci, sami by se o sebe nedokázali postarat.“ Bezděky tak zopakovala všechny argumenty používané rasisty v minulosti i dnešními zastánci skutečného otroctví. Filmové adaptace tuto linku zcela opustily, díky bohu, deset let vysílaný seriál ale nejspíš bude chtít využít každý aspekt předlohy. Docela budí hrůzu, jakým způsobem ožijí polozapomenuté lapsy, jichž se Rowling dopustila. Rada pro tvůrce tedy asi zní: Lepší některé věci opět vynechat a předně v druhé polovině série přemýšlet o důsledcích možná o kus víc, než zvládla J. K. R..

Pomiňme nyní politickou agendu Rowlingové ohledně práv translidí, jde o komplikovanou debatu na samostatný text. Bohužel je ale problém, že autorka nemá velkou sebereflexi ani jako spisovatelka. Jistě se jí podařilo tnout do zlaté žíly a vytvořit dílo, které promlouvá k milionům čtenářů a čtenářek. Její neochota spolehnout se na znalejší lidi ale způsobila krach Fantastických zvířat, jejichž scénář (na rozdíl od původní filmové série) měla pod naprostou kontrolou.

Jak je Rowling bohatší a mocnější, je stále méně schopná a ochotná naslouchat druhým. I u chystané série si vymínila pozici výkonné producentky. Tato role může být čistě ceremoniální, v jejím případě ale víme, že má tendenci kontrolovat a schvalovat každou tvůrčí volbu. Pravděpodobnost úspěchu série je pak přímo úměrná tomu, jak často jí bude zbytek štábu schopný vysvětlit, že některé její nápady jsou hlouposti. Stačí vzpomenout na naddimenzovaný a neusledovatelný ansámbl Fantastických zvířat, jenž dokázal, že film vážně není román.

Poslední, co potřebujeme od Harryho Pottera, není mířeno na tvůrce, ale na fanoušky a fanynky. Jde spíš o pobídku: Zkuste to nebrat tak vážně. To se ale snáz řekne, než udělá. Celý fandom zažívá poslední roky v důsledku sporů ohledně Rowling těžké období. Hary Potter byl vždy vnímán “bezpečné místo” (safe space) pro všechny, kteří se cítí nějak vytrženi ze svého světa. Šlo o chytlavou alegorii „opuštění přístěnku pod schody,“ nalezení své pravé identity a přátel ve světě, který nás konečně přijímá.

Část publika Pottera opustila, když začala nesouhlasit s názory a činy Rowling. Další lidé se pokusili pomyslně vyrvat dílo z jejích rukou a převzít kontrolu nad jeho výkladem. Jiní tvrdí, jak jim je celý ten humbuk jedno. Nemálo se jich Rowling zastává. A porce lidí k Potterovi nově přišla právě proto, že se pro ně Rowling stala předním „antiwoke“ hlasem.

Už to samo o sobě nevyhnutelně vyvolá značnou melu, která se bude jen stupňovat, až se Potter vrátí do mediálního popředí. Podle některých je jedinou morální reakcí Harryho Pottera ignorovat, vzdát se ho a jít o dům dál. Jiní se snaží najít způsob, jak ho dál sledovat i s vědomím, že tím je podporována Rowling. Bude fascinující pozorovat, jak se tohle všechno vyvine.