Když to napoprvé nevyjde. 10 nejlepších režisérských verzí slavných filmů

Nikoho asi nepřekvapí, že režisér typu Olivera Stonea si ne pokaždé sedne s producenty a že jeho produkce mohou provázet bouřlivé neshody. Přesto nejdůležitější režisérský sestřih nenabízí u některého ze svých politických thrillerů, ale u historického opusu podle života největšího evropského vojevůdce Alexandera Makedonského.

Chváleného nového sestřihu se dočkalo i JFK, až Alexander ale posouvá zážitek z filmu na úplně novou rovinu. Režisérská verze, která mimochodem odpremiérovala v Karlových Varech v roce 2013, je podle samotného Stonea jeho největším životním výkonem, což od režiséra Čety a Wall Street nejsou nevýznamná slova.

Tříhodinový film však v této podobě narostl o další půlhodinu stopáže, takže není divu, že u kinoverze producenti Stonea klepli přes prsty. Ne že by jim to bylo co platné, produkce vyčíslená na 150 milionů vydělala v celosvětových kinech jen 160 milionů, tedy polovinu toho, co potřebovala, aby se dostala do plusu. Provázela ji pak pověst podivného filmu, jehož existence se jeví úplně zbytečně.

Díky přepracované verzi rozšiřující původní příběh o nutnou hloubku ale film s Colinem Farrelem a Angelinou Jolie nabral druhý dech a poslední roky ho provází pověst nedoceněného klenotu. Aktuální verze je po vzoru hollywoodských eposů 50. let rozdělená na dva akty s přestávkou a přidané jsou hlavně scény rozšiřující Alexanderovy vztahy s jeho bližními.

James Cameron je mistrný vypravěč blockbusterů a jeho filmy jsou většinou velmi přesně zkonstruované tak, aby každá scéna měla ve vyprávění specifickou funkci. Režisérské sestřihy tedy nejsou zapotřebí, protože v uvedeném snímku nic nechybí, ani nepřebývá. Odmítl například vydat rozšířenou verzi Titaniku i přes množství vystřižených scén, protože trvá na tom, že každá z nich zůstala na podlaze střižny z dobrého důvodu.

Přesto ani on ne vždy odolal a pro domácí video rozšířil několik titulů, v nichž doplňuje hlavně emocionální hloubku a historii postav. Přídavků tímto směrem se dočkal druhý Terminátor a hlavně Vetřelci, jejichž dodatečných sedmnáct minut se soustředí na vztah Ripley a Newt a doplňuje svět o několik detailů mimo hlavní děj. Setkáváme se například s rodinou dívky, pro niž Ripley představuje náhradní matku. V ani jednom z případů sice nebylo rozšíření nutné, jde ale o milé bonusy, které dělají radost věrným fanouškům a fanynkám.

Menší pohlavek si Cameron zaslouží jen za rozšířenou verzi prvního Avatara, kde přibyly zcela zbytečné scény jen proto, aby se film po obnovené premiéře lépe promoval. Pozornosti se dočkal především nepotřebný milostný akt mezi hlavními hrdiny. Je dobře známé, že smyslem většiny režisérských sestřihů je vyždímat fandom do sucha, přeci jen se ale považuje za slušnost, aby přidané záběry opravdu nabídly něco pořádného.

Monumentální gangsterská freska Sergia Leoneho byla ve svém kinosestřihu takřka nekoukatelná. Poslední realizovaný projekt jednoho z nejtalentovanějších manýristů filmové historie narostl do monstrózní desetihodinové stopáže, kterou chtěl Leone proklestit na dva tříhodinové filmy. Jeho nadřízení se ale nenechali zlomit a proti Leoneho vůli vyslali do kin absurdní dvouhodinový sestřih, v němž jde stěží pochytit nějaký příběh.

Filmoví vědci a vědkyně si od té doby dali za úkol dopracovat se podle Leoneho poznámek a zachráněných archivních verzí k co nejpřesnější původně zamýšlené podobě, což je tím obtížnější, že se k ní nedostal ani samotný Leone. Ten nečekaně zemřel v roce 1989, takže už nikomu neporadí, jak by si to byl býval představoval. Aktuální nejčastěji doporučovaný sestřih má čtyři hodiny, pracuje se ale na delších alternativách.

Tenkrát v Americe je temně krásný film, občas bývá mylně vykládaný jako glorifikace násilí. Ve skutečnosti zobrazuje, jak život plný agrese, zrady a zločinu zabránil hrdinovi s tváří Roberta De Nira najít klid a štěstí, takže mu k stáru nezbývá nic jiného, než jako zlomený stařec vzpomínat na minulost, kdy mu ještě zbývala nějaká naděje.

Apokalypsu nemůžeme vynechat, přestože její alternativní verze jsou poněkud kontroverzní. Zatímco jedni je považují za ultimátní završení úsilí Francise Forda Coppoly, jiní je zmiňují jako jasnou ukázku případu, kdy tvůrce své dílo „přemyslí“. Místo aby od něj dal včas ruce pryč a sklidil ovoce své snahy, předělává ho tak dlouho, až ztratí kvalitu, k níž se zvládl dopracovat. Snímek z roku 1979 dlouhý 147 minut se dočkal nejprve Apocalypse Now: Redux verze dlouhé 202 minuty, pak Apocalypse Now: First Assembly dosahující obludných 289 minut a nakonec v roce 2019 Apocalypse Now: Final Cut, kde se Coppola trochu uklidnil a vystačil si s délkou 183 minuty. Tuto verzi nyní prosazuje jako konečnou.

Je dost možná pravda, že soustředěný kinosestřih nabízí přes všechny Coppolovy námitky nejsilnější zážitek. K příběhu o posedlosti a ztrátě kontaktu s realitou, navíc s tak výživnými historkami z natáčení, ale režisérův ustavičný perfekcionismus vlastně skvěle pasuje.

Donnie Darko si občas nese přízvisko „první kultovní film 21. století“. Debut tehdy šestadvacetiletého Richarda Kellyho uchvátil především mladou generaci a vystihl náladu nejistoty a bezcílnosti, kterou dospívající a čerstvě dospělí cítí. Surreálný příběh sleduje mladého Donnieho (Jake Gyllenhaal), jemuž jednoho dne králík z budoucnosti oznámí, že za pár hodin skončí svět. Ne že by tomu Donnie mohl nějak zabránit, ale vědět o tom dopředu je lepší.

Snímek plný řečí o cestování časem, ezoterice a kvantové fyzice byl producenty považovaný za nesrozumitelný, do kin si tedy prosadili zjednodušenou a doslovnější verzi. Na domácí nosiče pak Kelly mohl uvést vlastní preferovanou podobu. Přestože má jen o 20 minut víc, celý film je přestříhaný tolik, že jde vlastně o úplně jinou podívanou. Vzhledem k tomu, že kouzlo snímku spočívá v zachycení nepřehlednosti a nesrozumitelnosti světa očima melancholického mladíka, dává v mnoha ohledech větší smysl verze, z níž nic konkrétního nevyplývá. Přesto se dodnes najdou zastánci kinosestřihu, kteří mají pocit, že Kellyho přístup je příliš pozérský.

Samozřejmě, že nemůžeme opomenout ani tu vůbec nejslavnější režisérskou verzi. Tu, která koncept režisérských verzí vnesla do populárního povědomí. Blade Runner Ridleyho Scotta byl do kin uvedený pod necitlivým dohledem producentů, kteří například donutili Harrisona Forda, aby namluvil vysvětlující voiceover. Traduje se, že Ford svůj text záměrně načetl tak unuděně a špatně, aby nemohl být použit, to ale zlému studiu nezabránilo dopustit se zločinu proti sci-fi, kultuře a lidstvu obecně. Kinoverze je doslovnější, obsahuje podivný happy end a chybí jí mnoho ikonických záběrů, jež prý film moc zpomalovaly.

Bylo jen na místě, aby Scott chybu napravil, i on se ale po vzoru Coppoly poněkud utrhl ze řetězu a v tuto chvíli napočítáme sedm různých verzí. Naštěstí nebobtnají o hodiny stopáže, jde spíš o detaily. Mnozí už Scotta podezírají, že má především zištné důvody. Blade Runner je dnes nejen jednou z nejvlivnějších sci-fi, ale i symbolem kupčení s „ultimátním autorským záměrem“. Vážně by nestačila druhá verze? Možná třetí.

Superman je jedním z nejvlivnějších filmů. A to v dobrém i zlém. Snímek z roku 1978 byl nejen obrovským hitem, navíc položil základy superhrdinského subžánru. Jeden by si skoro myslel, že studio bude režiséra Richarda Donnera vyvažovat zlatem. Přesto byly konflikty během produkce druhého dílu tak neúnosné, že Donner dostal padáka a nahradil ho Richard Lester, který snímek přetočil a v roce 1980 uvedl do kin.

Snímek vykázal o třetinu nižší tržby a byl považovaný za zklamání, byť ne rozsahu dalších dvou pokračování, která se často objevují na seznamech nejhorších filmů. Richard Donner mohl rozhodně cítit škodolibé zadostiučinění. V roce 2006 pak dostal příležitost zrekonstruovat svou původní vizi, která vedla k o devět minut kratšímu střihu.

Donnerův Superman II je příkladem změn založených na rekontextualizaci původní verze, ne na pouhém vlepování vystřižených scén. Mizí většina campových humorných vsuvek dotočených Lesterem, rozšířený je naopak úvod. Pro některé diváky a divačky šlo přesto o zklamání, protože Donnerův film měl pověst ztraceného mistrovského díla a výsledný dojem byl menším posunem oproti původní verzi, než se čekalo. Přesto jde o důležitou relikvii hollywoodské historie.

Neméně konfliktů zažíval i Orson Welles, který po svém zlomovém debutu Občan Kane nebyl schopný v Hollywoodu podle svých představ realizovat další film. Dohady o tom, nakolik za to mohla zákeřná studia, a nakolik naopak jeho složitá osobnost, se různí. Jisté však je, že Welles byl opravdový mistr svého oboru a Dotek zla dnes známe jako geniální pozdní film noir, jednu z nejlepších kriminálek všech dob.

Nebylo tomu tak ale vždy, snímek z roku 1958 byl doceněný až skoro o dvacet let později, když byl v roce 1976 podle tehdy dostupných informací zrekonstruován a v kinech uveden Wellesův preview střih. Tedy verze, jakou odevzdal studiu, na jejímž základě mělo dojít k posledním kosmetickým úpravám. Místo toho studio Universal Wellese odstavilo a film drasticky přestříhalo. O dalších dvacet let později, v roce 1998, byl již po Wellesově smrti realizovaný další střih, který zapracoval poslední autorovy poznámky o chystaných finálních úpravách. Nyní se má za to, že Dotek zla existuje tak, jak ho Welles plánoval v roce 1958.

Ridley Scott se v režisérských verzích zhlédl tak moc, až se někdy zdá, že záměrně vyvolává konflikty s producenty, aby mohl později uvést vylepšenou verzi a dokázat nám, že filmování rozumí lépe než oni. Vážně věřil tomu, že mu studio pustí do kin 192 minuty dlouhé Království nebeské?

A pokud snad šlo o jeho plán od samého počátku, potěš pánbůh, 144 minuty dlouhý kinosestřih totiž působí nekompletně, ploše a paradoxně mnohem nudněji než skoro o hodinu delší verze. Až v ní představené postavy konečně dostávají rozměr, který tato studie hledání životního smyslu potřebuje. Především příběh princezny Sibylly (Eva Green), osekaný v kině na minimum, je duší celé podívané. Takže ano, Království nebeské je sice jedním z největších kvalitativních posunů u režisérské verze, ovšem filmař Scottova renomé, jenž je sám jedním z producentů, by měl být schopný uvést kvalitní produkt už v kinech.

Jako Blade Runner zpopularizoval režisérskou verzi coby nápravu zprzněného kinosestřihu, stal se Pán prstenů symbolem rozšíření milovaného a ceněného filmu. Jsou přes dvě hodiny materiálu přidaného k trojici slavných filmů nutné? Ve většině případů nikoliv. Některé scény dokonce objektivně vzato zpomalují vyprávění a snižují jeho plynulost. Jediný díl, který byl přidanými momenty výrazněji vylepšený, jsou Dvě věže, v jejichž kinoverzi zapadá postava Faramira, pro předlohu tak důležitá. Potřebná byla i tečka za vedlejším antagonistou Sarumanem na začátku Návratu krále.

Drtivá většina fanoušků dá přesto ruku do ohně za to, že pouze režisérské verze jsou kánon, a budou se na vás dívat velmi nechápavě, když řeknete, že jste Pána prstenů viděli jen v „krátké“ podobě nějakých devíti hodin. Je zkrátka příjemné strávit v bohatých a strhujících filmech Petera Jacksona o chvili déle.

Pán prstenů objevil režisérský sestřih jakožto atraktivní obchodní produkt a těžko říct, jestli bychom mu měli být vděční. Sběratelské edice, doplněné hodinami záběrů z natáčení a dokumenty popisujícími vznik celého projektu, byly přesto pro celou jednu generaci iniciací do světa kinematografie. Mnozí se jejich úspěch pokusili napodobit, nikdo v tom ale neuspěl ve stejné míře.

O sektě Chrám lidu, již vedl reverend Jim Jones, vzniklo již mnoho dokumentárních i hraných filmů a seriálů. V roce 1978 spáchalo přes 900 jejích členů hromadnou sebevraždu, když vypili jed. Český snímek režiséra Jana Bušty se pokouší uchopit tragédii jinak než všechna ostatní díla.