Poradí si s politickými oponenty, ufony i uneseným letadlem. 10 nejlepších hollywoodských prezidentů a prezidentek

Začněme pravděpodobně nejhorším z nejhorších fikčních amerických prezidentů. Frank Underwood je nebezpečný muž, který cestou za prezidentským úřadem prolil – často doslova – mnoho krve svých nepřátel. Jde o sociopata, jenž by vás neváhal strčit pod rozjeté metro, kdyby mu to dopomohlo k moci, a sledovat jeho úlisné pletichaření bylo svého času elektrizující.

Není mnoho způsobů, jak přehnat význam House of Cards neboli Domu z karet pro vývoj Netflixu a jeho prostřednictvím streamingu. Tento seriál, uváděný mezi lety 2013 a 2018, značí v mediální historii začátek přesunu prestižního videoobsahu z pláten a obrazovek na monitory.

Netflix přesvědčil Davida Finchera, jednoho z nejrespektovanějších filmařů své generace, aby zaštítil projekt, v jehož čele stanul Kevin Spacey, toho času jedna z nejuznávanějších hollywoodských hvězd. Seriálu postupně spadl řetěz a dnes zůstává v paměti hlavně kvůli Spaceyho skandálním kauzám a početným obviněním ze sexuálních zločinů, které nakonec uspíšily konec produkce. Byly ale doby, kdy šlo o největší seriálovou událost široko daleko.

Pokud jsme se v amerických filmech něco naučili, tak že od prezidentů bezvýhradně potřebujeme, aby se dokázali důstojně a důsledně vyrovnat s mimozemskou invazí, protože k ní rozhodně dojde. Jack Nicholson v Mars útočí! z roku 1996 v tomto ohledu sice nepatří k nejlepším, ale ani k nejhorším jménům na tomto seznamu. Snaží se dát na rady svého týmu a nejprve se pokouší nabídnout návštěvníkům ze sousední planety olivovou ratolest. Tato snaha je ale neúspěšná a prezident za to zaplatí životem. Musíme mu zatleskat za snahu, ale měl trochu lépe odhadnout situaci.

To lze nakonec říct o celém filmu, jednalo se o obrovský kasovní i kritický neúspěch, jenž málem ukončil kariéru Tima Burtona. Ten měl naštěstí za sebou dva velmi úspěšné Batmany, takže ho tato pocta sci-fi padesátých let nepoložila, dokonce si časem získala pár příznivců, kteří zpětně oceňují její brakové kouzlo.

Komička Julia Louis-Dreyfus coby Selina Meyer z HBO seriálu Viceprezident(ka) to během sedmi sérií vysílaných mezi lety 2012 a 2019 nakonec dotáhla i na nejvyšší veřejnou funkci, takže se může v klidu uvelebit i v tomto žebříčku. Dobře pro nás, kdybychom ji nezmínili, nejspíš by na nás vystartovala s řadou nepříliš promyšlených pasivně agresivních nadávek. Komediální seriál je satirickým pohledem do života tragicky průměrné, ale přesto velmi sebejisté kariérní političky, pro niž mají „pravda“ a „ideje“ hodnotu frází pronášených během tiskových konferencí. Kdo by se na ni ale dokázal zlobit? V jejím světě to jinak nefunguje.

Podobné pojetí politické satiry bývá občas kritizováno. Při pohledu na mediální zpodobnění politiků jako Sarah Palin (od níž si Louis-Dreyfus ledasco vypůjčuje) nebo Borise Johnsona se ukazuje, že pověst roztomile mumlajících neschopných tajtrlíků jim paradoxně zvyšuje popularitu. S tímto obrazem se dá relativně snadno identifikovat, nečekaně vzbuzuje sympatie a dokáže zastínit často pochybnou agendu těchto politiků. Neznamená to, že se u podobných seriálů nesmíme bavit, jen bychom neměli podléhat stereotypu milých popletů.

Dost často nemluvíme o tom, že americký prezident potřebuje ve svém životě taky trochu lásky! Michael Douglas jako Andrew Shepherd je prvním veskrze kladným prezidentem na našem seznamu. Bojuje za ochranu přírody i reformu trestního zákona a vůbec je to správný chlap, který dělá, co je v jeho silách, aby se lidem v jeho zemi žilo co nejlépe. Stará se o všechny tak příkladně, že ve svém životě nemá čas na to, aby nalezl náhradu za tragicky zesnulou manželku. To se ale změní, když se potká se Sydney Ellen Wade (Annette Bening). Nejprve politická spojenkyně usilující o prosazení environmentálních změn, brzy ale láska, jaká vás potká jen jednou.

Snímek Americký prezident je z dnešního hlediska roztomile naivní slaďák, který mohl vzniknout pouze v polovině devadesátých let. Scenáristická účast Aarona Sorkina, s nímž se na tomto seznamu ještě setkáme, mu ale přeci jen dodává jistou úroveň. Netřeba dodávat, že film měl premiéru pár let před sexuálními skandály Billa Clintona, po nichž by tak přímočarou romantiku odehrávající se v oválné pracovně Bílého domu už žádné studio neodkleplo, jde tedy skutečně o časovou kapsli své doby.

Víte, co byste rozhodně neměli dělat? Pokoušet se unést prezidenta Spojených států v jeho slavném leteckém speciálu, zvlášť pokud americký lid zrovna zvolil do svého čela Harrisona Forda!

Snímek Air Force One režiséra Wolfganga Petersena je dalším dědictvím zaslepeně optimistických devadesátých let. Upřímně řečeno, nebýt přepálené zápletky, nejspíš by v portfoliu německého filmaře stojícího za Nekonečným příběhem, Dokonalou bouří a Ponorkou zcela zapadl. Myšlenka, že prezident Spojených států, považovaný za nejmocnějšího muže světa, po vzoru Johna McClanea prolézá šachtami, ukrývá se před teroristy a nakonec je jednoho po druhém holýma rukama zlikviduje, je ale kouzelně mimo. Alespoň konceptuálně jí nejde odolat, a o tom mainstreamová kinematografie v devadesátých letech tak trochu byla.

Morgan Freeman utáhl roli pánaboha, prezident Spojených států je tedy pro něj celkem brnkačka. Smrtící kometu bohužel nejde odklonit pouhou silou dunivého charismatického hlasu, kdyby to ale bylo možné, skončil by Drtivý dopad už po pár minutách. Freemanův dramatický a zúčastněný projev by přece byl strhující, i kdyby předčítal nákupní seznam. Jde tedy o jasnou volbu, pokud od prezidenta chcete, aby v prvé řadě vkusně reprezentoval a držel národ pohromadě. A nebylo by nakonec lepší, kdybychom se spokojili s tím, že hlava státu pronáší hezky znějící proslovy a jinak funguje jako vkusné křoví? Těžko říct, jaký je politický program Toma Becka, když zrovna neřeší konec světa, svou roli ale ustál se ctí.

Drtivý dopad byl v roce 1998 součástí boomu katastrofických filmů pozdních devadesátých let, v době premiér ale zapadl v konkurenci mnohem epičtějšího Armageddonu s Brucem Willisem, jemuž mladý Elijah Wood nemohl konkurovat. Drtivý dopad i Air Force One se staly televizními evergreeny českých stanic.

Kéž bychom totéž co o Morganu Freemanovi mohli říct o Meryl Streep v K zemi hleď! Populární, byť rozporuplně přijatá satira z předminulého roku ukazuje prezidentku tak špatnou, že její nezájem a chamtivost doslova přivodí konec světa. Orlean čistě kvůli vidině zisku záměrně sabotuje hned několik pokusů o odklonění komety mířící k Zemi a nesvolí ke skutečné snaze najít řešení, dokud není pozdě. K vesmírnému tělesu, jež takřka s jistotou zlikviduje veškerý život, přistupuje jako ke konstruktu, jehož prostřednictvím manipuluje davy a lobbuje za nesouvisející kroky, které jí pomůžou udržet se u moci.

Snímek Adama McKaye stojícího i za seriálem Boj o moc je satirou postfaktické doby a politického populismu. Pro některé McKay až příliš spoléhá na budování jednorozměrných karikatur, jednou z nich je právě i absolutně neschopná a bezohledná prezidentka. Snad i Frank Underwood by tuto krizovou situaci zvládl lépe, už jen proto, že by měl větší pud sebezáchovy. Přesto si výkon Meryl Streep a spolu s ním i zbytek varovného filmu mnoho diváků a divaček užilo.

Asi se shodneme, že od správné hlavy státu nechceme nic víc a nic míň, než aby v případě potřeby sedl do stíhačky a vedl letku svých věrných do útoku na mimozemskou flotilu. Tu zlikviduje v sérií obřích explozí, které zaplní celou oblohu, aby mohla planeta od Times Square po Tádž Mahal jednotně a úlevně zatleskat. A Thomas J. Whitmore s tváří Billa Pullmana to dobře chápe.

Den nezávislosti byl za svou bezostyšnou absurditu vysmívaný už v době premiéry, stejně jako bylo vždy jasné, že jde o velmi okatou propagandu americké armády. To mimochodem platí skoro o všech filmech se zapůjčenou vojenskou technikou, jejíž přítomnost americká vláda podmiňuje dohledem nad scénářem a právem veta u „nevhodných“ nápadů. Německý režisér Roland Emmerich ale nejspíš popostrkovat příliš nepotřeboval, zamiloval se do realizace přiznaně hloupých těžkotonážních filmů a nezdá se, že by se kdy trápil jejich ideologickým vyzněním. Den nezávislosti byl jeho největším úspěchem a také filmem, který pomohl Willu Smithovi ke kariéře akční hvězdy. Jde o ten typ zážitku, který je tak moc pitomý, až si ho jde vychutnat.

Opus Magnum scenáristy Aarona Sorkina The West Wing je dnes často terčem parodií, ve své době šlo ale o respektovaný a uznávaný hit. Jako byly Den nezávislosti a Air Force One dětmi devadesátek, The West Wing je oficiálním velvyslancem vstupu do nového století, kdy doznívající americký optimismus vystřídal (přímo uprostřed běhu seriálu) šok z jedenáctého září. Následovaly dvě dekády nekončících válek s nejasnými cíli a ještě nejasnějšími výsledky, během nichž instituce amerického prezidenta ztratila zbytky lesku a důvěryhodnosti.

Bartlet s tváří Martina Sheena se pohybuje v podivném meziprostoru, kdy tvůrci už odmítají černobílost minulé éry, ještě se ale nepropadli do úplné ztráty iluzí. Aaron miluje dlouhé verbální exhibice a politika je pro něj rétorickým cvičením, kde vítězí lépe formulovaný argument, ať už je založený na pravdě, nebo nikoli. Tento přístup se jevil jako nezvykle ostrý, v posttrumpovské době ale Sorkinův souboj ostrovtipu paradoxně působí naivně a překonaně. Už nevěříme ani tomu, že politici potřebují být schopnými manipulátory. Pro politickou satiru ale není nutně ostuda, když zastará. Vliv The West Wing na hity současnosti, jakým je třeba Boj o moc, je patrný.

Další prezident, o němž toho vlastně moc nevíme, protože ho potkáváme během jednoho velmi specificky blbého dne, kdy se mu doslova celý svět sype na hlavu. Chudáku Muffleymu zblbnul jeden z generálů, jemuž se podařilo obejít bezpečnostní protokoly a vyslat směrem k Rusku atomovou bombu. Nezbývá nic jiného než zkusit opilého prezidenta Sovětského svazu po telefonu přesvědčit, aby blížící se dárek od Američanů nechtěl stejnou měrou splatit.

Peter Sellers exceluje v geniální protiválečné satiře Dr. Divnoláska aneb Jak jsem se naučil nedělat si starosti a mít rád bombu, jíž Stanley Kubrick stvrdil v roce 1964 svou pozici nové režijní hvězdy. Snímek samozřejmě reaguje na vyostřující se studenou válku, v jejímž důsledku žili běžní lidé s neustávající eventualitou, že svět může každým okamžikem bez varování skončit. Nezbývalo než spolehnout se na lidi ve vedení, že tomu zvládnou zabránit. Jenže lidi ve vedení… No však je znáte.

Prezident Muffley není o mnoho horší či lepší než ostatní členové elit, kteří ho obklopují (ostatně několik dalších rolí hraje rovněž Sellers, aby podtrhl zaměnitelnost a uniformitu jednotlivců ve vládnoucí třídě). Takže nemá smysl vybíjet si na něm zlost z toho, že civilizace za pár okamžiků upadne v chaos. Jeho impotence je nakonec jednou z point, a kdyby nenastala zmíněná krize, nejspíš by svůj úřad utáhnul bez výkyvů pozitivním či negativním směrem.

Sally McNeil byla úspěšná sportovkyně s nebývalou fyzickou silou. Nikdo by jí nevěřil, že je obětí domácího násilí. Jenomže její manžel byl kulturistický šampión. Třídílný dokument Netflixu nahlíží dávnou kauzu z mnoha stran.