Téma 17. 12. 2022
Filmovým postavám rozumíme hlavně díky řeči těla, byť si to obvykle ani neuvědomujeme. I naše pochopení ale naráží na určité limityZačneme hned zhurta – filosofií. Právě do této sféry totiž spadá tzv. paradox fikce. Spočívá v otázce, proč v nás fiktivní obsahy vyvolávají silné emocionální reakce, čímž se Platón zabýval už v souvislosti s antickými dramaty. Na něj pochopitelně navázal Aristotelés, podle něhož tehdejší divadelní publikum očekávalo a vyžadovalo katarzní vyvrcholení příběhu, a tak bylo ochotné ignorovat, v čem všem se předkládané dílo odlišuje od reality. Taková odpověď sice dává smysl, ale přece jen zdaleka nevysvětluje celé téma. Na konci 20. století jsme se však v řešení povahy fikce konečně výrazně posunuli.
Paradox fikce a jeho (ne)vyřešení
V roce 1975 dvojice filosofů Colin Radford a Michael Weston publikovala studii, v níž odvěkou otázku přetvořila do podoby paradoxu složeného ze tří výroků. Zaprvé, lidé emočně reagují na věci, o nichž vědí, že nejsou skutečné. Zadruhé, aby lidé mohli být emočně pohnutí, musejí věřit, že tyto věci skutečně existují. A zatřetí, nikdo nemůže věřit tomu, že tyto věci jsou skutečné a neexistující zároveň. Každý ze tří výroků sám o sobě dává smysl, ovšem dohromady vytvářejí paradox, neboť přece nemohou platit současně. Radford a Weston svým „paradoxem fikce“ ( „paradox of fiction“) podnítili spoustu myslitelů k tomu, aby se k problému vyjádřili.
Časem došlo k přehodnocení především druhého výroku, jelikož každý z nás pociťuje emoce vůči vzpomínkám či představám budoucnosti, o nichž (stejně jako o fikčních příbězích) rovněž nelze říci, že „skutečně existují“. Leckteří myslitelé si tak oddechli, že žádný paradox neexistuje a vše je v pořádku, ovšem myšlenkové pochody, jež ke zformování paradoxu vedly, jsou stále platné.
Jiné názory se opíraly o koncept „potlačení nedůvěry“ („suspension of disbelief“), s nímž na začátku 19. století přišel anglický filosof Samuel Taylor Coleridge. Pozdější neurovědecké poznatky potvrdily jím formulovaný názor, že fiktivní příběhy se ve chvíli, kdy jim věnujeme pozornost, pro nás stávají skutečnými. Do poutavého vyprávění se můžeme ponořit natolik, že se pro nás v daný moment stává realitou, a tím pádem na příběh reagujeme podobnými emocemi, jako bychom situaci skutečně zažívali.
Poslední přístup, opět podpořený některými neurovědeckými studiemi, nepovažuje emoce prožívané při sledování filmu za stejné jako ty, jež zakoušíme ve skutečných situacích. Namísto toho cítíme jakési kvazi emoce. Například u hororu se sice polekáme, ale nemáme opravdový strach o svůj život, což bychom zřejmě měli, kdybychom příšeru vyskakující zpod postele neviděli na plátně kina, ale v našem pokoji.
Stoprocentně uspokojivá odpověď na otázku, proč v nás fikční příběhy vyvolávají emoce, tedy (zatím) neexistuje. Každý z nás si z výše načrtnutých variant může zvolit tu, se kterou sympatizuje nejvíce. Divácké zkušenosti nás všech však každopádně potvrzují, že emoce (či něco velmi podobného) u filmu prostě zažíváme. Ba co víc, kvůli nim se obvykle na filmy díváme. Jenže na jaké a proč?
Emoce napříč žánry
Nabízí se otázka, jaké pocity od filmu vlastně můžeme chtít či rovnou očekávat. Podle aktuálních potřeb daného diváka či divačky lze rozlišit, zdali je cílem umocnit momentálně prožívanou emoci (tedy hlavně svézt se na vlně radosti a spokojenosti), nebo naopak převrátit pocity nechtěné (čili nejčastěji „přebít“ smutek smíchem) anebo zažít něco zcela jiného.
V každém případě je však jasné, že ke každému filmu přistupujeme s určitou náladou, specifickým emočním rozpoložením. Na tom staví třeba i mobilní aplikace TellyMoods specializující se na doporučování audiovizuálního obsahu na základě toho, jak se její uživatel či uživatelka aktuálně cítí. Data ohledně desítek tisíc filmů v databázi TellyMoods využil výzkumník Stephen Follows k tomu, aby provedl podnětnou analýzu týkající se toho, jaké emoce v publiku vzbuzují jednotlivé žánry. Výsledky zveřejnil na svém blogu a ukázal, že každý s nimi pracuje trochu jinak.
Pro účely tohoto výzkumu Follows sledoval pět základních emocí: radost, smutek, strach, zhnusení a hněv. Nejčastější dělení emocí podle známého psychologa Paula Ekmana zahrnuje ještě překvapení, to však v analýze z pochopitelného důvodu nefiguruje. Cílem bylo totiž zkoumat žánry a obecně lze říci, že čím víc nějaký film naplňuje danou žánrovou škatulku, tím méně překvapení se v něm dočkáme. Dává tedy smysl se zaměřit na ostatní emoce, u nichž se výsledky skutečně lišily.
S radostí byly nejčastěji spojované muzikály, animované a hudební snímky. Při hodnocení emocí, jež se vyskytují při sledování filmů daného žánru, se radost u této trojice vyskytovala v bezmála 50 procentech případů. Překvapivě o celých deset procent nižšího výsledku dosáhla komedie. Zdá se tedy, že komediální snímky uvedené v amerických kinech mezi lety 2000 a 2021, což byl Followsův vzorek, nejsou jednoznačným zdrojem radosti jako zástupci jiných žánrů. Naopak nejméně radosti publikum pociťovalo u thrillerů, kriminálek a hororů, což je vcelku pochopitelné.
Tyto žánry jsou totiž spojené se zcela jinými pocity. U thrillerů totiž publikum stejně jako u dramat, válečných a mysteriózních snímků nejčastěji pociťuje smutek, naopak nejméně smutné bývají animáky. Horory zase nepřekvapivě dominují u prožívání strachu, s větším odstupem následují thrillery a sci-fi snímky. Nejméně se diváci a divačky bojí u hudebních filmů, muzikálů a biografií.
Zmíněné kriminálky dominují žebříčku zhnusení, v němž se na dalších příčkách umístily westerny a akční filmy. Zhnusení se naopak téměř nevyskytuje u děl zaměřených na celou rodinu – tedy animáků, muzikálů, hudebních a rodinných filmů. Konečně hněv nejčastěji prožíváme při sledování westernů, kriminálek a akčňáků, na opačném konci spektra jsou opět muzikály, hudební a rodinné filmy.
Follows k výsledkům dodává, že hněv a odpor jsou typičtější pro žánry zobrazující fyzické násilí a obecně tělesnost (jako kriminálky, akční snímky či westerny), zatímco prožívání radosti nebo smutku se častěji vyskytuje u žánrů obracejících se k metafyzickým hodnotám jako láska či přátelství (což tedy platí pro romance, animáky, hudební či rodinné filmy). Zároveň je třeba dodat, že celkově nejčastější je radost, zaznamenaná ve 20 až 50 procentech případů (podle daného žánru). Ostatní emoce se vyskytovaly napříč žánry mnohem vzácněji – typicky kolem 10 až 25 procent.
V praxi to znamená, že lidé od filmů nejčastěji očekávají radost a snad i díky tomu ji pak během sledování a po něm skutečně pociťují. Oproti tomu jen málokdo si pustí nějaký snímek s tím, že touží být zhnusený či naštvaný. Tím se však oklikou vracíme ke zmíněnému překvapení, jelikož právě těžko uchopitelná díla, která nepředvídatelně kombinují různé žánrové postupy (a tím pádem vzbuzují různé, často protichůdné emoce), nás mohou v důsledku bavit nejvíce. Ať už v nás vyvolají radost, smutek či strach, učiní tak překvapivěji než tradičnější žánroví zástupci, což daný pocit ještě umocní.
Dá se tedy říct, že žánrové filmy jsou sázkou na jistotu co se týče „doručení“ očekávané emoce, ovšem náročnější umělecká díla se tomuto předjímání vymykají. A jak už to v životě bývá, ty nejkouzelnější momenty přicházejí nečekaně.
Kinolog: Houboví lidé chtějí sežrat naše mozky. V The Last of Us nás zachrání Pedro Pavel
Devítidílný seriál The Last of Us, jenž je dostupný na HBO Max, vychází ze slavné stejnojmenné videohry. Povyšuje žánr postapokalyptického zombie hororu z pouhé akční vyvražďovačky na psychologické drama. Obsazení ani celkové provedení nemohlo být lepší.