Buffy nebojovala jen s upíry, ale i se stereotypy a patriarchátem. Seriál letos oslavil čtvrtstoletí, během kterého znamenal mnoho pro několik generací

Joss Whedon stvořil svou hrdinku, protože, jak později prohlásil, viděl v hororech mnohokrát mladou krásnou dívku, kterou někde v temné uličce přepadne a zabije nějaké monstrum. Přál si tedy, aby se jednou tato hrdinka vzmohla na odpor a „nakopala útočníkovi zadek“. Whedon se hlásil k myšlenkám feminismu, byť později čelil obviněním z domácího násilí. Jeho Buffy byla nicméně jednou z prvních hrdinek ve fantasy, která nejenže odpovídala mnoha feministickým kritériím, ale jejíž existence ve fikčním světě a v televizním průmyslu umožnila propagovat práva LGBTQ+ lidí a mnoho dalších důležitých společenských aspektů.

První, filmovou Buffy ztvárnila v roce 1992 Kristy Swanson. Snímek Buffy, zabíječka upírů, nabídl blonďatou roztleskávačku s běžnými problémy středoškolské americké dívky, která náhle zjistí, že jí osud připravil nelehký úkol. Město pravidelně zaplavují upíři, démoni a jiné nadpřirozené bytosti, které Buffy musí po nocích zabíjet (v seriálu je to vysvětlené tak, že střední škola ve městě Sunnydale stojí na pekelnou bránou). Jejím průvodcem, jenž ji zasvětí do této úlohy, byl ve filmu Donald Sutherland. Ve filmu se objevil i Luke Perry, později proslulý rolí Dylana v seriálu Beverly Hills 90210, a Hilary Swank (Kluci nepláčou, Million Dollar Baby, V záři reflektorů).

Původní Whedonův scénář k filmu musel projít mnoha úpravami, aby tematiku pro tehdejší publikum poněkud odhlečil. V původní verzi například Buffy zapálí školní tělocvičnu, kde se koná ples, aby se zbavila útočících upírů. Whedon byl ze všech těchto změn nakonec tak roztrpčený, že dal od něj ruce pryč a svoje vize uplatnil v následném komiksu s titulem The Origin. Ve filmu měli mít cameo David Bowie, Mick Jagger a Cary Elwes v rolích upírů, ale kvůli rozpočtovým škrtům se v něm nakonec neobjevili.

Seriál Buffy, přemožitelka upírů v mnoha ohledech navázal na snímek. Buffy Summers (ve filmu příjmení neměla) je jediná ve své generaci, která má schopnosti porážet upíry. Tato síla se předává pouze v ženské linii a po smrti přemožitelky vždy přejde na jinou hrdinku. Buffy ovšem není na boj se zlem sama. Obklopuje ji tým spolupracovníků a spolupracovnic, kteří stejně jako ona ví o tom, co se ve světě děje, zatímco naprostá většina lidí žije v blažené nevědomosti.

Buffy (Sarah Michelle Gellar) tak doplňuje její „watcher“, knihovník a parapsycholog Rupert Giles (Anthony Head), spolužák Xander (Nicholas Brendon) a nejlepší kamarádka Willow (Alyson Hannigan), která v sobě objeví nadání pro magii. V prvních řadách patřila do této skupinky ještě Cordelia (Charisma Carpenter). Řada důležitých pomocnic a pomocníků se časem rozrostla o Anyu, někdejšího démona pomsty, vlkodlaka Oze a čarodějnici Taru (Amber Benson).

A právě skutečnost, že Buffy navzdory svému jedinečnému údělu není na všechno sama, navazuje na jednu z feministických snah, které chce upozornit na to, že důležitá je podpora, pomoc a decentralizace odpovědností, pravomocí a úkolů. Buffy to ostatně pozná na konci druhé řady, kdy se dopustí osudové chyby. Ve snaze ochránit svůj tým se nechá o vylákat na souboj, kde si však uvědomí, že jde o past. Skutečným cílem byli právě její kamarádky a kamarádi. Tohle vzepření se proti tradiční narativní oběti hlavního hrdiny, který musí svůj úděl nést sám a mnohdy ho zaměňuje se sebestředností, bylo ve své době vskutku nevídané. Jedním z hlavních principů feministického kolektivu je spolupráce a schopnost delegovat úkoly, nikoli zarputilé podporování individualismu.

Protože se jednalo o seriál pro převážně teen publikum, byť si našel své fanoušky a fanynky i mezi staršími generacemi, nechyběly v něm vztahy, láska a „sex“. Byť Buffy vystřídala víc partnerů, těmi nejzásadnějšími byli dva. Nejdříve první láska Angel (David Boreanaz), prokletý upír s duší, který se po zamilování a milování s přemožitelkou změní opět v záporný charakter. Právě tito dva byli pro mnohé preferovaným párem, byť se k sobě nikdy nevrátili. Angel ostatně v roce 1999 získal svůj spin-off, v němž v Los Angeles založil agenturu a v rámci odčinění starých hříchů bojoval proti zlu.

Buffy a Angel představovali typickou romantickou dvojici a dodnes mají svůj fandom. Sarah Michelle Gellar se nechala slyšet, že ze seriálu sama nejvíc upřednostňuje právě lásku své postavy k Angelovi, zatímco Joss Whedon má raději pár Buffy a Spike (James Marsters). Na rozdíl od Angela se Spike v seriálu udržel až do konce poslední série.

A jeho postava měla přesně opačný vývoj. Spike začínal jako padouch, který s Buffy nejednou bojoval, až se příležitostně začal přidávat na její stranu. Od poloviny šesté sezóny pak spolu začali mít vášnivý a poněkud temný sexuální vztah, který postupně – především na straně Spikea – přerostl v lásku. Proto se Spike rozhodl získat duši a přistoupil na těžké úkoly, kterým bylo její nabytí podmíněné. Tento pár je tak v mnoha ohledech kreativnější a vytváří vítanou alternativu k romantické tradiční lásce Buffy a Angela, proto si i on vysloužil nemalou skupinu stoupenců a stoupenkyň.

Spike byl ostatně ve srovnání s Angelem odlišný ve víc aspektech, na začátku 90. let představoval svým způsobem nový typ maskulinity, alternativu k té tradiční, hegemonní. Nebyl tak svalnatý a ramenatý jako Angel, měl nabílo obarvené vlasy, navzdory svým upířím schopnostem vždycky působil tak trochu jako outsider a platiltaké za vtipnou (ne směšnou) postavu. Zatímco některé ženy v seriálu tak vykazovaly nové a revoluční prototypy femininity, Spike byl tím nejodlišnějším mezi muži.

Proti temné podobě jejich intimity se sice občas ozývaly některé hlasy, nicméně i tematizování tzv. drsného, ale rozhodně konsensuálního sexu patřilo v tehdejší době v rámci dané cílové skupiny k novinkám. Buffy a Spike ve víru své vášně rozbíjeli nábytek, bořili zdi a někdy i domy. Jednalo se nicméně o tajná provinilá potěšení, protože se zprvu ani jeden nechtěli přiznat k tomu, že se zapletli se svým původním nepřítelem, jímž kdysi opovrhovali.

Seriál Buffy byl také jedním z prvních, kdo na konci devadesátých a na počátku nultých let v televizi otevřeně a pozitivně tematizoval LGBTQ+ emoční a sexuální vztahy pro teen publikum. Willow, která v sobě postupem času objevila nadání pro magii, se zamilovala do čarodějnice Tary a nakonec ji upřednostnila před mužem, expřítelem Ozem. Tara a Willow tak představovaly identifikační vzor pro mnohé lesbické dívky, kterým do té doby romantická vztahová linka v televizi chyběla.

Ostatně v seriálu se objevuje i typická comingoutová scéna, která reprezentovala jakoukoli odlišnost a diverzitu, nikoli pouze queer. Je jí poněkud paradoxně rozhovor Buffy s mámou, když se jí svěřuje se svou úlohou přemožitelky. Struktura dialogu je totiž typická pro jakékoli přiznání jinakosti. Buffy vysvětluje, co dělá po nocích, proč tak často mizí a proč má problémy ve škole i v životě. Její matka jí dává typické otázky: „Snažila ses nebýt přemožitelkou?“ „Je to tím, že ti v životě chybí pevná otcovská ruka?“ „Pokud teď odejdeš a nic nezměníš, nemusíš se vracet!“

Právě skutečnost, že Buffy žije jenom se svou mámou, je důležitým prvkem seriálu. Absence otce, všudypřítomného dohlížitele a ochránce dle pravidel patriarchátu, umožňuje vytvořit jakýsi paralelní vesmír; svět, v němž mohou každý den zachraňovat univerzum ženy, kde se křehké blondýnky umí prát a ohánět pěstí. Neheteronormativní prostředí, kde je prostor pro fantazii, magii, čáry a nové genderové identity, odlišné od tradičně vnímané maskulinity a femininity či polarizace obecně.

Časopis Weekly Magazine v roce 2010 označil Buffy za třetí nejdůležitější popkulturní postavu hned po Homerovi Simpsonovi a Harrym Potterovi, tedy první mezi ženskými hrdinkami. A nutno říct, že po právu. Inspirovala nejen publika na celém světě, ale dodnes fascinuje i řadu vědkyň a vědců, zabývajících se studiem kultury. Její důležitost dobře ilustruje jedna z halloweenských epizod, kdy si Buffy oblékne kostým princezny a kvůli kletbě se během noci všichni promění v toho, koho v rámci karnevalu znázorňují.

Výjimečně tak Buffy můžeme vidět takovou, jakou by mohla být jako typická femininní hrdinka té doby. Ustrašenou, ječící při první známce nebezpečí, nesebevědomou a vzdávající se. Když se nakonec kletbu podaří zlomit a Buffy se najednou během souboje se Spikem vrátí, proměna je markantní. Zatímco do té chvíle uhýbala před ranami a prohrávala, najednou jen konstatuje: „Jsem zpět, zlato!“ A knokautuje svého protivníka. Pro řadu dívek a žen to v symbolické rovně znamenalo jediné – není třeba se pokaždé obávat a podceňovat, dost často se můžeme účinně bránit. A to nejen fyzicky.

Pokud někdo někdy kritizoval, že Buffy je především bílá blond krasavice, která by to beztak měla ve společnosti relativně snadné, můžeme částečně souhlasit. Nicméně právě subverzivní čtení tohoto tradičně přijímaného typu femininity, kdy se takováto dívka učí přijmout zodpovědnost sama za sebe, svůj tým a nakonec i za celý svět, je rozhodně pozitivní. A to nejen v devadesátkách, ale i dnes. A v porovnání s jinými upírskými seriály můžeme docenit i závěr poslední, sedmé řady.

Buffy se rozhodně nikdy nechce stát upírkou, a to ani kvůli Angelovi nebo Spikeovi, nehodlá se vzdát života. Neskončí v náručí žádného muže a tvůrčí tým jí dopřeje úlevu, když se po překonání jedné z největších osudových překážek podaří změnit nastavení jejího údělu. Zrodí se totiž další přemožitelky, takže Buffy už není na své poslání sama. Umírá tedy jako romantická hrdinka, osamělá a rozervaná, zkoušená trpkým údělem. A rodí se jako hrdinka postmoderní, (post)feministická. Stává se součástí týmu bojovnic, jež mají mimo jiné za úkol pomáhat ostatním, ale už ne na úkor osobního života.

Pokud tedy nedávno Jennifer Lawrence sebevědomě prohlásila, díky snímku Hunger Games svět získal první ženskou protagonistku v akčních filmech, inu, řečeno slovy klasičky, mýlila se trošinku. Buffy byla a dodnes patří mezi silné ženské akční hrdinky, co se zrodily v poněkud problematických 90. letech, a přinesla úlevu, nadšení a pozitivní identifikační vzorce pro nespočet fanynek. A nejen ona, samozřejmě, ale i další postavy ze seriálu, vysílaného sedm let. A byť se televizní stanice snažila o osmou řadu, Joss Whedon i Sarah Michelle Gellar odmítli. A dobře udělali, protože ne nadarmo se říká, že v nejlepším se má přestat.

Už sedmý film s monstrem, kterému abstraktně říkáme Predátor (i když se jmenuje jinak), se poprvé odehrává v hluboké minulosti a poprvé je hlavní hrdinkou žena, členka kmene Komančů.