Interview s upírem to jako gotické gay romanci nesmírně sluší. Přání publika jsou málokdy naplněná s takovým citem

Chystaný plán stihla před svou smrtí v prosinci minulého roku uvést do pohybu ještě samotná spisovatelka Anne Rice (80), jež si až do poslední chvíle držela čestnou pozici výkonné producentky. Po jejím skonu otěže převzali její potomci. Je tedy příznačné sledovat internetové diskuze zaplněné stížnostmi na nepadnoucí barvu pleti herců, posun děje do začátku 20. století či zdůraznění queer motivů, jako by mělo jít o zpronevěření se předloze.

Přitom sama autorka na těchto změnách aktivně pracovala a každou z nich odsouhlasila. Rice jistě tušila, že jí nezbývá mnoho času, nepotřebovala tedy peníze, stejně jako neměla zapotřebí uspokojovat jakoukoli vnější agendu, pokud s ní nesouhlasila. Poslední měsíce života strávila tím, aby svou milovanou předlohu ze 70. let aktualizovala, přiblížila současnosti a možná rozvedla něco, co si jako mladá spisovatelka ještě nemohla dovolit. Je velká škoda, že ne každý to dokáže respektovat.

Nové Interview s upírem je adaptací a zároveň pokračováním původní knihy. Upír Louis de Pointe du Lac (Jacob Anderson ze Hry o trůny) se tentokrát v hypermoderní Dubaji opět setkává s Danielem Molloyem (Eric Bogosian), aby mu znovu odvyprávěl svůj životní příběh. Jenže Daniel už není naivní mladík, ale starší muž plný hněvu, jemuž byla právě diagnostikována Parkinsonova choroba. Louisovo vyprávění v něm proto nevzbuzuje posvátnou hrůzu a zvědavost, ale spíš zlobu a touhu vysmát se nesmrtelné bytosti do tváře – tím silnější, čím víc se blíží konec jeho života. Jiný je ostatně i Louis, který se rozhodl vyprávět otevřeněji a upřímněji, dokonce i poskytnout Danielovi dobové deníky (byť se zjevně vyňatými stranami), aby si mohl udělat vlastní názor – nebo alespoň uvěřit tomu, že tak činí. (O dalších specifikách v manipulaci s předlohou si můžete přečíst v recenzi prvního dílu.)

Tvůrcům v čele se zkušeným producentem Rolinem Jonesem tedy nelze vytknout, že by do svého koutu popkultury nevnesli svěží vzduch. Jejich přístup má energii fan fiction, která byla ošetřená vysokým rozpočtem, svěřená schopným tvůrcům a na rozdíl od Twilightu nebo 50 odstínů u ní všichni za kamerou velmi dobře vědí, co jim vzniká pod rukama. Jejich práce je tedy o pořádný kus vytříbenější než třeba Upíří deníky a dokonce i True Blood, stále jde ale o velmi specifické dílo primárně určené specifické subkultuře. Na rozdíl od filmové adaptace s Bradem Pittem a Tomem Cruisem, která v devadesátých letech usilovala o mainstreamovou přijatelnost, se příběh adaptuje tak, jak si to vysnili příznivci a ve větší míře příznivkyně předlohy, kteří okolo ní vytvořili jednu z nejstarších fanouškovských komunit v moderním slova smyslu.

Tvůrci se tedy plně oddávají nestoudnému erotickému jiskření mezi nevyzpytatelným Lestatem (Sam Reid) a Louisem a jejich komplikovanému vztahu s krvelačkou adoptivní dcerou Claudií (Bailey Bass). Fan fiction komunita má obecně problémy s fantazírováním o toxických vztazích. Interview s upírem tento aspekt zpřítomňuje a dovádí do extrému. Lestat a Louis se milují, ale také jsou pro sebe navzájem škodliví. Vzbuzují v sobě to nejhorší i to nejlepší. V příjemných chvílích se k sobě tisknou ve své rakvi, v těch horších vyvraždí pár nebohých smrtelníků, aby se navzájem vyprovokovali k reakci.

Nejedná se ale o něco, co by se tvůrcům vymklo z rukou, dílo onu zvrácenost nahlas pojmenovává a strká nám ji před oči. Daniel je ostatně ve vší své agresivitě víc než ochotný vmést Louisovi do tváře, že jeho melodramatické vzpomínky jsou zvrácené, teatrální a morbidní. Rétorické bitvy mezi oběma muži patří k nejchytlavějším částem seriálu právě proto, že působí, jako by milovník fan fiction vedl vnitřní monolog a přemítal o kladech a záporech své záliby. A kdo chce, může se víc soustředit na témata vzpomínání, zobrazování pravdy a vyrovnávání se s minulostí.

Interview s upírem není dokonalé, bohužel má poněkud slabší úvodní epizody, které se tváří o kus vážněji než druhá polovina. Ta už se nebojí vstoupit do campových vod a budovat morbidně komediální scény, jež nemáme brát tak úplně vážně. Trvá ale poměrně dlouho, než se tam seriál dostane, a dalo by se pochopit, kdyby někdo neměl trpělivost čekat.

Jinak je ale Interview s upírem právě tím, čím chce být. Dokonce i Reid v nezáviděníhodné roli Lestata si náročnou úlohu dokáže přisvojit. Přistupuje k ní úplně jinak než Tom Cruise a lze si představit, že mu část publika propadne, stejně jako jiným bude připadat odporný a slizký.

Za pozornost na tomto projektu ale nejvíc stojí, že při aktualizování populární předlohy berou tvůrci v potaz život, jímž žila půlstoletí ve fanouškovské komunitě, a oním organickým vývojem se nechávají inspirovat. V posledních letech jsme viděli hodně pokusů producentů reagovat na přání fandomu, většinou ale s tristními výsledky. Dalo by se říct, že celovečerní filmy série Star Wars kvůli stejné snaze skončily tak neuspokojivě, až se raději po nějakou dobu přestaly natáčet. Interview s upírem však uspělo. Není pro každého, cílovou subkulturu ale určitě nadchne.

Po dlouhé době vzniknul v Česku tak ambiciózní historický životopisný film. Režisér Petr Václav přitom nikdy podobný projekt nedělal. Největší pastí by bylo hledat v něm nového Amadea. Il Boemo se vydává vlastní cestou.