Od Bladea po Draculu. 10 filmových upírů, které potřebujete znát

Žebříček započneme originálním snímkem americké režisérky Kathryn Bigelow, která se v roce 2008 stala první režisérkou oceněnou Oscarem za protiválečný film Smrt čeká všude. Na prahu temnot z roku 1987 bylo jejím teprve druhým celovečerním režijním počinem.

Jde o příběh, který k upírské tematice přistupuje trochu odjinud. Upíři byli historicky vnímáni jako individuální vyvrhelové ze společnosti, lidé zaprodaní ďáblu, jejichž odvržením se dává najevo odhodlání společnosti bojovat proti zlu. Postupem času, předně pod vlivem Brama Stokera, se ale začali využívat přesně naopak jako alegorie nespravedlnosti feudálního systému – upíři se stali privilegovanými pány, kteří vysávají své poddané. Proto velká většina těch, s nimiž se v popkultuře setkáváme dnes, představuje znuděné boháče.

Jinak je tomu ale v Na prahu temnot, kde jsou upíři spíše metaforou života v pouličním gangu. Caleb (Adrian Pasdar) poté, co je pokousaný upírkou Mae (Jenny Wright), nemá příliš na výběr a přidává se k její tlupě. Sledujeme pak, zdali se mu podaří strhnout stvořitelku na stranu dobra a vysvobodit, nebo zda naopak sám podlehne, zahodí svou morálku a stane se naplno nelidskou zrůdou.

Trochu se na to zapomíná, ale adaptace komiksového Bladea je jedním z nejdůležitějších filmů posledních třiceti let. Lovec upírů, sám napůl prokletý, tehdy zachránil tápající filmové komiksy a spolu se Spider-Manem o tři roky později otevřel dveře současné nadvládě žánru. Fakt díky.

První díl Stephena Norringtona ani druhý díl Guillerma del Tora (nemluvě o trojce) nejsou dokonalé filmy, nicméně charisma Wesleyho Snipese, dravá akce a estetický ráz příbuzný s hyperúspěšným Matrixem, který přišel mezi prvními dvěma díly, jim zajistily pozornost veřejnosti a skoro kultovní status.

Nyní Marvel přemýšlí hlavně nad tím, jak Bladea začlenit do svého komiksového univerza. Málokdo o něm uvažuje jako o součásti stejného světa, kde můžeme potkat Iron Mana či Spider-Mana. S novou verzí s Mahershalou Alim v čele, jež by měla Bladea zapojit do MCU, už se ale počítá.

Mexický filmař Guillermo del Toro má ale na kontě i originálnější upírský počin než Blade 2. Jeho debut Cronos sleduje starožitníka, jemuž se do rukou dostane starodávný artefakt, jehož prostřednictvím jde lidskou krev transformovat v životní energii. Del Toro tak otevírá téma touhy po věčném životě a hlubokém poznání výměnou za zaprodání duše ďáblu. Věnuje se také upírství jako závislosti.

Cronos je malý film, který drží pohromadě hlavně silou vůle začínajících filmařů, zatím přímo neprozrazuje, že jeho režisér bude brzy patřit mezi nejznámější mexické filmaře a dotáhne to až na Oscary. Přesto už zde del Toro rozvádí své typické motivy, tedy vpád nadpřirozena do jinak obyčejného světa a odhalení, že největší monstra se skrývají v duších lidí.

Podobně originálním a ještě mnohem temnějším počinem je jihokorejská žízeň Čchan-uk Paka, jenž se jinak proslavil hlavně kultovním thrillerem Old Boy. V některých kinech půjde možná ještě chytit jeho aktuální variace na Základní instinkt, melodramatická krimi Podezřelá.

Žízeň se velmi volně inspiruje románem Thérèse Raquin francouzského klasika Émila Zoly. Sleduje katolického kněze, který se nakazí vampirismem a musí odolávat nově nabytému pokušení, což u něj vyvolává velkou životní krizi. Střetává se přitom s dalšími upíry, kteří na rozdíl od něj netrpí výčitkami. Přidá se k nim, nebo proti nim ochrání druhé? Režisér nachází velmi intimní způsob, jak využít upírský motiv, a nabízí zneklidňující, tísnivý zážitek. Snímek si odnesl cenu poroty z festivalu v Cannes.

Vysílený život nesmrtelných sleduje Jim Jarmusch v jednom ze svých pozdních filmů. Tom Hiddleston a Tilda Swinton jsou sezdaní už stovky let a nemají moc co dál řešit. Co zkusit z věcí, které ještě neprožili, na co soustředit pozornost? Na začátku příběhu si od sebe dávají pauzu – každý žije na druhém konci světa. Každý po svém se starají hlavně o to, aby se jim od překupníků podařilo najít kvalitní krev nekontaminovanou nečistotami 21. století.

Adam se navíc stal populárním hudebníkem, jehož oblibě pomáhá aura tajemna, kterou jeho příznivci cítí. Samozřejmě si brzy někdo všimne, že nestárne. Mnoho jeho upířích přátel muselo v minulosti fingovat smrt, on ale zvažuje sebevraždu dřevěnou kulkou. V tu chvíli se do jeho života vrací Eve a společně se pokusí znovuobjevit jejich dávnou lásku, která poněkud vychladla.

Tichá romance kultovního amerického režiséra jistě nesedne každému, obsahuje ale jedinečné kouzlo.

Kdo jiný by pochmurné upíry trochu rozzářil než notorický šprýmař Taika Waititi. Novozélandský režisér dal do kupy nejprve film a o pár let později celý parodický seriál, který mockumentární formou sleduje rodinku starověkých upírů, jak žije ve svém rozpadajícím se novogotickém sídle a pokouší se sama sebe přesvědčit, že stále patří ke společenské smetánce. Problém je, že přestože mají dohromady 9000 let, pořád se chovají jako malí, nejistí a zakomplexovaní kluci, kteří hlavně chtějí, aby je někdo poplácal po zádech a řekl jim, že jsou fakt šikovní. Což jde dost těžko, když si někteří z nich jen stěží zvykli na elektřinu, co teprve internet a iPhony.

Absurdní humor připomíná nejvíc ze všeho britské sitcomy. Waititiho odhodlání zaplnit každou vteřinu pokusem o vtip může na někoho působit úmorně a rozhodně se mu to nevyplatilo u posledního Thora, v případě Co děláme v temnotách ale jeho přístup námětu sednul. Sice se nedá říct, že by z filmu či seriálu něco vyplývalo a k něčemu se vyjadřoval, ale hej, někdy se stačí zasmát.

Na řadě je další depka. Tím není míněno, že švédský film Tomase Alfredsona se Američané po pouhých dvou letech pokusili zremakeovat, byť to svého času cinefily rozrušilo podobně jako horor sám. Existence zbytečného filmu je ale důkazem, jak velký povyk se podařilo originálem vyvolat.

Sledujeme dvanáctiletého samotáře Oscara (Kåre Hedebrant), jak je fascinovaný Eli (Lina Leandersson). Jak asi tušíte, jeho zdánlivá vrstevnice je ve skutečnosti upírka, což jim však nezabrání prožít spolu ekvivalent první dětské lásky. Námět by vydal na romantickou komedii či melodrama, v podání švédského týmu se ale mění spíš v nejednoznačné podobenství nejistoty, jakou prožívá každý, kdo se odváží někoho milovat, aniž by věděl, že neskončí zraněný nebo dokonce vysátý do poslední kapky.

Ať vejde ten pravý byl jedním z filmů, jež stály na počátku současné vlny high-end festivalových hororů, které posledních 15 let získávají tolik pozornosti.

Interview s upírem je tak trochu záminkou pro vznik tohoto žebříčku, protože právě běží jeho nová a povedená seriálová adaptace. Románová série Anne Rice byla tak trochu Stmíváním své doby v tom smyslu, že se okolo ní vytvořil fanklub čtenářů a především čtenářek, které rády rozvíjely příběh čerstvého upíra Louise a jeho stvořitele Lestata a posouvaly jejich eskapády do roviny… Řekněme nepřístupné pod osmnáct let, a to ne kvůli množství krve.

Mainstreamového povědomí se dočkala hlavně filmová adaptace s Bradem Pittem a Tomem Cruisem, která se drží velmi při zemi. Anne Rice osobně ale před svou smrtí stihla schválit koncept nového seriálu, který vztah ústřední dvojice představuje jako otevřeně milostný, přesně jak si fanouškovské jádro již desítky let přálo. Máme tu tedy aristokratického Lestata a nezkušeného Louise, jak prožívají svou ďábelskou gotickou romanci po kolena v krvi. Je to trochu horor a trochu camp. Twilight done right.

Nakonec se dostáváme do té části žebříčku, kde už nemůže nastat překvapení. Protože když je řeč o filmových upírech, dvě jména vyskočí jako první. Ve skutečnosti jde vlastně o jedno jméno, protože hrabě Orlok existuje jen proto, že filmaři neměli práva na románového Draculu, který ještě ve dvacátých letech minulého století nebyl ve veřejné doméně, takže bylo třeba knihu adaptovat s pár nutnými úpravami a opomenutím původních jmen.

Německý klasik Friedrich Wilhelm Murnau tak před rovnými sto lety uvedl podle mnohých nejděsivější film všech dob. Strašidelně nalíčený Max Schreck se v něm potichu šourá chodbami, aby pozřel, koho bude chtít – převážně mladé ženy, jež mu pak budou sloužit.

Samozřejmě, že němý film z roku 1922 dnes nejde konzumovat úplně standardně, pokud se ale někdy naskytne příležitost například vyrazit do kina, kde ho budou uvádět s živým orchestrem, měli byste dát Nosferatu šanci. Právě u něj to všechno začalo. Každý upírský film, vlastně každý horor z něj nějakým způsobem vzešel.

Dracula má všechno, co si se správným upírem spojujeme. Šlechtic s tyranskou minulostí, který kdysi ztratil svou lásku a od té doby koná ve jménu ďábla. Draculu definuje jeho touha po moci, kontrole druhých a sexuální promiskuita, které ale nikdy nemohou nahradit ztracenou lidskost. Ironické je, že Dracula by byl padouchem, i kdyby nesál z lidí krev, protože představuje hlavně zneužívání nezasloužených privilegií. Vysávání krve je na něm nakonec tím nejlidštějším, protože jde o jeho poslední potřebu, poslední činnost, kterou musí vykonávat, aby udržel status quo. Všechno ostatní už je samozřejmé.

Nejslavnější ztvárnění mají na svědomí Béla Lugosi, Christopher Lee, Gary Oldman a samozřejmě nad nimi všemi Daniel Hůlka. Dracula je dnes tak notoricky známou značkou, že už je poněkud oproštěný od svých významů a motivů, uvažujeme o něm především na základě primárních popkulturních konotací a nejvíc se s ním setkáváme v parodiích. Je to ale trochu škoda, protože tenhle příběh se nestal tak ikonickým pro nic za nic.

Služba Prime Video, která patří Amazonu, přišla s nejdražším fantasy seriálem všech dob, jenž je dokonce ještě dražší než původní Pán prstenů. První ohlasy jsou natolik rozporuplné, že se této záhadě podíváme na zoubek.