Nejlepší filmová verze Na západní frontě klid měla premiéru rok po vydání knihy. Nacisté ji nenáviděli a Remarque málem hrál hlavní roli

V Česku se tou nejčastěji zmiňovanou stala britsko-americká televizní verze z konce sedmdesátých let. O kus lepší adaptaci ale najdeme ještě dál v minulosti. Dnes je to shodou okolností přesně 92 let, kdy v roce 1930 teprve třetího Oscara v historii vyhrála americká verze Lewise Milestona.

Jen pro perspektivu: Od konce první světové války uplynulo 12 let. Knižní předloha byla vydaná v lednu minulého roku. Ano, antiválečný film s masovými scénami a dvěma tisícovkami komparzistů se podařilo uvést pouhou sezónu po vydání knihy, to by dnes bylo nemyslitelné. Odstup od popisovaných událostí byl tak malý, že se dokonce krátce zvažovalo, že by hlavní roli mohl ztvárnit sám dvaatřicetiletý Remarque.

Produkce se navíc rozjela jen pár měsíců po velkém krachu na burze. Pro studio Universal šlo s rozpočtem milion a čtvrt dolarů (ekvivalent dvaadvaceti milionů dnes) o velký risk, který se nakonec proměnil ve druhé nejvyšší tržby roku.

Kniha samozřejmě ještě nepatřila mezi nesmrtelné klasiky, její příběh nebyl notoricky známý. Měl spíš nádech kontroverze, protože Němci byli během první světové války propagandistickou mašinou jejich protivníků popisovaní jako splozenci ďábla. Tento obraz byl po více než deseti letech již trochu utlumený, ale ještě zcela nezmizel. Natočit film, který zobrazuje německé chlapce v zákopech jako obyčejné lidi a zdůrazňuje, že mezi řadovými vojáky různých stran není rozdíl, tedy vůbec nebylo samozřejmé. Zvlášť když se lidé, kteří ve válce bojovali a umírali, stále ještě vyrovnávali se svými traumaty. Vždyť i nejmladší členové štábu se narodili předtím, než válka vůbec vypukla.

V Německu pak snímek nenáviděli nacisté, kteří myšlenku války glorifikovali a jediné, co jim vadilo, bylo, že skončila. Zobrazení vojáků jako individuálních křehkých bytostí ničených nejprve propagandou, a pak samotnou zákopovou vřavou se navíc nehodilo do fašistické představy o dokonalé mase odhodlaných strojů na zabíjení. Fanatičtí Hitlerovi příznivci tedy narušovali představení a do kin například vpouštěli krysy, aby vyhnali publikum. Když se o pár let později dostali k moci, tento film se záhy ocitl na blacklistu. Došlo k bizarní situaci, kdy byl snímek během třicátých let v Německu zakázaný jako protiněmecký, zatímco v Polsku zase jako proněmecký.

Cenzuře v USA se však tvůrcům podařilo vyhnout, alespoň zpočátku. Tam by byl problém hlavně se zobrazováním násilí, nemanželského sexu a klení. V době produkce však ještě nebyl v plné platnosti autocenzurní systém filmových studií, který se naplno začal prosazovat až od roku 1934. Pod jeho drobnohledem by nikdy neprošla například scéna, při níž vidíme utrženou ruku vojáka držící se ostnatého drátu.

Tento obraz režiséru Milestoneovi předal jeden z německých komparzistů, který ho sám zažil v zákopech. Během následujících let při různých znovuuvedeních však snímek musel být opakovaně přestříhávaný, než se v roce 1980 vrátil do původní podoby. Jeho restaurování bylo posledním projektem, kterého se režisér Milestone před smrtí účastnil.

U manipulace s filmy jako Na západní frontě klid se mimochodem ukazuje, jak v minulosti fungovaly totalitní i kapitalistické modely cenzury, a že je absurdní si myslet, že v dnešní době se oproti „zlatým časům“ smí ve filmech zobrazovat méně než dřív.

Všechny ty tahanice ale stály za to, protože vznikl velmi sugestivní protiválečný film. Jeho velkou předností je, že postrádá fetišistický hyperrealismus dnešních válečných filmů, zastoupený i nejnovější adaptací. K předloze se totiž tak velký důraz na bitvy a násilí příliš nehodí. Ta se soustředí na generaci mladíků, jež válka semele nejen fyzicky, ale především duševně. Přestože hlavní hrdina Paul se domů nevrátí, Na západní frontě klid je mnohem víc o těch, kteří přežili a strávili zbytek života v nočních můrách, než o těch, kteří zemřeli. Není pak důležité sledovat několikaminutové výjevy z bitev, ale chvíle mezi nimi, kdy můžeme nahlédnout, co se s postavami děje, o čem mluví, co si myslí.

Samozřejmě, že snímek z roku 1930 využívá jiný typ expresivity, než na jakou jsme zvyklí v dnešním pojetí realismu. Tradičně platí, že žádný styl nezastará tak rychle jako tekutý a proměnlivý „realismus“. Milestone však nabízí rozumný kompromis mezi dobovostí a univerzalitou, asi protože je jeho přístup velmi minimalistický. Nevyužívá ani doprovodnou hudbu, což v určité míře pomáhá vyvolat dojem autenticity.

Důraz na přesné ztvárnění kulis byl pak tak velký, že na natáčení musel přijít hygienik, neboť panovaly obavy, že všudypřítomná špína může být pro herce nebezpečná. Vzhledem k tomu, že šlo o režisérův první zvukový film pouhé tři roky po zavedení této technologie, není divu, že se ve velké míře spoléhá na silné obrazy. Existuje dokonce verze bez synchronních dialogů, jež byla dlouho považovaná za ztracenou, než byla znovuobjevená v devadesátých letech.

Zdá se také, že film o první světové válce vypadá vždy lépe v černobílém provedení. Asi proto i barevné filmy většinou svou paletu posouvají k silné desaturaci obrazu. Pak ale výsledek může vypadat tak vyumělkovaně jako v případě netflixovské verze. Černobílý obraz v akademickém formátu tedy svou dobovou poplatností přispívá k vtažení publika, aniž by působil nuceně. Navíc umožňuje vojákům zaplnit obraz a připomenout nám, že jde o ně, nikoli o „válku“ jako celek.

Jinak jde o velmi poctivou adaptaci, jež důsledně přebírá většinu důležitých scén z předlohy. Filmaři necítili nutkání něco měnit a vylepšovat, když měli v rukou zcela čerstvý příběh. Nedochází tedy k nepříjemnému příběhovému i tematickému rozbití, k němuž se v marnotratné touze posunout originál novým směrem uchýlili současní filmaři.

Snímek je dostupný na fyzických nosičích, online ho lze vidět na Apple TV+.

Filmy z Jižní Koreje se vyznačují tím, že jen málokdy mají jeden žánr. Proto je Podezřelá nejen krimi thrillerem, ale i romancí a komedií. A stejně jako předcházející díla režiséra Parka Chan-wooka (Old Boy, Komorná) jde o podmanivou výtvarnou podívanou.