Podle Julie Roberts vznikly nejzásadnější romantické komedie v 90. letech. Legenda žánru má pravdu, i když to myslela jinak

„Byl to víc než jen styl, byla to filosofie života a způsob, jak se s věcmi vyrovnat. V současných romantických komediích ale nic podobného už neexistuje. Romantické konvence, které by zasloužily přehodnotit – tedy způsoby, jakými nahlížíme na naše sexuální role, zvyky, touhy – zůstávají nenarušené,“ lkal kritik Peter Rainer pro Los Angeles Times nad absencí nápadů a skutečně smysluplných zápletek v soudobých romantických komediích. To se psal rok 1992, tedy stále ještě počátek dekády, jež byla romantickým komediím zdánlivě zasvěcená.

„Myslím, že jsme nedocenili úžasnou úrodu romantických komedií, kterou jsme tenkrát měli. Nevidíte všechnu tu námahu, protože to vypadá zábavně, roztomile, lidé se smějí, líbají a jsou rozpustilí,“ řekla Julia Roberts v rozhovoru pro The New York Times, který společně s Georgem Clooneym vedla v rámci propagace jejich romcomové novinky Vstupenka do ráje. Zároveň připomněla, že udělat skutečně podařenou romantickou komedii je velmi obtížné. Publikum prý totiž ví, co se zhruba stane, a tak je třeba podat v jádru předvídatelný a jednoduchý příběh dostatečně atraktivním způsobem.

V dubnu letošního roku Roberts prohlásila, že důvodem odklonu od žánru, který z ní udělal hvězdu první velikosti, byl nedostatek dobrých scénářů. „Lidé si někdy špatně domýšlejí, že důvodem, proč jsem dlouho nenatočila žádnou romantickou komedii, je, že to dělat nechci. Kdybych ale četla něco tak dobře napsaného jako Notting Hill nebo ztřeštěně zábavného jako Svatba mého nejlepšího přítele, neváhala bych. Nic takového se ale až do filmu napsaného a zrežírovaného Olem Parkerem neobjevilo,“ chválila svou novinku a zároveň také hanila zbytek romcomové úrody.

Jak si můžete přečíst v recenzi, její óda na Parkerův film rozhodně není adekvátní a k jejím vlastním devadesátkovým klasikám jako Pretty Woman, Notting Hill či Svatba mého nejlepšího přítele se ani vzdáleně nepřibližuje. Roberts si přitom od tohoto žánru dopřála dlouhou pauzu, vždyť naposledy měla hlavní roli v komediální romantice Zlatíčko pro každého z roku 2001. Od té doby však byla nejednou obsazena do vedlejší role v žánrových ansámblovkách (Na sv. Valentýna, Svátek matek) či dominovala romantickým snímkům, jež se však přece jen od standardně pojatých romcomů odlišují (Jíst, meditovat, milovat či Dvojí hra).

Podobně na tom byl i Clooney, který nehrál v romcomu od Báječného dne z roku 1996 (s částečnou výjimkou coenovské Nesnesitelné krutosti z roku 2003), ale personalizovaná role ve Vstupence do ráje jej přesvědčila – stejně jako přítomnost jeho dlouholeté kamarádky. Přejme jim to, stále však zůstává otázka, zdali je averze Roberts a Clooneyho k novějším romantickým komediím adekvátní.

Jak ale kvalitu devadesátkových romantik nejlépe posoudit? Data o tržbách nám pomohou jen částečně, neboť bez přesného započítání inflace je téměř nemožné, aby se nějaký starší film mezi divácky nejpopulárnější tituly probojoval. Ze stovky kasovně nejúspěšnějších romantických komedií jich proto před rokem 1990 vzniklo jen několik – konkrétně Děvče pro zábavu (1977), Pod vlivem úplňku (1987) a Když Harry potkal Sally (1989), přičemž všechny se nacházejí na samém chvostu žebříčku.

Zato jeho čelo vypadá mnohem zajímavěji. Do desítky se probojovaly dva čínské tituly, jež jsou u nás téměř neznámé – Mei ren yu (2016) o zabijácké mořské panně, která se zamiluje do své oběti, a Hello, Mr. Billionaire (2018) o nenadálém miliardáři, jenž musí rychle utratit obrovské množství peněz. Další tituly jsou však už známější a čitelnější – Pretty Woman (1990), Moje tlustá řecká svatba (2002), Po čem ženy touží (2000), Něco na té Mary je (1998), Hitch (2005), Notting Hill (1999), Kouzelná romance (2007) a Návrh (2009). Z posledních pěti let se výrazněji prosadily jen snímky Dítě Bridget Jonesové (2016, 29. místo) a Šíleně bohatí Asiati (2018, 20. místo).

Jiný obrázek nabízí pohled na neustále se měnící žebříček nejlépe hodnocených romantických komedií podle algoritmů recenzního webu Rotten Tomatoes. V něm dominují dnes už notně zaprášené klasiky, které většina dnešních diváků a divaček nejspíš ani neviděla: Příběh z Filadelfie, The Lady Eve, Obchod za rohem, Holiday, Žena, která všechno ví či Indiskrétní příběh.

Nějakým způsobem v tomto výběru figuruje i Cyrano z Bergeracu s Gérardem Depardieuem, kde o romantice sice nelze pochybovat, ale komediální aspekt je, mírně řečeno, sporný. Až dále se objevují známější výlety do historie v podobě Jeho dívky Pátek či Stalo se jedné noci a desítku jako jediný moderní zástupce uzavírá zdařilý romcom současného střihu Pěkně blbě z roku 2017. I dalšímu pořadí dominují snímky ze zlatého období Hollywoodu, což může působit překvapivě, ale následující výzkum nás přesvědčí o opaku.

Na romantické komedie se totiž z mnoha úhlů pohledu dívala i vědkyně Melissa M. Moore ve své disertační práci z roku 2021. Z dílčích výsledků je pro nás zajímavé, že hodnocení internetových uživatelů a uživatelek v rámci databáze IMDb a profesionálních kritiků a kritiček, jejichž recenze shlukuje web Metacritic, se příliš nelišila – romantické snímky oblíbené u publika obvykle bodovaly i u kritiků, a naopak. Na výsledné hodnocení navíc nemělo vliv množství romantického obsahu (tedy zdali jsou tyto romantické komedie spíše romantikami než komediemi atd.), nýbrž stáří snímku a rozpočet; avšak zřejmě jinak, než byste čekali.

U laického publika i kritické obce bodovaly především starší filmy s menším rozpočtem, zároveň však platilo, že vyšší rozpočet byl prediktorem pro vyšší tržby z kin. Co to znamená? Spousta z nás se zřejmě nechá do kina nalákat vysokorozpočtovými produkcemi, obvykle vynakládajícími nemalé množství peněz na reklamu, ale divácky spokojenější býváme u starších klasik, kde velikost rozpočtu nehraje takovou roli.

A neplatí to jen pro řadové diváky a divačky, ale zjevně i pro kritickou obec, u níž nostalgie funguje se stejnou silou; a možná svým způsobem stejně přemýšlí i Julia Roberts, podle níž byly filmy z jejího mládí lepší nežli to, co se natáčí dnes.

A proč se na romantické komedie vůbec chceme dívat? Podle některých výzkumů se při sledování filmové romantiky více než u jiných žánrů uvolňuje oxytocin, známý také jako hormon lásky. V těchto filmech totiž nejde jen o romantické vztahy, ale obvykle i o lásku mezi přáteli či příbuznými. Romcomy tedy podporují empatii a srdečnost, jedná se o feel good podívanou v tom nejčistším slova smyslu.

Podstatná je i adekvátní míra realismu. Obyčejní lidé řeší vztahové problémy obvykle v obyčejných podmínkách, zároveň se však dějí téměř až magické momenty díky osudové lásce či odhodlání hrdinů. Snadno se tedy lze na tyto filmy napojit a společně s hrdiny a hrdinkami doufat, že jejich trable mají řešení, což téměř vždy skutečně mají. Romantické komedie tak patří mezi natolik předvídatelné žánry, že nedávná studie filmového historika Kylea Stevense (zaměřená na analýzu lechtivé komedie The Telephone Book z roku 1971)je dokonce připodobňuje k pornografii: U ní také s celkem slušnou úspěšností dokážeme předpovědět, kam se bude další vývoj děje ubírat…

Tato lákavá míra realismu však může být i problémem. Vícero výzkumů se totiž zaměřilo na to, jak zpracování klíčových témat romantických komedií ovlivňuje vztahová očekávání publika v reálném životě. Na zmiňování důležitosti lásky pro každodenní život samozřejmě nemusí být nic špatného, ovšem na vytváření nerealistických představ, jimž nelze dostát, už ano. Romcomy ve svých zobrazeních milostných vztahů zdůrazňují jak vzrušující novost čerstvě vznikajících svazků, tak i smysluplnost dlouhodobých závazků, leckdy však opomenou zmínit i odvrácené stránky těchto období.

Časté sledování romantických komedií tak zřejmě vede ke změnám přesvědčení ohledně toho, jak vztahy fungují; ba co víc, řada diváků a divaček právě takto k romcomům i přistupuje a očekává, že se o vztahové sféře něco nového naučí. Dopad na každého jednotlivého člověka pak může být individuální. Někdo v myšlenkách, že láska překoná všechny překážky nebo že na každého někde čeká ideální protějšek, uvidí motivující naději, někdo jiný zase zúzkostňující tlak.

Za první romantickou komedii bývá považovaná veselohra Harolda Lloyda s názvem On svádí děvčata. Snímek z roku 1924 představil slavného komika v úloze nesmělého muže, který se snaží překazit svatbu své vyvolené – šlo tedy o námět, jenž jsme později viděli v mnoha dalších variacích.

Především v těchto dřevních dobách měla velký vliv na vývoj žánru shakespearovská tradice, zosobněná především komediemi Kupec benátský, Jak se vám líbí, Mnoho povyku pro nic či Sen noci svatojánské, v nichž o hledání lásky, humorné záměny a odlehčený tón nouze opravdu není.

Až rozvoj zvukového filmu na přelomu 20. a 30. let umožnil využití verbální komiky, již máme se žánrem bytostně spojenou, díky čemuž mohly vzniknout ztřeštěné romantické klasiky jako Leopardí žena či Jeho dívka Pátek. Už v této době se ujal jeden z hlavních prvků žánru – chytrá a odvážná hrdinka, jež se snaží dosáhnout štěstí.

50. léta tyto trendy rozvíjely, což se projevilo ve filmech jako Slaměný vdovec, Prázdniny v Římě nebo Byt. Zato v dalších dekádách se žánr obohacoval, a to třeba i o temnější humor, sociální přesahy a existenciální témata (jako v případě Harolda a Maude, Děvčete pro zábavu či Annie Hallové). Především se však stále častěji objevoval důraz na sexualitu, což vyvrcholilo komerčním úspěchem filmu Když Harry potkal Sally, jenž vydláždil cestu dodnes oblíbeným devadesátkovým romantikám.

Ty lze považovat za završení postupně vytvářených trendů, právě tehdy totiž romcomové šablony dosáhly tak závratného vrcholu, až se vzápětí vyčerpaly. Vedle výše zmíněných kasovních trháků můžeme jmenovat Samotáře v Seattlu, Lásku přes internet, Čtyři svatby a jeden pohřeb, Na hromnice o den více, Lepší už to nebude, Nevěstu na útěku, Zatímco jsi spal a desítky dalších…

Počátek milénia zosobněný třeba Deníkem Bridget Jonesové či Láskou nebeskou se ještě na této vlně vezl, jak podtrhují i kasovní úspěchy těchto snímků. Stále častěji se však začaly objevovat filmy zaměřené spíše na narušování ustálených konvencí. To může probíhat prostřednictvím podvracení diváckých očekávání. Například v oblíbeném snímku 500 dní se Summer je titulní hrdinka vykreslená prostřednictvím vzpomínek svého bývalého partnera, což souvisí s tím, že patálie ústředního páru nedopadly dobře. Převrací se též genderové role, a tak jsou družičky ve filmu Jak ukrást nevěstu vykresleny nadstandardně negativně, aby snahy svědka o narušení plánované svatby vyvolaly sympatie namísto odsudku. Další možností je převracení běžných situací do extrému, jak ukázalo třeba milostné sbližování během přípravy erotického videa v komedii Zack a Miri točí porno.

Judd Apatow přišel s důrazem na dospělejší témata nežli na „pouhou“ snahu o nalezení lásku a řešil třeba krizi středního věku (40 let panic) či nechtěné těhotenství (Zbouchnutá). Problematiku duševních poruch zase nakousla Terapie láskou. Zato o genderově, sexuálně i etnicky stereotypní romcomy byl (a stále je) zájem mnohem menší. Vždyť kromě zmíněného třetího dílu Bridget Jonesové se do padesátky nejvýdělečnějších romantik žádný takový film z posledních deseti let nedostal, což je dostatečně výmluvné i s přihlédnutím k posledním dvěma a půl rokům ovlivněným pandemií.

Vraťme se tedy ještě k úvodnímu Rainerovu komentáři. Nespokojenost s ohranými a kýčovitými náměty, jež ztrácejí kontakt s realitou, byla v 90. letech zřejmě na místě, nyní se však zdá, že jeho výtky byly do určité míry vyslyšeny. Množství současných romantických komedií si totiž žánrová klišé uvědomuje a záměrně s nimi pracuje. Snímky jako Jsem božská či No není to romantika? se snaží žánr dekonstruovat, a přestože tak rozhodně nečiní zcela bezchybně, ukazují směr, jímž se současná podoba kdysi vyčpělého žánru může ubírat. Jejich hrdinky totiž rozhodně nesplňují kritéria pro tradiční diblíkovské krásky, naopak si stereotypy a romantické vzorce uvědomují, komentují je a do jisté míry se proti nim i bouří.

Jak tedy nahlížet výroky Julie Roberts kromě toho, že herečka jistě chtěla přitáhnout pozornost ke své nové (a bohužel zcela průměrné) romantické komedii? Soudě dle kasovních úspěchů i zájmu předních hereckých hvězd i bohatých studií tento žánr v 90. letech skutečně zažil své nejplodnější období. Dokonce tak plodné, až to o pár let později způsobilo jeho nevyhnutelný pád.

Cyklická povaha (nejen filmového) průmyslu se však ukazuje v plné síle: zatímco počátky žánru ve 30. letech umožnily většímu množství ženských hrdinek, aby naplno pronikly na plátno, devadesátkový tlak na jejich roztomilost a neustálé hledání lásky je naopak zploštil. I díky tomu se však v poslední dekádě setkáváme s větším množstvím ženských postav, které sledují vlastní agendu a zajímají se i o něco jiného než jen o uhánění vysněného partnera. A to je jedině dobře.

Už sedmý film s monstrem, kterému abstraktně říkáme Predátor (i když se jmenuje jinak), se poprvé odehrává v hluboké minulosti a poprvé je hlavní hrdinkou žena, členka kmene Komančů.