Jáklův promyšlený kalkul versus propaganda ve Vávrově husitské trilogii. Dva pohledy na Jana Žižku

Petr Jákl označil svůj snímek Jan Žižka za prequel Vávrovy trilogie, odehrává se totiž zhruba dekádu před událostmi prvního ze tří husitských snímků. Odlišností mezi moderním Jáklovým bijákem a zaprášenou propagandistickou trilogií snad ani nemůže být víc, jejich vzájemné srovnání však podnětně ilustruje proměny (a nakonec možná i podobnosti) tuzemské kinematografie. A že jich není málo.

Jak se můžete dočíst v recenzi, Jáklovo akční pojetí se vrací na samý počátek 15. století a (z historického hlediska velmi volně) mapuje soudobé dění v rozklížených českých zemích. Těm vládne Václav IV., obzvlášť ve srovnání se svým otcem Karlem IV. slabý a neasertivní král. Zločinnost je na vysoké úrovni a lid musí čelit neustále se vracejícím vlnám epidemie moru – vskutku nelehká doba k žití. Právě tehdy, přesně v roce 1402, narážíme na filmového Žižku v čele bandy žoldnéřů, kteří sice občas dokážou dát prostor i svému lepšímu já, musí to však být ohodnoceno řádným množstvím grošů.

Jáklův film v roce 1402 nejen začíná, ale i končí. K Žižkově skutečné vojevůdcovské kariéře se nedostane, publiku pouze v rámci jedné bitvy mezi čestnými vesničany a zlovolnými Zikmundovými žoldnéři nabídne ochutnávku budoucích Žižkových taktik – ať už se jedná o chytré využití upravených zemědělských nástrojů v boji či o sestavení předchůdce vozové hradby. Více prostoru však nepřekvapivě dostávají Žižkovy schopnosti při zápolení muže proti muži, které je filmařsky přece jen atraktivnější.

„Jeden ze zásadních důvodů, proč jsem natočil film o Žižkovi, je fakt, že jsem opravdu hrdý na to, že jsem Čech. Myslím si, že Češi mají dobrou náturu v tom, že se umějí dohodnout, ale když je potřeba bojovat, dokážou i to. My Češi bychom měli být víc hrdí na to, kým jsme,“ píše Petr Jákl v press kitu ke svému filmu, který však ve skutečnosti svůj původ vcelku snaživě skrývá.

Fanoušci českých hradů a dalších fotogenických lokalit jistě poznají řadu míst, kde se natáčelo, určitý dojem udělá i digitálně upravený Karlův most. Jinak se ale pro české vlastence a novodobé kališníky může jednat o zklamání – nejde jen o to, že by si Jákl upravoval historii podle sebe, on ji zcela záměrně ignoruje a snaží se příběhové reálie osekat na mezinárodně stravitelné minimum. Cesta je to pochopitelná, ale rozhodně ne jediná.

Jak si tedy oproti novému Janu Žižkovi stojí slavná husitská trilogie, kterou v polovině 50. let točil Otakar Vávra? Jedna z nejkontroverznějších postav tuzemské kinematografie se po roce 1948 upsala komunistickému režimu a vrcholem tohoto období je bezesporu trojice snímků vzniklých podle literárních předloh Aloise Jiráska a Miloše Václava Kratochvíla. Historik a spisovatel Kratochvíl připravil společně s Vávrou i filmové scénáře, a to na základě jednak jeho vlastních románů o husitství, jednak s využitím motivů z Jiráskových divadelních her Jan Hus a Jan Žižka i prózy Proti všem. Stejně pojmenovaná byla i výsledná trojice filmů vzniklá mezi lety 1954 a 1956: tedy Jan Hus, Jan Žižka a Proti všem.

První snímek Jan Hus začíná roku 1412 a sleduje nesmlouvavé zacházení církevních hodnostářů s pracující chudinou. Ta je bez přehánění vykořisťovaná a jedinou naději představují kázání mistra Jana Husa v Betlémské kapli. Bezmála dvouhodinový snímek nechává kolem neochvějně kladného Husa postupně utahovat smyčku – jeho plamenné proslovy budí mezi katolickou církví i pražskou vrchností znepokojení, jež samozřejmě vyvrcholí zrádným pozváním Husa na kostnický koncil. Na konci snímku, po Husově tragické smrti, se k jeho odkazu hlásí jednooký bojovník Jan Žižka.

Za pozornost stojí, že Husa i Žižku ztvárnil věhlasný herec Zdeněk Štěpánek. Ten tedy v roli Žižky tráví druhý film, odehrávající se o pár let později, konkrétně v letech 1419 až 1420. Mapuje Žižkovu cestu z královské stráže Václava IV. přes účast na pražské defenestraci až do čela husitských vojsk, kterým pomůže při bojích v Praze i ve slavné bitvě u Sudoměře. To vše na pozadí složitějších mocenských her, během nichž se na český trůn snaží po smrti svého bratra Václava IV. dostat Zikmund Lucemburský, a na druhé straně husité hledají strukturu svého rostoucího hnutí.

Ještě kratší časový úsek pokrývá závěr trilogie s názvem Proti všem, odehrávající se pouze v roce 1420. Zpočátku se prostřednictvím drobných epizod zaměřuje na vykreslení znesvářené země, rozdělené v otázkách víry i distribuce moci. Ba co víc, vnitřním rozbrojům čelí i husité, rozdělení na radikály (stavějící si v Táboře svůj eschatologický ráj) a umírněnou pražskou větev pod vedením Žižky. Snímek i celá trilogie však končí velkolepým vítězstvím na Vítkově, díky němuž se husitům podařilo porazit křížovou výpravu pod vedením římského krále Zikmunda. Dalšími bitvami, Žižkovou smrtí a postupným rozpadem husitského hnutí se už Vávrův historický exkurz nezabývá.

Přestože bývá celá trilogie připisovaná především Vávrovi, je nutné zmínit i vliv ministra kultury Zdeňka Nejedlého, jehož touha učinit z husitů jakési předchůdce komunismu prostupuje všemi třemi filmy; ne nadarmo byla díla označována jako „husitská revoluční trilogie“. Zatímco skutečným husitům šlo o náboženskou revoluci a proměnu katolické církve, komunistická propaganda pod vedením Nejedlého z nich učinila sociální hnutí, snažící se především o reformu ekonomických vazeb neboli o vzpouru utlačovaného lidu vůči vládnoucím vrstvám.

Často jsou na celé trilogii vyzdvihovány výprava, kostýmy a mnohasethlavé armády komparzistů v monumentálních bitevních scénách, přestože v rámci současných možností digitálních efektů se už jen těžko bude jednat o důvod, proč se na ni dnes někdo podívá. Filmy to navíc nejsou kdovíjak svižné, stojí na papírem šustících dialozích a šermířské souboje působí vyloženě divadelně. Přestože tedy Vávra během své šest dekád trvající kariéry natočil i řadu lepších snímků, dodnes je u husitské trilogie velmi podnětné sledování ideologické roviny, jež je průhledná i sofistikovaná zároveň.

Černobílé rozdělení na dobré a špatné v duchu budovatelských snímků 50. let nemůže být zřetelnější: Hus i Žižka nevykazují snad jedinou charakterovou vadu, jejich přátelé a následovatelé se rekrutují z řad dobrosrdečného lidu, který hamižná církevní/šlechtická/německá vrchnost nenechá v klidu pracovat. „Nápravu společnosti mohou provést jen urození a vzdělaní, ne lůza,“ hartusí král Václav IV., zatímco církevní hodnostáři brojí proti rostoucí vzdělanosti chudého lidu. Ten zatím pilně pracuje, prožívá své naivně budovatelské love story a leckdy také umírá kvůli zvůli těch, již chtějí zůstat za každou cenu u moci. A katolický farář se mezitím pohoršuje, že „ta holota nemyslí na nic jiného než na jídlo“!

Publikum bez problémů ví, komu fandit, a kromě několika postav, které zrádně (leč nepřekvapivě) převléknou kabáty, jsou karty od začátku rozdány zcela jasně. Výjimku tvoří snad jen radikální táborští chiliastici pod vedením Petra Kániše, očekávající konec světa a pronášející extrémní hesla jako „ženy budou rodit bez bolesti, všichni budou žít společně, nebude třeba manželství“, jež znějí přece jen poněkud vyhroceně i na komunistické smýšlení 50. let.

Zpětně je až zúzkostňující sledovat, s jakou samozřejmostí propagandistické dílo adoruje hrdinu, který byl upálený za to, že neodvolal – a to jen pár let po politických procesech se Slánským, Horákovou a dalšími desítkami obětí justičních vražd. Rovněž kázání charismatického Husa má dodnes zvláštní náboj: odsudek církví vytvářené společenské nerovnosti a podpora poctivých lidových vrstev chytře hledá (a nachází) podobnosti mezi husitským myšlením a komunistickou rétorikou – a ani dnes nad nimi nelze s čistým svědomím mávnout rukou jako nad zastaralými či utopickými požadavky.

Zatímco se Vávra podílel i na scénáři ukázkově jednorozměrného budovatelství v nezáměrné komedii Botostroj, zároveň psal společně s historikem Kratochvílem i mnohem sofistikovaněji propagandistické nuance pro Jana Husa. Ve druhé části trilogie se společně s rostoucím vlivem husitského hnutí stále častěji vynořují i otázky, zdali se ušlechtilých myšlenek přece jen nezneužívá k bezuzdnému násilí, rabování, a nakonec i bezbožnosti. To může během sledování napadnout i leckteré citlivější diváky a divačky, kteří by tak mohli snímek snadno odsoudit. Jenže tím, že film sám tyto kontroverze zmiňuje, snižuje sílu jejich dopadu a bere kritikům vítr z plachet: vždyť když o tom autoři věděli, tak je to asi v pořádku, no ne?

Na svou dobu se tedy jedná o chytřejší propagandu, než se obvykle udává. Nabízí se podobnosti třeba s o několik dekád mladším Top Gunem, na který se sice lze dívat jako na náborový leták amerického námořnictva, avšak částečně zmiňuje i nesporná rizika této kariérní volby (od neustálého tlaku na výkon až po možnou smrt v náručí Toma Cruise). Přes dodnes patrnou filmařskou zdatnost Vávry se však spíše jedná o „zásluhu“ zmíněného Nejedlého, který se revizionistickému pohledu na husitství věnoval skutečně důkladně.

Historička Eva Doležalová pro Český rozhlas uvedla, že Vávrův „film je sice vnějškově či reáliemi poměrně přesný, ale ideologicky deformuje významnou epochu našich národních dějin, kterou bez pochyby husitství a osobnost Jana Husa je“. Z tématu husitství byla vyňata náboženská rovina, která přitom tvořila samotné jádro myšlení Husa a jeho následovníků. Na první pohled to však nemusí být zcela patrné, v tom je právě propagandistická síla díla.

Víme tedy, jak se husitská trilogie z 50. let staví k tomuto historickému období a také jak reformační myšlenky zneužila komunistická propaganda. Co na to ale Jákl a jeho pojetí Jana Žižky z roku 2022, tedy 67 let po stejně pojmenovaném Vávrově filmu? Inu, v zásadě nic. Nový snímek se totiž vyhýbá nejen banální propagandě, pro niž v současné kinematografii naštěstí není místo, ale zřejmě v zájmu mezinárodní srozumitelnosti (a tím pádem i obchodovatelnosti) neříká nic ani o české historii, tématu husitství či o postavě Jana Žižky.

Anglický distribuční název Medieval (Středověký) neskrývá obecnost, snahu představit publiku zjednodušený pohled na konkrétní historické události. Snad i proto si Jákl vybral ke zfilmování období, jež ho téměř nesvazuje nutností vysvětlovat reálie a postavit se čelem ke stále třaskavým národním tématům. Hlavně nikoho neurazit, hlavně toho neříct zbytečně moc.

To je samozřejmě zcela opačná logika, než jakou zastával Vávra se svými spolupracovníky v době, kdy prim hrály ideologické cíle. Toto srovnání tedy zlehka navazuje na diskuze filmařů z počátku 90. let ohledně přínosů a rizik filmového průmyslu ve státních či soukromých rukou. Vávra natočil době poplatný produkt plný vzletných, leč pokřivených myšlenek zabalených v rozmáchlém audiovizuálním hávu – a Jákl se v rámci svých možností pokusil o něco velmi podobného s tím rozdílem, že dobově poplatné myšlenky rovná se žádné myšlenky; čím méně hodnot mimo všeobecně uznávané hranice heroismu jeho Žižka zastává, tím lépe pro byznys.

Jáklův Žižka je tudíž odvážný, čestný, rozvážný a (jakžtakž) citlivý k ženám, ale do ničeho dalšího se raději nepouští. Sám Jákl po projekci filmu hovořil o tom, že nechce Žižku a jeho dobu soudit, jen zprostředkovat dojem z daného období, nechť si každý udělám názor sám. Zdá se, že pokud v dnešní době člověk chce sehnat dostatek prostředků na svůj vysněný projekt, nezbývá mu než chladně kalkulovat – a zanedlouho se dozvíme, zdali takový přístup skutečně přinese i ovoce v podobě kasovního úspěchu. Není však sporu o tom, že přestože je nový Jan Žižka bezesporu mezinárodně přístupnější nežli ten starý, historické reálie a důležité myšlenky si podle svých potřeb překrucují oba. A možná to u tak emočně nabitého tématu, jakým husitství nepochybně je, ani jinak nejde.

Už sedmý film s monstrem, kterému abstraktně říkáme Predátor (i když se jmenuje jinak), se poprvé odehrává v hluboké minulosti a poprvé je hlavní hrdinkou žena, členka kmene Komančů.