Zemřel Otakar Vávra, skvělý pedagog a rozporuplný režisér

Narodil se v roce 1911, v roce, kdy na Sunset Boulevardu bylo otevřeno první hollywoodské studio, ve svém podivném i podivuhodném životě napsal na osmdesát scénářů a režíroval celkem 49 hraných celovečerních filmů. Točil bez přestání od 30. do konce 80. let, potom už jen příležitostně dokumenty. Snahy o zfilmování životních osudů ministra zahraničí Jana Masaryka, který tragicky zahynul pár dnů po 25. únoru 1948 už byly marné.

Za své životní heslo bral výrok: "Člověk se přece po porážce vždycky zvedá a nikdy neztrácí naději."

"Můj život byl často rozporný a musel jsem ze svých názorů někdy uhýbat právě proto, že jsem prožil dvě světové války a osm převratů. A v těch převratech šlo často o krk. Stačil jeden chybný krok! Dělat hrdinu jsem mohl a vzápětí bych byl s největší pravděpodobností zastřelen. Takový byl život a dostat se z takových situací, to nebylo jen štěstí, ale často chůze po provaze, na kterém je třeba balancovat," řekl Otakar Vávra před deseti lety.

Režírovat chtěl prostě proto, že se domníval, že jeho scénáře jsou buď špatně pochopeny nebo zcela komoleny. "Nikdy jsem netočil úplně cizí scénář, vždycky jsem byl také scenáristou, takže jsem realizoval svou představu," řekl Vávra. Spolupracoval mj. s Karlem Čapkem, E. A. Longenem, Hugo Haasem, Františkem Hrubínem, Janem Otčenáškem, Milošem Kratochvílem a další výraznými osobnosti českého (nejen) literárního světa.

Filmoví kritici považují za velmi problematickou Vávrovu tvorbu zejména v 50. a 70. letech, kdy velmi ochotně přisluhoval komunistickému režimu, ostatně sám členem komunistické strany byl. Vždy byl na straně moci, vždycky točil. Do značné míry osudovým pro něj bylo setkání se svojí studentkou Jitkou Němcovou. "Znamenala pro mě nový život, ve kterém je mi oporou. Důležité je, že je taky tvůrčí člověk, ale své projekty si dělá naprosto sama. Je to s ní krásný život, plný porozumění a tolerance, kde čtyřicet let věkového rozdílu fakticky nic neznamená. Prostě to klape bezvadně," řekl na konci roku 2000 Otakar Vávra.

Krásný život nejdéle žijícího českého režiséra skončil přesně půl roku po jeho 100. narozeninách.

Z jeho tvorby připomeňme krátký experimentální snímek Světlo proniká tmou (1931), hraný debut  Filosofská historie (1937), kostýmní komedii Cech panen kuntohorských (1938), rodové ságy Humoreska (1939) a Turbina (1941), poetickou Pohádka máje (1940), neorealistická mozaiku osudů mladých prodavaček Šťastnou cestu (1942), adaptaci Čapkova románu Krakatit (1948), existenciální Romanci pro křídlovku (1966) či politické podobenství Kladivo na čarodějnice (1969). Hodně diskutovanými tituly jsou naopak obě jeho trilogie, Jan Hus (1954), Jan Žižka (1955) a Proti všem (1957) či Dny zrady (1973), Sokolovo (1974) a Osvobození Prahy (1976).

V roce 2001 získal Českého lva za dlouhodobý umělecký přínos českému filmu, byl členem České filmové a televizní akademie (ČFTA).