Ambiciózní Jan Žižka chce zaujmout všechny, ale doplácí na chabý scénář i plochého hrdinu

Díky nálepce nejdražší český snímek všech dob Jan Žižka přitahuje pozornost tuzemských médií už několik let. Zvědavost navíc umocňoval i fakt, že film Petra Jákla pojednává o výrazné postavě našich dějin, patřící mezi hrstku světových vojevůdců, kteří nikdy neprohráli bitvu. Právě tato zajímavost přitom hrála klíčovou roli při shánění finančních prostředků v zahraničí a tahle zákulisní bitva bezesporu nebyla jednoduchá – příprava filmu začala už v roce 2013 a samotné natáčení proběhlo o pět let později. Plánované uvedení do kin následně muselo být odloženo kvůli pandemii covidu, a tak je úctyhodné, že se projekt podařilo navzdory několikanásobnému navýšení rozpočtu dotáhnout do konce.

Přesto se zdá, že finální verze účetnictví hovořící o 23 milionech dolarů (tedy zhruba půl miliardě korun) bude leckomu ležet v žaludku – hlavně proto, že snímek skutečně nevypadá dvakrát úchvatněji než Tmavomodrý svět, dosavadní držitel titulu nejdražší český film či ještě lépe než další nákladné projekty jako Anthropoid, Nabarvené ptáče či koprodukční Bathory. Přesto si však Jákl jako producent zaslouží uznání za to, že pro svou vizi krutého středověku dokázal nadchnout takové množství lidí s dostatečně naditými kapsami a díky nim dal vzniknout dílu, jež po řemeslné stránce rozhodně vypadá důstojně. O problémy jiného rázu však nouze opravdu není.

Jákl jako producent je totiž podobně jako v případech Ghoula či Kajínka bezesporu schopnější než jako režisér a scenárista. Na výsledné podobě scénáře se bezesporu podepsal fakt, že jeho první verze vznikla už kolem roku 2006, a to z pera Marka Dobeše a Michala Petruše. Následně se o spoustu přepisů postaral sám Jákl, ovšem výsledný text je stejně jako celý film zmateně rozkročený mezi snahou upoutat domácí a zahraniční publikum.

Příběh se odehrává v roce 1402, tedy dávno předtím, než se z Jana Žižky stal uznávaný husitský vojevůdce. Až v roce 1419 totiž patřil mezi nejvýraznější účastníky první pražské defenestrace a v čele husitských vojsk stanul o necelý rok později. Na samém začátku 15. století však nešlo mluvit ani o husitském hnutí, neboť právě toho roku Jan Hus teprve začínal kázat v Betlémské kapli. O Žižkově životě v tomto období se věrohodně neví téměř nic, a i to málo si film upravuje podle svého. Skutečný Žižka totiž s největší pravděpodobností přišel o oko už během dospívání, scénář však pochopitelně nevynechává příležitost tento moment za dramatických okolností posunout do dospělého života.

Filmový Žižka tedy počátkem 15. století stojí v čele žoldnéřské bandy, sloužící především urozenému (a fiktivnímu) panu Borešovi v podání Michaela Cainea. Žižka s minimalistickou tváří Bena Fostera však na rozdíl od svého skutečného předobrazu příliš charismatu nepobral, a tak se navzdory tomu, že film má podtitul „zrod vojevůdce“, nedozvíme mnoho o tom, proč by zrovna Žižka měl mít nakročeno k velkolepé vojenské kariéře.

Zato mizérii pozdního středověku v podobě všudypřítomné chudoby, nespravedlnosti, církevní lačnosti po majetku a bratrovražedného pletichaření se daří i na malém prostoru prodat slušně – stejně jako národní vystřízlivění, kdy po obratném Karlovi IV. vládl jeho nerozhodný syn Václav IV., neschopný řešit problémy českého lidu a pomalu ustupující svému bratru Zikmundovi.

Je bezesporu potěšující, že tyto role jsou ztvárněné mezinárodní sestavou kompetentních herců. Vedle Karla Rodena jako Václava IV. se tak představují Til Schweiger v roli úhlavního padoucha Jindřicha z Rožmberka, Matthew Goode jako Zikmund či Roland Møller v úloze Žižkova zlovolného mentora Toraka. Z českých tváří si nejvíce prostoru ukrajují Ben Cristovao, který v roli námezdného Kumána naštěstí nemá téměř žádné repliky, a tak nepůsobí rušivě, a Jan Budař jako nejvýraznější z vesnických povstalců.

Kapitolu samu pro sebe pak tvoří Sophie Lowe jako Jindřichova snoubenka Kateřina, která musí naplňovat stereotyp dámy v nesnázích a možného romantického zájmu pro Žižku tak šablonovitě, až nemá čas na cokoli jiného. Romantická linka mezi ní a Žižkou však příliš nefunguje a dává smysl snad jen jako projev stockholmského syndromu, jelikož nebohá Kateřina je většinu děje opakovaně unášena Žižkou či jeho nepřáteli.

Opět se tak vracíme ke scénáři, který je překvapivě banální a nezáživný. Po nezbytném úvodním rozehrávání se příběh postupně promění v roztřesenou kamerou nasnímané potyčky v lesních scenériích, občas proložené značně zjednodušeným pletichařením ve stylu posledních řad Hry o trůny – včetně instantního přemisťování figur na větší vzdálenosti či překotných proměn charakterů. Toto přeskakování mezi drsnou akcí a náznaky intrik se bohužel podepisuje i na přehlednosti děje a rozmělňuje tempo do té doby celkem příjemně utíkajícího snímku. Na sestupné tendenci bohužel nic nezmění ani přehnaně patetický závěr.

Inspiračních zdrojů přitom bylo dost – sám Jákl hovořil o Statečném srdci, Posledním samurajovi či Gladiátorovi, nabízí se i žánrové podobnosti s Excaliburem, Králem Artušem, Templářem či Černou smrtí. Tyto snímky však dokázaly zaujmout buď myšlenkovou nadstavbou, anebo strhujícím stylem, aktuální dílo však nenabízí ani jedno a výsledkem je tak „pouze“ kompetentně natočená historická řezničina, která násilnými výjevy rozhodně nešetří.

(Zde je vhodné zmínit, že jsem viděl otitulkovanou brutálnější verzi doporučenou pro věk 15+, v kinech se však bude promítat i méně násilná varianta pro publikum starší 12 let a samozřejmě také verze s českým dabingem, jehož kvalitu tedy nyní nelze posoudit.)

„Film je o boji za spravedlnost a o naději. Když se lidé spojí, mohou dokázat velké věci,“ řekl Jákl na tiskové konferenci po filmu. Nechtěl prý sestavovat historicky přesný dokument, spíše předat náladu těžké doby zmítané mnoha problémy. Závěrečný titulek, podle něhož je film věnovaný všem, kteří věří ve svobodu a bojují za ni, nabízí i neskrývaný odkaz na současnou válku na Ukrajině, což by mělo snímku dodat dostatečně nadčasový rámec. A opravdu, pokud se spokojíme s tím, že takhle drahý a řadu let očekávaný projekt má natolik nízké ambice, že si vystačí s tímto banálním poselstvím, těžko lze Žižkovi něco vytknout – atmosféru krutého středověku plného bezpráví totiž bez problémů předá. Ale vážně to stačí?

Nedostaneme se do Žižkovy hlavy, nedozvíme se ani širší kontext doby pomalu směřující k husitským válkám. Anglický distribuční název Medieval dává jasně na srozuměnou, že Žižkovo jméno by za oceánem nikoho nezajímalo, a tak je patrná snaha dílo promovat jako běžnou středověkou akci.

Dobře to vystihuje jedna z posledních scén, během níž přes sebe zní genericky heroická hudba a husitský chorál Ktož jsú boží bojovníci (tou dobou reálně ještě neexistující, ale čert to vem). Snaha uspokojit české publikum dostatkem jmen a odkazů, jež by přitáhly do kin milovníky a milovnice slavných momentů naší historie, se snoubí se záměrem nezavalit publikum zahraniční hromadou východoevropských názvů a reálií a nabídnout tak globálně srozumitelný příběh. Jak už to ale bývá, snaha uspokojit všechny snadno vede k tomu, že zcela spokojený nebude téměř nikdo.

Jákl už další film o Janu Žižkovi točit nehodlá, prý tímto snímkem řekl vše, co chce. Pár titulků v závěru filmu, zmiňujících třeba vojevůdcovu neporaženost, přitom dává na srozuměnou, že ty nejzajímavější momenty hrdinova života teprve přijdou. Totéž snad platí i pro Jákla, jehož ambice sice film od filmu rostou, zatím však na vytvoření špičkového filmového díla stále čeká.

V posledních dnech nás německá a česká bulvární média zásobovala dezinformacemi, že se zakazují filmy s Vinnetouem. Není to pravda. Je ale pravda, že mayovky jsou v něčem překonané a třeba i lehce rasistické?