Geniální komik by dnes slavil narozeniny. Připomeňte si 11 ikonických rolí Robina Williamse

Robin Williams (1951 – 2014) pocházel z lepších poměrů, jeho otec byl vedoucí v automobilce Ford, jeho matka byla modelka pocházející z politické rodiny potomků významného guvernéra státu Mississippi a senátora Anselma J. McLaurina. Mohl být čímkoliv by si zamanul. Chtěl být komikem.

Kariéru začal v polovině 70. let u stand-upu, jeho hlavní zbraní byla bleskurychlá improvizace. Elektrizující energičnost, za níž se ale vždy skrýval kus citu, ho postupem času dostala do sitcomu Mork a Mindy a posléze katapultovala na pozici jednoho z nejžádanějších, nejvlivnějších a nejvíc kopírovaných komiků Hollywoodu.

Jeho unikátní herecký rozsah mu navíc umožnil přejít do dramat a ztvárnit i několik velmi silných rolí. Ani dnes, osm let po jeho smrti, se nenašel nikdo, kdo by díru po něm dokázal zaplnit. Připomeňme si některé z jeho největších výkonů:

Asi nemá smysl odkládat nejikoničtější Williamsovu mainstreamovou roli v bláznivé převlekové komedii, která patří mezi televizní evergreeny snad po celém světě. Táta v sukni přišel na vrcholu jeho kariéry a skvěle využil jeho variabilitu. Příběh zoufalého rozvedeného komika, který chce najít cestu zpět do své ztracené rodiny, byl po Jurském parku nejvýdělečnějším filmem roku – při rozpočtu 25 milionů dolarů utržil takřka půl miliardy, což bylo tehdy obrovské číslo.

Co by mohla být další komedie režijního rutinéra Chrise Columbuse, se díky Williamsově mnohotvárnosti proměňuje v nezapomenutelný film, který se napevno zaryl do kánonu devadesátých let. Williams se s Columbusem pokusil spojit síly ještě u dramaticky ambicióznějšího Andrew, člen naší rodiny, výsledek je ale považován za jedno z největších zklamání Williamsovy kariéry. Tátu v sukni ale téhle dvojici nikdo neodpáře.

Když se řekne A, musí se říct B. Jako Táta v sukni reprezentuje Williamsův komerční rozměr, byla Společnost mrtvých básníků demonstrací jeho jemnějších hereckých schopností. Snímek vynikajícího australského režiséra Petera Weira sleduje život na chlapecké škole, kde mladí muži čelí nástrahám dospívání, ale i společenskému tlaku, represi a dalším těžkostem.

Williams hraje učitele, jenž si díky své ochotné povaze a empatii získává důvěru kolektivu studentů. Jsou ale věci, na něž mu nestačí síly, a ne každého dokáže zachránit. Společnost mrtvých básníků měla takový dopad na popkulturu, že už ji dnes občas považujeme za poněkud omšelou podívanou, která se hlavně paroduje. Zapomínáme, o jak dobrý film jde.

Ne každý den je posvícení a dokonce i hitmakeři jako Williams a Steven Spielberg mohou utřít. Hook měl být perfektní film pro demonstraci komikova univerzálního talentu, když mu poskytl roli postaršího Petra Pana, který znovuobjevuje kouzlo, jež ho kdysi činilo věčně mladým. Emoce nostalgie, smutku a pátrání po ztraceném dětství z Williamsovy tváře sálají vší silou – pro takovou roli se narodil. Krom něj tu exceluje i Dustin Hoffman coby ústřední pirátský padouch.

Hook měl vždy mnoho příznivců, kteří ho považují za nedoceněnou klasiku a další Spielbergovu vytříbenou hru s filmovými žánry. Nebylo jich ale dost na to, aby mu pomohli k většímu zisku. Není sice pravda, že šlo o propadák, jak se lze leckde dočíst, rozhodně však o komerční selhání, které stvrdilo nelukrativnost pirátského žánru až do nástupu Jacka Sparrowa o dekádu později.

Byla by ale chyba označovatWilliamse za umělce, který se jen žene za výdělkem. Ten ho dohnal díky jeho talentu, on sám však vždy koukal po rolích, které ho opravdu zajímají. Jednou z nich je ruský saxofonista Vladimír Ivanov, jenž se během turné v Americe spontánně rozhodně emigrovat a uniknout Sovětskému svazu.

Tvůrci se chtěli vyhnout dojmu povrchní pro-kapitalistické propagandy, strávili tedy mnoho času s ruskými umělci a inkognito procházeli největší sovětská města. Williams pak hrdinovi dodává lidskost a křehkost sobě vlastní. Vržení do víru velkoměsta nepřináší jen pozitivní zkušenosti a introvertní umělec zažívá v zemi svobody nejednu těžkou chvíli.

Williams strávil několik měsíců denními lekcemi ruštiny, hry na saxofon a sovětské historie i tradic. Podal jeden ze svých nejkomplexnějších výkonů.

Fanoušci, kteří si stěžují na výkyvy filmových adaptací vůči předlohám, by si měli povinně pustit legendární hollywoodskou katastrofu Pepek námořník, která jednoznačně demonstruje, proč adaptace musí výchozí materiál nějak... adaptovat. Pověstný režisér Robert Altman neměl ve zvyku dělat věci na půl, takže jeho adaptace animované klasiky jde ve věrnosti dalece za hranu.

Herci, s Williamsem v titulní roli, byli dokonce fyzicky dotvarováni, aby jejich podoba odpovídala kresbě, a výsledek místy nahání hrůzu.

Pepek stále stojí za zhlédnutí jako bizarní slepá ulička světové kinematografie, z níž nejde spustit oči, ačkoliv vás zmutovaný Robin Williams bude možná navštěvovat během nočních můr.

Po takové freakshow člověk potřebuje trochu uklidnit – a k tomu skvěle poslouží divácky nejvstřícnější film britského komika a Monty Pythona Terryho Gilliama. Král rybář vypráví příběh ztroskotaného muže Jacka (Jeff Bridges), kterého před sebevraždou zachrání bezdomovec a bývalý profesor historie Parry (Williams). Ten propadá fantaziím, že svět ohrožuje nadpřirozená síla, kterou může porazit jen Jack, pokud se mu podaří najít svatý grál.

Gilliamův příběh, kdy nakonec sami chceme uvěřit legendě o kulatém stolu, nabízí dojemnou a velmi lidskou podívanou. Už jen to, že Williams zpodobňuje postavu bez domova jako sympatickou a hodnou zájmu a soucitu, bylo v americké společnosti raných devadesátých let celkem odvážné gesto.

V pozdním filmu hollywoodského klasika Mika Nicholse hraje Williams majitele gay klubu Ptačí klec, jenž se svým partnerem (Nathan Lane) vychovává jeho syna (Dan Futterman). Ten však svým rodičům jednoho dne oznámí, že se chce oženit s dcerou místního konzervativního politika (Gene Hackman), který se velmi aktivně snaží škodit formující se LGBT+ komunitě.

Nastávající nevěstě se podaří zorganizovat komplikovaný plán, kdy se všichni pokouší přesvědčit její rodinu, že snoubenec pochází z „normálního“ a „slušného“ prostředí. V devadesátých letech šlo stále o poměrně odvážný a průkopnický námět, který dokázal Williamsovo humanistické přesvědčení a zobrazil gaye v pozitivním světle.

Williams hrál většinou hřejivé, veskrze kladné postavy. Proto bylo tak silné, když z této škatulky vystoupil. Dva nejvýraznější počiny tohoto směru spatřily světlo světa v roce 2002. V méně známém Expres foto ztvárňuje osamělého a zatrpklého muže, který se odcizil společnosti. V Insomnii, raném filmu Christophera Nolana, si pak střihnul rovnou roli sériového vraha.

Kontrast Williamsovy běžné persóny a úlisného maniaka, jemuž je na stopě Al Pacino, je nezaměnitelný. Stejně dobře může fungovat pouze u herce, kterého dobře známe a milujeme.

Williams je skvělým protikladem Pacinovi, herecké duety s výraznými osobnostmi byly jeho silnou stránkou. Na kontě má ostatně i De Nira v Čase probuzení.

V případě Willa Huntinga dopomohl Williams k prominentnímu mainstreamovému titulu tentokrát Gusi Van Santovi, jinak velmi svéráznému tvůrci nediváckých experimentů. Williams tu stanul v mentorské roli vedle mladého a neokoukaného Matta Damona, jenž byl spoluautorem scénáře. Damon hraje matematického génia s fotografickou pamětí, jenž se však živí jako uklízeč a prchá před zodpovědností, jakou tak výjimečný dar přináší.

Williams si za roli profesora, který se rozhodne pomoct ztracenému mladíkovi najít životní cestu, odnesl svého jediného Oscara z celkem čtyř nominací.

Tato dnes již klasická renesanční disneyovka byla pro Williamse darem i prokletím. Na jednu stranu stvrdila jeho pozici megastar, na druhou ale spustila jeho dlouhý spor se studiem Disney a vedla k mnoha negativním emocím.

Williams cítil, že role v Aladinovi už se příliš blíží komerčnímu zaprodání, tak si dal smluvně zaručit, že studio smí jeho jméno použít k propagaci jen v omezeném množství. Producenti však našli kličku, díky níž mohl merchandising s Williamsovým džinem k maximálnímu znechucení samotného komika zaplavit celý svět.

Williams si musel připustit, že jeho jméno je institucí a komerční realita filmového průmyslu mu bude vždy v patách. Na jednu stranu miloval diváky a nebyl snob, na druhou se mu hnusil mediální cirkus. Nikdy se s ním zcela nevyrovnal a Aladinův džin, jehož úspěch navždy ovlivnil způsob, jakým se píší rodinné animáky, je toho symbolem.

Williams má na svém kontě mnoho ikonických rolí. Pokud by se ale měla vyjmenovat „ta jedna“, bude to nejspíš protagonista protiválečné satiry režiséra Barryho Levinsona.

Adrian Cronauer se stává novým moderátorem saigonského Rádia ozbrojených sil a jeho příchod vyvolá nejedno zemětřesení. Zatímco běžní vojáci si zamilují jeho hudební vkus a hlavně nonkomformní vystupování, vyšší vojenští zřízenci mu vyhlásí samostatnou válku.

Je příznačné, že největší Williamsovou rolí je ta, v níž prokázal hodnotu humoru jako kontrakulturního nástroje. Sice nikdy nepatřil mezi tvůrce vzbuzující velké kontroverze, přesto ho během výběru rolí a jejich ztvárnění vždy vedl morální kompas a nejednou svou slávu využil k tomu, aby se postavil za správnou věc.

Williams patří mezi nejvlivnější americké herce, jejichž kombinace komického a dramatického projevu ovlivnila následující generace amerických filmařů od těch komerčních až po ty umělecké. Nikdo z mladších kolegů se mu zatím tak úplně nevyrovnal.