GLOSA: Robin Williams – muž, který připomněl sílu démona jménem „deprese“

Přiznejme si, že je rozdíl mezi tím, když mladá hvězda Hollywoodu zemře ve vraku hořícího sportovního vozu po dopravní nehodě a když se držitel Oscara populární napříč generacemi doma oběsí. Jsem přesvědčený o tom, že nejednomu z fanoušků Robina Williamse vyvstane v hlavě otázka - Jak je možné, že muž, který dosáhl na pomyslný vrchol hereckého uznání, muž, který byl kolegy milován pro svoji přátelskou povahu, pro svůj originální humor, komedianství v tom nejlepším slova smyslu, není šťastný a dospěje k závěru, že na tomto světě už nelze dál žít.

Média dnes zaplavují zprávy o tom, jak se dostal do finančních problémů, kolik miliónů jej stály dva rozvody, jak jeho herecká hvězda pohasínala. Pravdou ale je, že paradoxně nejmocnějším démonem, který jednoho z nejlepších komiků své generace zatáhl do bezbřehé temnoty, byla deprese. Kdo považuje toto slovo za synonymum špatné nálady, návalů smutku, které se ale přece ksakru dají s trochou silné vůle zdolat, je na tom stejně jako ten, kdo si myslí, že srdeční vadu vykurýruje permanentka do fitness centra. Depresi je úplně lhostejné, jak moc jste slavní, kolik miliónů máte na kontě, jak moc vás lidé kolem milují. Čím citlivější duše jste, tím snadnější jste pro ni kořistí. A vůle je vám platná asi jako sáňky v létě. A Robin Williams byl velmi citlivý člověk.

Stačí se na chvilku dívat na Williamsovy kreace ve výborných filmech, jakými jsou Dobrý Will Hunting, Král Rybář, Insomnia nebo z poslední doby Táta šampión. A pozornému oku nemůže uniknout, s jak oduševnělým člověkem máme co do činění. Jeho nesporná empatie a niterné herectví odkrývají fakt, že tento herec to ve světě šoubyznysu neměl jednoduché. A skutečně neměl. Rozesmíval milióny lidí a po návratu do civilního života bojoval s alkoholem, smutkem, depresí.

Když v roce 1978 spustila americká televizní stanice ABC seriál Mork and Mindy, z Williamse se stala komediální hvězda. Už v té době měl neukojitelné nutkání žít, co to dá. „Prošel jsem tři, čtyři kluby za noc, navštívil čtyři nebo pět přátel, hlavně se nezastavit…“, řekl v roce 1982 časopisu People.
Ukázalo se, že boj se záchvaty smutku byl mnohem příznačnější stránkou jeho osobnosti, než ta, kterou lidem ukazoval na jevišti nebo před kamerou.

V roce 2006 absolvuje léčbu, účastní se dvouměsíční protialkoholní terapie. V tom samém roce v rozhovoru prozrazuje, že zbavit se této závislosti je pro něho takřka nemožné. „Je to stále stejný hlas… Stojíte na okraji srázu a díváte se dolů a tam je slyšet ten tichounký hlas, který říká „skoč“ a stejný hlas řekne „jenom jednou“.“ Léčby se účastnil i letos v červenci, kdy už bylo nad slunce jasné, že deprese a alkohol jsou v jeho případě nerozluční spojenci. Přesto dokázal být na place vždy profesionálem.

Je mi upřímně líto, že herec jeho talentu a schopnosti činit lidi alespoň na chvíli šťastnějšími a vnímavějšími dobrovolně odešel z tohoto světa. Lidí, léčících se s depresí, každý rok narůstá. Snad jim třeba jen dočasně (ale i to je někdy k nezaplacení) pomůže odkaz tohoto úžasného herce. Jak profesionální, tak i civilní.