Miloš Forman a další. Nejúspěšnější zahraniční režiséři, kteří se dokázali prosadit v Hollywoodu

Miloš Forman nás navždy opustil 13. dubna 2018 a nechal za sebou úctyhodnou kariéru doma i za oceánem. Získal dva Oscary za nejlepší režii díky filmům Přelet nad kukaččím hnízdem a Amadeus a další nominaci za Lid versus Larry Flynt. V dané kategorii rovněž obdržel tři Zlaté glóby a patří k režisérům, kteří se v USA sice nenarodili a angličtinu museli pilovat v průběhu života, ale tamní diváci a divačky i kritická obec si je nesmírně oblíbili.

A není zdaleka sám. Především od počátku zvukové éry ve třicátých letech minulého století Hollywood zaplavovali zahraniční tvůrci, kteří ve většině případů odešli kvůli nevyhovujícím politickým systémům z rodných zemí. Popřípadě následovali domácí úspěchy a své kvality prokázali také ve filmové mece. Zde je výběr deseti významných režisérů seřazených dle data narození, kteří stejně jako Miloš Forman dobyli Hollywood, vyhrávali Oscary a zapsali se do filmových učebnic, ačkoli museli k úspěchu absolvovat dalekou a často trnitou cestu.

Režisér Casablancy, jednoho z nejslavnějších hollywoodských filmů s údajně nejlepším scénářem všech dob, se narodil do židovské rodiny v maďarské Budapešti roku 1886. Už jako dítě si vypěstoval vášeň pro divadlo a po složení maturity se stal hercem v kočovné divadelní společnosti. Díky tomuto zaměstnání procestoval velký kus Evropy a zdokonaloval se v cizích jazycích, neboť v různých zemích účinkoval v hrách od Ibsena či Shakespeara. Byl rovněž zdatným šermířem a dostal se dokonce do maďarského týmu pro olympiádu ve Stockholmu.

Film ale nakonec zvítězil. Ještě pod jménem Mihály Kertész režíroval vůbec první maďarský celovečerní snímek Ma és holnap, v němž současně ztvárnil hlavní roli. Jeho filmovou kariéru přerušila první světová válka, z níž si odnesl zranění, které utrpěl na ruské frontě. Od roku 1919 už ale pracoval ve Vídni pro německou filmovou společnost UFA a učarovalo mu tamní expresionistické hnutí, definované filmy jako Kabinet doktora Caligariho a Upír Nosferatu. Pod jeho vlivem Curtiz natočil například výpravné drama Sodoma a Gomora nebo Královnu otroků s více než pěti tisíci komparzisty.

Právě posledně jmenovaný snímek zaujal mocné bratry Warnery a zasloužil se o to, že Michael Curtiz svou hollywoodskou kariéru věnoval společnosti Warner Bros. V USA točil od roku 1926 a ve třicátých letech se adaptoval požadavkům tzv. „neviditelného stylu“, který na rozdíl od jeho evropských filmů ustupoval do pozadí na úkor příběhu. Patřil k režisérské elitě třicátých i raných čtyřicátých let a během tohoto období si vysloužil pět oscarových nominací za nejlepší režii. A to za filmy Captain Blood, Hříšní andělé, Four Daughters, Yankee Doodle Dandy a poté za Casablancu, kterou také konečně proměnil.

Snímek s Humphrey Bogartem a Ingrid Bergman je považovaný za jeden z vrcholů klasického hollywoodského období a na pomyslný kariérní piedestal díky němu usedl také Curtiz, jenž na úspěch Casablancy už nikdy zcela nenavázal. A to i přesto, že nadále točil uznávané filmy napříč všemožnými žánry. Celkově jich v Hollywoodu vyrobil přes sto a pro každý se dokázal nadchnout, jako kdyby šlo o jeho životní projekt. V počátcích své spolupráce s Warner Bros. prý například strávil celý týden v texaském vězení, aby pochopil kontext přiděleného filmu z prostředí věznice. Michael Curtiz natáčel filmy až do své smrti roku 1962.

Režisér původem z Vídně, kde se narodil roku 1890, sice nikdy nezískal oficiální uznání od oscarové Akademie, ale jeho přínos nejen hollywoodské kinematografii je nezpochybnitelný. Ačkoli sám sebe později prohlásil za ateistu, byl vychováván v přísně katolické rodině a náboženství jej silně ovlivnilo. Už ve dvaceti letech opustil rodnou zemi a cestoval po celém světě, ale po vypuknutí první světové války se vrátil do Vídně a dobrovolně narukoval do rakouské armády. Bojoval v Rusku a Rumunsku, kde byl několikrát raněn a přišel o zrak v pravém oku.

Po válce začal pracovat pro společnosti UFA právě v době, kdy německou kinematografii ovlivnilo expresionistické hnutí. Lang od začátku své kariéry rád kombinoval populární žánry s výrazným stylem expresionismu a točil jedny z nejikoničtějších filmů té doby – například mysteriózní thriller Doktor Mabuse, dobrodruh, čtyřhodinové fantasy drama Nibelungové a především futuristickou sci-fi Metropolis. Ta svým bobtnajícím rozpočtem málem přivedla společnost UFA ke krachu, ale její nesmírný vliv na budoucí generace filmařů zůstal zachován.

Roku 1931 natočil Lang svůj první zvukový film M, známý rovněž pod českým názvem Vrah mezi námi. V něm zdokonalil práci se zvukem a stvořil další celosvětově uznávané dílo, jímž na sebe upoutal pozornost Hollywoodu. Tam zamířil v polovině třicátých let poté, co šéf nacistické propagandy Josef Goebbels stáhl z distribuce jeho nový snímek Závěť doktora Mabuse jako ideologicky závadný. A také kvůli svým židovským kořenům.

V USA natočil renomovaný režisér, jenž se proslavil také velkými nároky na herce, 23 celovečerních filmů. Mnoho z nich se těší skvělé pověsti a ve své době je vyzdvihovali i redaktoři časopisu Cahiers du Cinéma, podle nichž Lang významnou měrou etabloval válečný, špionážní či detektivní žánr. Mezi jeho nejznámější a nejvlivnější díla patří například sociální drama Byl jsem lynčován, filmy noir Ministerstvo strachu a Šarlatová ulice nebo gangsterka Velký zátah. Od poloviny padesátých let se Fritz Lang stahoval do ústraní a roku 1976 zemřel na mrtvici.

Jeho jméno je spjaté s některými z nejklasičtějších hollywoodských filmů, přičemž jen málokdo tuší, že ani on není původem Američan. Frank Capra stojí třeba za vánoční klasikou Život je krásný, Úžasnou událostí nebo za ikonickou komedií Stalo se jedné noci, která jako první snímek v historii dokázala vyhrát Oscara ve všech pěti hlavních kategoriích (nejlepší film, režie, scénář, herec a herečka v hlavní roli) – to už se poté povedlo jen Přeletu nad kukaččím hnízdem a Mlčení jehňátek.

Capra se narodil roku 1897 na Sicílii a na rozdíl od dalších zahraničních filmařů měl výhodu, že do USA s rodinou přesídlil už jako pětiletý. Společně se šesti sourozenci a rodiči žil ve východní části Los Angeles, jíž se tehdy přezdívalo „italské ghetto“, a již odmala si sháněl práci, aby pomohl uživit chudou rodinu. Později dokonce neváhal do telefonu zalhat, že už má z Hollywoodu filmařské zkušenosti, aby jej najali do nově zprovozněného studia v San Franciscu.

Díky této lži se postupně prosazoval jako scenárista grotesek pro komika Harryho Langdona a nakonec zakotvil ve studiu Columbia, kde si vyplnil svůj odvěký americký sen. Ve třicátých letech se vyprofiloval v jednoho z nejlepších režisérů zvukového filmu a do roku 1947 obdržel šest oscarových nominací, z nichž tři proměnil – za Stalo se jedné noci, Úžasnou událost a Vždyť jsme jen jednou na světě.

Po útoku na Pearl Harbor spolupracoval s armádou a produkoval sérii dokumentů Proč bojujeme, které podporovaly morálku vojáků i obyvatel. Poválečné období ale Caprovi nesedlo a jeho náměty, které se těšily oblibě v dobách hospodářské krize či za války, nenacházely pochopení v prosperující technologické éře. V padesátých letech natočil jen tři méně úspěšné filmy a derniérou pro něj byla komedie Plná kapsa zázraků, která vyšla roku 1961. Tedy dlouhých třicet let před jeho smrtí roku 1991.

Rekordman v počtu oscarových „režisérských“ nominací se narodil roku 1902 na území dnešního Německa švýcarskému otci a německé matce. Měl štěstí, neboť vzdáleným bratrancem matky byl spoluzakladatel a dlouhodobý majitel společnosti Universal Pictures Carl Laemmle. Do USA Wyler odcestoval roku 1921 a trvalo několik let, než se odstěhoval do Los Angeles. Z pozice poslíčka začal pokukovat po lukrativnějším zaměstnání. A přestože míval zpočátku pověst flákače, který raději pořádal karetní či biliárové partičky, nežli soustředil veškerou energii do práce, rychle se stal nejmladším režisérem v Universalu.

Roku 1929 dokončil svůj první kompletně zvukový snímek Hrdinové pekel, který se zároveň stal prvním filmem Universalu natočeným v exteriérových lokacích. Oscarovou nominaci poprvé získal roku 1937 za snímek Továrník Dodsworth, načež býval pravidelně nominovaný až do roku 1966. Z rekordních dvanácti oscarových nominací proměnil tři (za filmy Paní Miniverová, Nejlepší léta našeho života a Ben Hur), což jej v historických tabulkách řadí na druhé místo za Johna Forda se čtyřmi soškami.

William Wyler nastartoval kariéry mnoha zářivých hvězd, jako byly Audrey Hepburn (Prázdniny v Římě) či Barbra Streisand (Funny Girl). Legendární Laurence Olivier, jehož režíroval v romantickém dramatu Na Větrné hůrce, o Wylerovi prohlásil, že ho naučil hrát před filmovými kamerami. Celkem čtrnáct herců, jež Wyler režíroval, dokázalo vyhrát Oscara a hned třináct jeho filmů získalo nominaci na nejlepší snímek roku. A přestože například francouzský časopis Cahiers du Cinéma Wylera kritizoval za to, že je pouze schopným řemeslníkem bez autorského přesahu, jeho přínos klasické kinematografii je nezpochybnitelný. Ikonický režisér zemřel na infarkt 24. července 1981.

Filmař rakouského původu působil na začátku třicátých let jako scenárista a novinář v Berlíně. Po vzestupu nacistické strany a prvních vlnách antisemitismu prchnul do Paříže, odkud trpělivě posílal své scénáře do Hollywoodu. Zanedlouho se dočkal pozitivní odpovědi a roku 1934 se přestěhoval do USA, kde se v prvních letech věnoval výhradně psaní.

Po úspěchu Ninočky z roku 1939, která obdržela mimo jiné nominaci za nejlepší adaptovaný scénář, Wilder přesvědčil studio Paramount, že dozrál na pozici režiséra. Jeho hollywoodský debut Zuzanka v nesnázích mu otevřel dveře k větším produkcím jako noir Pojistka smrti, který se stal roku 1944 obřím hitem a katapultoval jej mezi nejžádanější režiséry.

Na rozdíl od Orsona Wellese či Alfreda Hitchcocka se Wilderův styl nezaměřoval na okázalé kamerové pohyby a triky, nýbrž kladl důraz na samotný text a dialog. Wilder vešel ve známost jako režisér, který otevíral dveře i obávaným námětům jako alkoholismus (Ztracený víkend), hollywoodské pokrytectví (Sunset Boulevard) nebo senzacechtivost médií (Eso v rukávu). I ty sebevíc naléhavou látku ale často dokázal protnout humorem, s nímž se publikum snadno identifikovalo, a společně s Woody Allenem a bratry Marxovými má nejvíce titulů na seznamu 100 nejzábavnějších amerických filmů, který sestavil Americký filmový institut.

Oscara za nejlepší režii získal dvakrát – za Ztracený víkend a Byt. Natočil také oblíbené komedie s Marilyn Monroe Slaměný vdovec a Někdo to rád horké a čtyři jeho filmy zařadil Americký filmový institut mezi 100 nejlepších snímků dvacátého století. Jeho dílo je nejvíce spjaté s obdobím klasického Hollywoodu a od počátku sedmdesátých let, kdy se ke slovu dostávala mladá generace filmařů, už Billy Wilder takový vliv neměl. Dožil se krásných 95 let a v roce 2002 zemřel na pneumonii.

Podobně jako Frank Capra také Elia Kazan emigroval z rodné země již v předškolním věku. Narodil se roku 1909 v Konstantinopoli (dnešní Istanbul), která byla tehdy hlavním městem osmanské říše, ovšem nežil zde dlouho. Před trvalým přesunem do USA zamířila jeho rodina ještě do Berlína.

V New Yorku se jeho otec živil jako obchodník s koberci, ale Elia nehodlal kráčet v jeho stopách. Studoval drama na univerzitě Yale a začal pracovat jako divadelní herec a režisér. Ve třicátých letech byl členem divadelní skupiny Group Theatre a také vstoupil do komunistické strany, což se mu později vymstilo.

Ve čtyřicátých letech proslul jako vynikající broadwayský režisér, jenž často adaptoval hry současných dramatiků, jako byl Tennessee Williams nebo Arthur Miller. Filmy pak režíroval od roku 1945, kdy vyšel jeho debut V Brooklynu roste strom. Do roku 1964 získal dva režisérské Oscary z pěti nominací, a to za filmy V přístavu a Džentlemanská dohoda, a jelikož uměl skvěle vést herce, právě pod jeho rukama se formovaly slavné osobnosti jako Marlon Brando (Tramvaj do stanice Touha) nebo James Dean (Na východ od ráje).

Reputaci si Kazan pošpinil roku 1952, kdy byl předvolán před sněmovní výbor pro neamerickou činnost. Éra mccarthismu byla v plném proudu a řada osobností se zodpovídala ze svého zapojení do komunistických aktivit. A zatímco třeba legendární scenárista Dalton Trumbo vypovídat odmítl a vedle zapsání na černou listinu jej čekal také jedenáctiměsíční pobyt v žaláři, Elia Kazan se rozhodl jinak. Sympatie ke komunismu ztratil roku 1939, kdy Sovětský svaz uzavřel pakt o neútočení s Německem, a před výborem jmenoval osm bývalých spolupracovníků s vazbami na komunistickou stranu. Tím sice ušetřil trestu sebe, ale zavařil označeným kolegům a ztratil uznání mnoha lidí z oboru. Dokonce i roku 1999, když přebíral čestného Oscara za celoživotní přínos, mu část přítomných v sále odmítla zatleskat.

V padesátých a šedesátých letech přesto dál natáčel oceňované snímky. Velký úspěch zaznamenalo jeho historické drama Ameriko, Ameriko, v němž částečně shrnul své životní zkušenosti emigranta a společenského vyvrhele. V jeho režii obdrželo 21 herců oscarovou nominaci a devět z nich vyhrálo. V poslední tvůrčí fázi se Elia Kazan věnoval spíše literatuře a jeho finálním snímkem byla adaptace nedokončeného románu F. Scotta Fitzgeralda Poslední magnát z roku 1979. Zemřel roku 2003 ve věku 94 let.

Jeden z vůbec nejslavnějších evropských režisérů se narodil roku 1933 v Paříži, ale jeho židovský otec a ruská matka učinili životní chybu, když se o tři roky později přestěhovali do polského Krakova. Město se v průběhu následné války ocitlo pod německou okupací a rodina žila v místním židovském ghettu. A odtud platila pouze jednosměrná jízdenka – Romanův otec byl odvezen do rakouského koncentračního tábora Mauthausen a matka do Osvětimi, kde ji Němci krátce po příjezdu zavraždili. Polanski z Krakova uprchl roku 1943 a s pomocí některých katolíků se pod falešnou identitou potloukal okupovaným Polskem. V mládí tedy na vlastní kůži zažil hrůzy, které později otiskl do dramatu Pianista, za než získal svého jediného Oscara.

K filmu ho to táhlo hned po válce, kdy začal studovat kinematografii a byl jedním z učňů předního tvůrce tamní nové vlny Andrzeje Wajdy. Jeho celovečerní debut Nůž ve vodě zaznamenal kladný ohlas hlavně v zahraničí (na festivalu v Benátkách obdržel cenu FIPRESCI a především si vysloužil oscarovou nominaci za nejlepší cizojazyčný film) a Polanski se přesunul do Londýna, odkud už to za oceán neměl tak daleko. Šéf studia Paramount Robert Evans mu podstrčil knihu Rosemary má děťátko a Polanski se ji rozhodl zadaptovat jako režisér i scenárista. Snímek s Miou Farrow slavil úspěch v kinech i u kritiky a polský filmař s pohnutým osudem a krásnou manželkou Sharon Tate byl rázem na roztrhání.

Tím ale jeho životní horská dráha nekončila. A zatímco v případě brutální vraždy Sharon Tate a jejích přátel, která se odehrála v létě roku 1969 a za níž stál kult Charlese Mansona, byl Polanski pouze nevinnou truchlící obětí, za pozdější kontroverzi si může sám. Roku 1977 byl zadržen a obviněn ze znásilnění a zdrogování teprve třináctileté dívky, a přestože byl shledán vinným „pouze“ z pohlavního styku s nezletilou, hrozil mu trest odnětí svobody. Polanski tedy roku 1978 uprchl do Paříže a ve Francii uniká americké spravedlnosti a točí oceňované filmy dodnes.

Nesmazatelnou stopu stihl zanechat i v Hollywoodu, kde natočil třeba velebený noir Čínská čtvrť. A později pracoval s mnoha tamními renomovanými na filmech jako 48 hodin v Paříži, Pianista či Muž ve stínu.

Oscarový tvůrce Zkrocené hory se narodil roku 1954 na Tchaj-wanu do rodiny, která po druhé světové válce uprchla z rodné Číny. Otec z něj chtěl mít vysokoškolského profesora, ale Ang Lee se zamiloval do filmu poté, co viděl snímek Pramen panny od Ingmara Bergmana. Roku 1979 se vydal studovat do USA, a ačkoli se nejdříve zajímal také o hraní, kvůli jazykové bariéře se rychle přeorientoval na režii.

A udělal dobře. Jeho výjimečný vypravěčský talent nezůstával v zámoří bez odezvy a jeho dva rané filmy v koprodukci Tchaj-wanu a USA, Svatební hostina a Jíst, pít, muž, žena, si vysloužily oscarovou nominaci za nejlepší cizojazyčný film. Tuto cenu Lee získal roku 2001 za impozantní drama Tygr a drak, které si podmanilo tehdejší ceremoniál s deseti nominacemi. V kategorii nejlepší režie se tvůrce, jemuž není žádný námět cizí, dočkal o pět let později s gay romancí Zkrocená hora. A úspěch zopakoval ještě roku 2013 díky výpravnému dobrodružství Pí a jeho život.

Ang Lee si před třemi bohužel připsal i první propadák v podobě akčního Blížence s Willem Smithem a kritici neskákali nadšením ani z jeho adaptace komiksového Hulka, ale jinak se jeho kariéra veze jen na vlně úspěchů. Za připomenutí rozhodně stojí také viktoriánské drama podle Jane Austen Rozum a cit nebo historická Jízda s ďáblem.

Přestože má ve svých šedesáti letech na kontě pouze osm celovečerních filmů a globálně se proslavil až roku 2005 režií Harryho Pottera a vězně z Azkabanu, Alfonso Cuarón je bezpochyby jedním z nejkreativnějších tvůrců současnosti. Mexický režisér, jenž nalezl osudového parťáka v kameramanovi a krajanovi Emmanuelu Lubezkim, o sobě dal poprvé vědět roku 1991 romantickou komedií Jen s tvým partnerem. Snímek o sukničkáři, jemuž je falešně diagnostikován AIDS, slavil mezinárodní úspěch a Cuaróna poprvé přivedl do Hollywoodu.

Vyhlédl si jej slavný režisér Sydney Pollack (Jeremiah Johnson), jenž mu dohodil režii jedné epizody seriálu Padlí andělé. Filmovým debutem v Hollywoodu ale pro Cuaróna byla až Malá princezna, která získala oscarové nominace za nejlepší kameru a výpravu. Následující Velké naděje s Ethanem Hawkem a Gwyneth Paltrow se tak vřelého přijetí nedočkaly a Cuarón zamířil zpět do Mexika, kde roku 2001 natočil jeden z největších tamních hitů, erotickou road-movie Mexická jízda.

Hollywoodská studia se o něj znovu prala a variabilní režisér se předvedl v miliardové sérii Harry Potter. Jeho Vězeň z Azkabanu bývá nejlépe hodnoceným střípkem z kouzelnického světa a otevřel mu dveře k dalším ambiciózním produkcím. A zatímco Potomci lidí v kinech navzdory pozitivním ohlasům a dnešnímu kultovnímu statusu propadli, vesmírná Gravitace už zaválela a Cuarónovi zajistila první zlatou sošku za nejlepší režii. Tu druhou přidal hned svým následujícím filmem, jímž bylo autobiografické drama Roma v produkci Netflixu.

V současnosti se hovoří o tom, že oscarový filmař chystá další drama o dospívání zasazené do Mexico City, a není jisté, zda se ještě vrátí k drahým hollywoodským produkcím. Jeho odkaz je ovšem už nyní nepřehlédnutelný a s neméně úspěšnými krajany Alejandrem Gonzálezem Iñárritem a Guillermem del Torem si může podat ruce.

Mexický režisér se zapsal do historie především v letech 2015 a 2016, kdy mu oscarové publikum opakovaně aplaudovalo. Nejprve zaznamenal „hattrick“ s filmem Birdman, který mu přinesl zlaté sošky za scénář, režii i nejlepší film, a rok nato zopakoval triumf v režisérské kategorii díky Revenantovi. Z problémového teenagera, jehož v šestnácti letech vyhodili kvůli špatným známkám ze školy, se tedy stal jeden z nejoceňovanějších filmařů současnosti.

Sám Iñárritu přiznává, že možná větší formativní vliv než film na něj měla hudba. Od roku 1984 byl moderátorem populárního rádia WFM a skládal hudbu k mexickým filmům. Seznámil se rovněž se scenáristou Guillermem Arriagou, s nímž později napsal svou filmovou trilogii smrti, a v devadesátých letech rozjel vlastní produkční společnost Z Films.

Jeho celovečerní debut a první článek trilogie smrti nese v češtině název Amores perros – Láska je kurva a mimo jiné za něj získal nominaci na Oscara. Další střípek představuje psychologický thriller 21 gramů s hvězdným mezinárodním obsazením (Benicio Del Toro, Sean Penn), na nějž Iñárritu navázal ještě filmem Babel, v němž si zahráli Brad Pitt a Cate Blanchett.

Po velkém úspěchu jeho hollywoodských produkcí Birdman a Revenant se Iñárritu na několik let odmlčel a brzy se vrátí s válečným dramatem Limbo. Půjde o čistě mexickou produkci a příběh bude mapovat politickou a sociální modernitu Mexika, přičemž časové rozhraní děje stále není jasné. Osmapadesátiletý režisér ale bude chtít znovu usilovat o ta nejprestižnější ocenění, na což si za posledních dvacet let zvykl.