Film o střelbě do horníků mu zajistil mezinárodní slávu. Pomyslný vaz si srazil sám vysmívaným Hrochem

Siréna Karla Steklého se inspirovala stejnojmennou knižní předlohou Marie Majerové z roku 1935. Známá spisovatelka v ní zachytila život dělnické rodiny na Kladensku během průmyslového rozvoje ve druhé polovině 19. století. Jedním z hlavních motivů knihy je střet dělníků s ředitelem kladenské důlní společnosti Bacherem, k němuž došlo v roce 1889. Přepracovaní a málo placení demonstranti tehdy vyplenili jeho vilu. Následovala střelba do lidí, během které bylo zabito několik dětí. Tato historická událost je popsána například zde. Kniha Siréna byla publikována ještě před druhou světovou válkou a poválečná komunistická propaganda ji hojně využívala v rámci socialistického realismu opěvujícího kolektivistická zřízení té doby, vystupující proti kapitalismu a soukromému vlastnictví.

Režisér Steklý pro své drama využil jen dvě kapitoly z románu, do hlavních rolí obsadil Josefa Beka a Naděždu Gajerovou a s filmem uspěl na mezinárodním poli, když se stal vítězem Zlatého lva na benátském festivalu v roce 1947. Úspěchu dopomohl významný filmový teoretik té doby A. M. Brousil, mimo jiné spoluzakladatel pražské FAMU, který se v 50. letech stal předním ideologem tuzemského socialistického realismu. Co ale bylo důležitější, Siréna se trefila do nálady a vnímání poválečné éry, kdy byl v Itálii na vzestupu neorealismus, umělecký směr zobrazující skutečnost bez příkras, reagující na fašismus druhé světové války a sociální nerovnosti. Festivalová porota ve Steklého Siréně prvky neorealismu zaznamenala, čímž se později proklínaný režisér tak trochu paradoxně a nevědomky zařadil po bok budoucích hvězd žánru, jakými se stali Luchino Visconti (Země se chvěje), Roberto Rosssellini (Řím, otevřené město), Vittorio De Sica (Zloději kol), Michelangelo Antonioni (Výkřik) nebo Federico Fellini (Darmošlapové).

Dodejme, že Siréna je vůbec jediným československým filmem, který kdy na festivalu v Benátkách vyhrál. Po velmi dlouhé době se do soutěže vůbec nejstaršího filmového festivalu na světě (byl založen roku 1932) dostalo až v roce 2019 černobílé drama z období druhé světové války Nabarvené ptáče režiséra, scenáristy a producenta Václava Marhoula. Na 72 let starý úspěch režiséra Steklého však Marhoul navázat nedokázal.

Režisér Karel Steklý (1903 – 1987) pocházel z pražského Žižkova a zkušenosti sbíral u všemožných kočovných divadelních spolků. Do obsazení Sudet působil jako rekvizitář a inspicient v Osvobozeném divadle Jiřího Voskovce, Jana Wericha a Jaroslava Ježka a dle všeho nebyl vůbec zanedbatelnou postavou, když slavné dvojici pomáhal s řadou gagů a skečů. Od 30. let se navíc s kolísavým úspěchem pokoušel psát filmové scénáře. Režie se Steklý chopil po druhé světové válce nehledě na režimní zřízení, cenzuru či propagandu.

Na jednu stranu natočil ceněnou Sirénu a dva celovečerní filmy inspirované knižním Švejkem Jaroslava Haška s Rudolfem Hrušínským v hlavní roli (Dobrý voják Švejk, Poslušně hlásím), na tu druhou šel vždy ochotně na ruku režimu prostřednictvím filmů Anna proletářka (1952) nebo Strakonický dudák (1955).

Vše vyvrcholilo vysmívaným Hrochem, který vstoupil do tuzemských kin v roce 1974, ale musel být stažen (můžete si ho zdarma přehrát zde). Ačkoliv zesměšňoval ty, kteří nesouhlasili s normalizací po roce 1968 a urážel popkulturní osobnosti (třeba zpěvačku Martu Kubišovou), i oficiální dobové špičky braly amatérsky natočený film s mluvícím hrochem za hodně přitažený za vlasy. Hroch se tak stal paradoxně trezorovým filmem po boku zakázaných klasik jako Všichni dobří rodáci (1968) nebo Skřivánci na niti (1969). Navíc ve stejný rok, kdy dokončil Hrocha, převzal Steklý od komunistického režimu titul národní umělec.

Od roku 1977 začal Steklý realizovat jen filmy na základě vlastních scénářů. Všichni proti všem (1977) byli satirou na konzumní způsob života. Skandál v Gri-Gri baru (1978) kritizoval sociálně demokratickou politiku. Na „solidní“ Svatby pana Voka (1970) navázal tragickou komedií Pan Vok odchází (1979) a kariéru zakončil Podivnými přátelstvími herce Jesenia (1985), pojednávajícími o dvojici přátel, herců s diametrálně odlišným pohledem na svět. S vlastními scénáři Steklý pohříchu narazil, když jeho pokusy o humor a komično skončily spíš smutnou tragédií.

Tím se ostatně přiblížil i někdejšímu slavnému divadelníkovi E. F. Burianovi (jeho hudba zazněla v ceněné Siréně), který se po roce 1948 plně oddal komunistickému režimu a nakonec na to doplatil, když zemřel v srpnu roku 1959 za nevyjasněných okolností na selhání jater. Rok předtím navštívil Rusko a pod nátlakem Nikity Chruščova musel před celým Československem ve Španělském sále předstoupit se sebekritickým projevem...

Film Siréna byl digitálně restaurován v roce 2021 za spolupráce Národního filmového archivu a Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary ve studiích Universal Production Partners a Soundsquare v Praze. Do vybraných kin bude v obnovené premiéře prvně uveden ve čtvrtek 17. března.