„Hlavně, aby bylo málo slimáčků a hodně zelíčka.“ Do kin se vrátila restaurovaná verze slavných Skřivánků na niti

Skřivánci na niti se odehrávají v kladenských ocelárnách během padesátých let minulého století, kam komunistický totalitní režim posílal nepohodlné politické provinilce – vzpurné intelektuály, věřící různých církví či drobné živnostníky. Bývalý prokurátor (Leoš Suchařípa), mladičký adventista Pavel (Václav Neckář) a jeho láska – vězenkyně Jitka (Jitka Zelenohorská), holič Kudla (Ferdinand Krůta) – ti všichni jsou na jedné lodi s mladým dozorcem Andělem (Jaroslav Satoranský), který má na starosti i tzv. „kopečkářky“ – ženy, které se pokusily o útěk za hranice. Kamarádská loajalita však nikam dál nesahá: spravedlnosti ani pomoci se dovolat nelze a fanatická svazácká vedoucí tak ukazuje pionýrům „nepřátele režimu“ jako exotickou zvěř k pohrdání. Vždycky může být ještě hůř, život však nepřestává být divný a krásný… Napsalo periodikum Filmový přehled.

Skřivánci na niti byli natočeni za pouhé dva měsíce během léta roku 1969, tedy rok po srpnové okupaci, přičemž povolení téma zpracovat měl režisér a scenárista Jiří Menzel ještě z období takzvaného Pražského jara. Bylo nicméně jasné, že normalizační cenzura bude mít se Skřivánky problém, což předcházelo samotnému natáčení. Na filmaře například přišlo udání od zaměstnanců kladenských hutí Poldi, že na jejich pracovišti vzniká protistátní snímek. Následnému schvalovacímu procesu nepomohlo ani několik střihových změn (vadil třeba senilní ministr Zdeněk Nejedlý v podání Vladimíra Šmerala), a tak film zamířil na dlouhých dvacet let do trezoru (podobně jako například Ucho, Všichni dobří rodáci a další). Menzel si pět let nic nenatočil, až do budovatelského snímku Kdo hledá zlaté dno (1974), kterým ustoupil normalizátorům.

Titul snímkuodkazuje na dětskou hru, během níž jsou na nit přivazovány kousky chleba jako návnada pro nebohou drůbež, která se do provázků zamotá. Skřivánci na niti se proslavili až po revoluci v roce 1989, kdy režisér Jiří Menzel na festivalu Berlinale v roce 1990 obdržel Zlatého medvěda za nejlepší film. Uváděná necenzurovaná verze se od té z roku 1969 lišila například v tom, že zde nechyběla postava ministra Nejedlého.

Radiožurnál uvedl v roce 2019 rozhlasový pořad, kde na Skřivánky a Berlinale vzpomínal režisér Menzel: „To není žádná legrace jít na festival s relikvií. Co mi dodalo odvahu, byla premiéra v Praze. Tam jsem viděl, že lidi na to reagujou velice dobře a že film je svým způsobem paradoxně aktuální.“ Pro porevoluční československou kinematografii šlo o velkou událost (Oscara dostali tvůrci Kolji až v roce 1997). Z jakého důvodu festivalová porota ocenila dvacet let starý film? Novinář Pavel Sladký vidí důvod například v kultu české nové vlny: „Ačkoliv to tehdy na áčkovém festivalu byla anomálie, protože festivaly se zaměřovaly převážně na současnou produkci, tak to, že se na ty filmy dlouho čekalo a byly spojeny s velkým kulturním fenoménem v případě české nové vlny, v Berlíně o to víc zarezonovalo.“

Menzela pro vznik filmu inspirovala kniha Bohumila Hrabala Dům, ve kterém nechci bydlet, jehož poetiku do Skřivánků mistrně převedl (již předtím Hrabala adaptoval v oscarových Ostře sledovaných vlacích, podílel se též na povídkovém snímku Perličky na dně podle jeho předlohy). Je zde cítit jistá smířlivost s tehdejším komunistickým režimem, na drobných detailech se odhalují charaktery jednotlivých postav. Menzel se za tím, proč to natočil právě takto, ohlížel následovně: „Proč se neohlédnout s úsměvem na chyby dětství, jako to děláme ve svém životě? Ježišmarjá, když jsem byl mladej, to jsem dělal hlouposti. Stejně tak jsem si myslel, že na konci 60. let můžeme říct, že se v 50. letech dělaly hlouposti a že se nemusí opakovat. To jsem si myslel. Jenomže pak se ukázalo, že jsem se splet.“

Skřivánci na niti skončili v roce 1969 v trezoru. Podle cenzorů snímek neodpovídal historické pravdě. „Byla to dobrá záminka pro lidi, který taky chtěli mít svoje místo na slunci, aniž by na to měli právo. Já jsem tenkrát strašně vzpomínal na kousek Čapkovy hry Ze života hmyzu, jak tam na konci po všech těch malérech a válkách hmyzích jdou spolu dva slimáčkové a jeden říká druhýmu: ‚Hlavně, aby bylo málo slimáčků a hodně zelíčka,‘“ dodal na adresu normalizátorů a dobových prospěchářů Menzel.

Digitální restaurování filmu Skřivánci na niti se financovalo z daru manželů Milady a Eduarda Kučerových, realizoval je Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary ve spolupráci s Národním filmovým archivem a Státním fondem kinematografie ve společnostech UPP a Soundsquare v roce 2021.