„O třicet let jsme předběhli Harryho Pottera,“ Jan Hrušínský vzpomíná na natáčení Dívky na koštěti

„Člověk si neuvědomuje, jak stárne, jak je život krátkej. Tady na tom případu je to vidět docela dobře.“

„Naštěstí. Dívka na koštěti patří k filmům, které asi jen tak nezmizí.“

„Já si myslím, že jo. Ale už si nepamatuju přesné číslo. Poprvé jsem se s Václavem Vorlíčkem potkal na takovém předkole ve filmovém klubu na Národní třídě, bylo to tuším na jaře roku 1971. Hrozně mě to, samozřejmě, bavilo, byl to velký barrandovský film. V té době v kinech bodoval snímek Pane, vy jste vdova!, jeden z mých nejoblíbenějších z Vorlíčkovy filmografie. Byl jsem úplně nadšenej, že bych mohl mít možnost hrát v něčem od tandemu Vorlíček – Macourek. Navíc na kamerovkách byli moji spolužáci z konzervatoře, skoro všichni. Nakonec ve filmu hrál Vlastík Zavřel jednoho z těch tří kluků, spolu s Janem Krausem a Michalem Hejným.“

„My jsme se dobře znali ze školy, což bylo docela dobrý. Ale my si spíš zatápěli navzájem, protože jsme v té době byli v prvním ročníku na konzervatoři a objevovali svět, trochu jsme si hráli na dospělí, než jsme v té době byli. Já během natáčení filmu oslavil šestnácté narozeniny. Dokonce si přesně pamatuju, kdy to bylo. Když se točila scéna, jak s Petrou Černockou přistáváme na koštěti na korbu náklaďáku někde na staré benešovské silnici. Točilo se to v obci Nová ves.“

„Tak určitě ‚dexempo krumplex‘. To bylo zaklínadlo, po kterém se postava měnila v krávu. V lexikonu jich byla celá řada. Ale další si už nepamatuju, i když jsem ten film viděl tolikrát, protože se mu prostě nedá uniknout. Dokonce se mi jednou stalo v Rakousku, že jsem koukal na nějakej program, kde dávali Dívku na koštěti. Říkal jsem si, že to přece nebudu poslouchat v němčině, tak jsem přepnul na jinej program, a tam dávali Jak se budí princezny. To jsou filmy Václava Vorlíčka. Já jsem s ním dělal poměrně často.“

„Mě strašně bavil scénář a byl jsem zvědavej, jak se to bude natáčet. Jak bude vypadat hlava na nemocničním stolku, jak budu vypadat bez hlavy, jak budeme lítat na koštěti. Dlužno dodat, že jsme s Petrou na koštěti lítali o 30 let dřív než Harry Potter.

Hrozně mě bavilo to vymýšlení triků, které jsem mohl sledovat. Kameraman Vladimír Novotný na scénář kreslil principy toho triku a ukazoval Václavu Vorlíčkovi, jak by to mohlo fungovat. Myslím, že jeho systém zrcadel byl u nás ve filmu použit vůbec poprvé. Točilo se v ateliéru na Barrandově v nových halách, před nemocniční stolek se do šikého úhlu nastavilo zrcadlo tak dokonale, že byl vevnitř vidět přesný odraz toho, co mělo být vidět za stolkem. Byl to veliký podvod. Já byl napresovanej v nemocničním stolku z druhé strany a přede mnou bylo zrcadlo, které odráželo to, co jsem zakrýval tělem. To bylo pěkný. Ale realizace už tak pěkná nebyla, protože členové štábu šli na cigáro někam na chodbu a já zůstal napresovanej v tom stolku a nesměl se hejbat, aby se se zrcadly nehnulo.

Líbila se mi tehdy i atmosféra na Barrandově, i když bylo evidentní, že to byl jeden z posledních filmů… Protože si myslím, že o rok později už by se Dívka na koštěti netočila, už by šlo o scénář, který by tehdejší normalizační vedení Barrandova vyřadilo.“

„Já si myslím, že by tam vadila taková ta obyčejnost příběhu, normální, inteligentní, chytrej humor. Ono to zní absurdně. Pan Filipovský ve filmu jezdil západním autem, sice šlo o jedno z těch, které se sem dovážely, ale na všechno už bylo pohlíženo jako na něco, co životu v socialismu může škodit, co je pro ten tábor ohrožující.“

„Já už nesměl nikam, přehouplo se to do normalizačních let. Já se dostal do takových situací, na kterých jsem neměl žádnou zásluhu. Komunisté chtěli otce donutit k tomu, aby odvolal podpis pod Dvěma tisíci slovy a přehodnotil svoje postoje z roku 1968, což on nikdy neudělal. Já a můj brácha jsme měli několik let, kdy jsme vůbec nesměli na Barrandov. Mě dokonce nutili, abych se přejmenoval. Oni tehdy chtěli, abych ve filmovém časopisu Záběr udělal velký dvoustránkový rozhovor, kde vysvětlím, že se zříkám otce na protest proti jeho postojům z let 68 a 69. A když to neudělám, nebudu smět na Barrandov. To jsem jim samozřejmě neposkytl a hned o rok později jsem si už nezahrál ve Vorlíčkových Třech oříškách pro Popelku.

Většina slušných lidí, která něco uměla, byla odstavena. Já to zpětně vnímám jako takovou vzpouru neschopných, kteří by asi sami neměli šanci se k něčemu pořádnému dostat, tak využili situace po srpnu roku 1968 k tomu, aby se dostali nahoru. Odpovídá tomu slavný výrok Václava Švorce v Národním divadle, který na konci roku 1969, když nastoupil normalizační ředitel Přemysl Kočí, řekl: ‚A teď budeme hrát my!‘ A ono to tak bylo, že ti lidé jako Medřická, Mohdanová, Hrušínský, Voska a další a další byli skutečně odstaveni. Hráli lidé, jejichž jména vám dnes nic neřeknou.“

„Původně se to mělo točit asi o deset let dřív, ještě za života Miloše Macourka. Myslím, že by to bylo o něčem jiném a podstatně lepší. Já jsem tenkrát Vorlíčkovi navrhoval, že když už tam má ty animovaný figurky, tak ať zkusí udělat postavy herců, kteří už v té době nežili – Vladimíra Menšíka, Stelly Zázvorkové. Lidí, kteří hráli v Dívce na koštěti. Nějací imitátoři by mohli mluvit jejich hlasem a mohlo by to být zajímavé. Ale tehdy si producenti mysleli, že už je Dívka na koštěti starej film, a tlačili Vorlíčka k tomu, aby tam dal víc prvků třeba z Arabely a dalších, novějších věcí. Myslím, že to tím úplně ztratilo základní smysl, to kouzlo. Taky si myslím, že se dost šetřilo na hereckém obsazení. Bohužel to tak je, najednou to byl příběh o lidech a postavách, které s Dívkou na koštěti neměli vůbec nic společného. To se muselo minout cílem.“

„Tady v Divadle Na Jezerce, kde sedíme, je návaznost úplně přímá, protože předkové z tátovy strany dělali svoje soukromé divadlo a dělali ho už někdy od poloviny 19. století. Pravděpodobně by se všechno vyvíjelo jinak, kdyby nepřišel únor 1948 a živnostníkům nebyla odebrána licence. Tehdy kočovné divadelní společnosti zanikly. Jinak by to určitě pokračovalo dál. Jsem přesvědčenej, že můj táta by měl své divadlo nebo že by stál v čele nějaké takové společnosti.

Letos máme Na Jezerce dvacátou sezónu… Nastavil jsem si cíl, že chceme dělat divadlo, které by lidi bavilo, ale aby nikdy neurazilo jejich inteligenci. Nikdy jsem však tu zábavnost nutně nespatřoval v komediálních příbězích, ale říkal jsem si, že zábavným způsobem se dá udělat i sebevětší tragédie. A toho se držím. Nadřadil jsem otázky kvality divadla nad otázky té kasy, ekonomiky. Musím říct, že se to vyplatilo. Naším divadlem už prošel milion tři sta tisíc diváků. Celou dobu bylo plno, což mě naplňuje radostí. Myslím, že ti předkové, o kterých jsme mluvili, by se na to dívali s určitou libostí, také to tak měli rádi.

Teď vlastně poprvé po dvaceti letech kvůli pandemii máme trochu problém s návštěvností, ale ten problém mají divadla na celém světě. Lidé jsou opatrní, trochu se bojí, trochu nevěří.“

„Nevěděl jsem třeba, že byl dělaný rozsáhlý konkurz na roli Švejka, že táta vůbec nepatřil k favoritům castingu. Do nejužšího výběru postoupili tři herci – Josef Hlinomaz, Josef Beyvl a táta. Režisér tehdy hodně chtěl a dbal na to, aby herci splňovali jeho představu ladovských postav, chtěl kopírovat náladu ladovských obrázků. Táta to řešil tím, že čtrnáct dnů, které mu chyběly do dalšího kola kamerových zkoušek, seděl v hospodě a lil do sebe jedno pivo za druhým, aby trochu přibral a zakulatil se. To se mu povedlo a nikdy už se toho nezbavil. Ale získal tu roli a dneska si ho lidé se Švejkem spojují docela automaticky. On sám ale neměl ten film moc rád, nepřikládal mu až takový význam. Říkal, že mnohem lepší je Trnkův Švejk, ten loutkový, než ten přepis, který dělal Karel Steklý. Nakonec i dobová kritika to tenkrát strhala velmi tvrdě a dneska se bez toho neobejde žádné televizní vysílání.“

„Ten film je světový unikát, který drží rekord v počtu remaků. Ve chvíli, kdy je ta látka nosná, což obnáší řadů aspektů, jako jsou správné herecké typy, předloha rezonující se společností, můžeme ji realizovat. Tady se to, myslím, naplnilo celkem vrchovatě. Mimochodem, režisér Paolo Genovese byl u nás na premiéře, uskutečnila se loni před březnovou uzavírkou hranic. Režisér si naši verzi pochvaloval. Doufám, že ji budeme hrát dlouho.“

„Já myslím, že tohle je trochu jinej případ. Nakonec děláme ještě jednu takovou věc, která byla zfilmována, dramatizaci románu Už je tady zas o Hitlerovi, který se náhle objeví v naší současnosti. Fakt je, že představení má hrozně dobrou atmosféru a odezvu. A tou aktuálností, o kterou se postarali různí extremisté, jako je naše SPD nebo i komunisté, to podhoubí ze světa nevymizelo. Tudíž na to lidi reagujou opravdu hodně živě. Jak v příběhu Hitler postupně ovládne média a věřejné mínění, sociální sítě, rozhodli jsme se pro představení natočit rozhovor Adolfa Hitlera s Danielou Drtinovou v DVTV. Přál bych vám zakusit atmosféru, když jsme to tam točili. V tom obrovském newsroomu postupně všichni zaměstnanci zvedali hlavy a dívali se, co se to tam děje.“

„Mluvil česky, ale ta podoba byla nezaměnitelná. Nebylo pochyb, o koho jde.“

„Různě. Některé ano. Ale tyto dva výše uvedené případy přinesl Matěj Balcar (podle jeho komedie Pánský klub vznikne celovečerní film, pozn. redakce), který hry režíroval a zároveň psal dramatizace. Moje zásluha je, že jsem nebyl tak hloupej, abych to odmítnul.

Na jaře by měl Jan Hřebejk dělat minisérii, která nás nadchla na Netflixu, z pera Rickyho Gervaise – After Life. V hlavní roli se představí Milan Šteindler. Současná dramaturgie Jezerky jde tímto směrem.“