Smrtelné hry plné násilí a zoufalství: Tyto filmy a seriály by vám neměly uniknout, pokud vás zaujal skvělý seriál Hra na oliheň

Seriál Hra na oliheň se stává velkým fenoménem a instantní klasikou, přičemž jeho kvality veškerému poprasku víceméně odpovídají. Režisér a scenárista Dong-hyeok Hwang se přitom inspiroval, kde to jen šlo – témata sociální nerovnosti a bídy těch nejnižších vrstev jsou ožehavá v Koreji stejně jako všude po světě a žánr „smrtelných her“, v nichž jde protagonistům o život, není rovněž především v asijské tvorbě ničím novým. Hwang ovšem dokázal skloubit rozličné inspirační zdroje velice hladce a promyšleně, takže vznikla krvavá, naléhavá a psychologicky hutná satira, která si ze svých předchůdců „půjčuje“ jen to nejlepší.

V tomto článku se tedy ohlédneme za těmi filmy, seriály či filmovými sériemi, které byste si neměli nechat ujít, pokud vás Hra na oliheň jakýmkoli způsobem uhranula. Ať už vás spíše zaujal její společenský apel a metafory, nebo násilná forma a psychologie v průběhu smrtelně nebezpečných her. Následující výběr totiž obsahuje díla z obou stran barikády.

Modernímu publiku je zřejmě nejznámější zástupce „smrtelných“, v tomto případě konkrétně „hladových her“. Blockbusterová filmová série s Jennifer Lawrence v roli neohrožené Katniss Everdeen, která v dystopické budoucnosti bojuje v každoročním sledovaném klání s názvem Hunger Games, nasbírala od roku 2012 čtyři díly. Příběh podle populární knižní předlohy Suzanne Collins je značně rozmáchlý a od boje o přežití v obávané aréně směřuje až k velkým politickým převratům a revolucím. Z pohledu psychologie nejde o dvakrát hloubavá díla, ovšem jako drahé a efektní atrakce fungují jednotlivé snímky uspokojivě.

Asi nejvíce skloňovaný inspirační zdroj Hry na oliheň nás rovněž zavádí do nepřívětivé budoucnosti, v níž ekonomika kolabuje a studentům se nechce chodit do školy. Za trest je jedna třída vybrána, aby splnila novou školní reformu s názvem Battle Royale – na ostrově se účastní boje o přežití, jejž mezi sebou vedou samotní spolužáci. Kultovní japonský režisér Kindži Fukasaku hází publikum do víru extravagantní stylizace a krvavého násilí, ovšem pod samoúčelným povrchem kypí náročné existenciální úvahy o ztrátě lidství či kritika bezcitného vládnoucího systému. Pokud jste film dosud neviděli, nyní je nejvyšší čas.

Pasti, pasti, pastičky v podání kultovního zabijáka a „vykonavatele spravedlnosti“ Jigsawa. Saw: Hra o přežití režiséra Jamese Wana zaznamenala roku 2004 ohromný úspěch a s pokračováními se roztrhl pytel. Není divu, neboť Wan a scenárista Leigh Whannell přišli nikoli s kompletně novým, ale s žánrově progresivním konceptem lidského utrpení, kdy oběti hrály o svůj život pod dohledem vraha a k záchraně vedla nesmírně bolestivá cesta. Jednička se snažila také o kvalitní detektivní linii, ovšem pokračování se už zaměřovala jen na hallmark v podobě brutálního násilí a jednotlivých pastiček, jejichž různorodost odrážela stále morbidnější pohnutky tvůrčí fantazie.

Právě na Kostku rychle odkáže většina fanoušků, kterým někdo namlouvá novátorství série Saw. Kanadský horor se spokojil s komorním a přitom důmyslně futuristickým konceptem, kdy je hrstka protagonistů uvězněna ve zdánlivě nekonečném komplexu, tvořeném prostými krychlovými místnostmi. Některé „kostky“ ovšem skrývají na pohled neviditelné a smrtelné nástrahy a hrdinové, mezi nimiž nechybí prostí slušňáci i chladnokrevný drsňák, musí nejen dávat pozor, kam šlápnou, ale také spolupracovat a věřit jeden druhému. Možnosti úmrtí jsou nepřeberné a Kostka je napínavý a vzrušující, byť nepříliš intelektuálně podnětný horor.

Hra na oliheň svádí dohromady zoufale zadlužené jedince, pro něž je život v lidské společnosti nesmírně obtížný a bolestivý. Za slíbenou a závratnou finanční odměnu jsou účastníci her schopni provést takřka cokoli a vytváří tak zábavnou show pro znuděné VIP milionáře, pro něž je život naopak až příliš snadný a monotónní. Společenské propasti a rozdíly mezi chudými a bohatými vrstvami jsou vděčným námětem, který asijská a hlavně jihokorejská kinematografie v posledních letech ždíme stále více – a činí tak skoro až impozantně. Parazit se stal historicky prvním zahraničním filmem, který vyhrál Oscara v hlavní kategorii, a také jeho satirické stopy možná režiséra Dong-hyeok Hwanga inspirovaly. Ale daným námětem se působivě zaobírají také jiné tamní snímky, mezi nimiž lze zmínit například dojemné japonské Zloděje nebo nepředvídatelné mysteriózní drama Vzplanutí. A pokud vás Hra na oliheň zaujala právě těmito naléhavými a realistickými motivy, dané snímky pro vás budou jistě přínosné.

Kultovní japonský filmař Takashi Miike stojí třeba za ultranásilným brakem Zabiják Ichi, ale cizí mu není v podstatě žádný žánr. Ve filmu Kamisama no Iu Toori se ovšem skutečně vyřádil – jakési nadpozemské síly ovládají školy po celém světě a studenti po milionech umírají v obdobách nevinných dětských her. Začíná se pěkně zostra a hned v úvodu filmu sledujeme hru cukr, káva limonáda, avšak s tím rozdílem, že prohrávajícímu vybuchuje hlava. A kdo viděl Hru na oliheň, tak si jistě okamžitě vzpomene na tamní první hru, která dala soutěžícím jasně najevo, že prohrávající nepřijdou pouze o svou čest a výhru. Miikeho snímek je ujetý a zcela vytržený z reality, ale hravost a vtipná symbolika se mu upřít nedá.

Další velmi známý zástupce „smrtelných her“, který prostřednictvím vizitek a slibů životního průlomu svádí dohromady šestici cizích lidí. Jakmile však účastníci s temnou minulostí přijedou do záhadného zařízení, jsou nuceni procházet nástrahami a hádankami, které je mohou snadno připravit o život. Násilí zde není tak výrazné jako u Hry na oliheň a některé herní místnosti skýtají zajímavé a zábavné zvraty, ovšem příběh se neobejde bez logických děr a celkově není tak promyšlený a psychologicky věrohodný jako seriálová novinka.

Několik různorodých lidí se probere v temné místnosti a každý stojí v malém červeném kruhu... A dál už si vše snadno doplníme. To ale neznamená, že si nemůžeme užít necelých devadesát minut příběhu, který snaživě spojuje elementy sci-fi, thrilleru a psychologického hororu. Z vyznačených kruhů na podlaze se totiž lidé nemohou pohnout, a když se každé dvě minuty zhasnou světla, někdo bez vysvětlení zemře. Pravidla hry jsou navíc jednoduchá a děsivá – soutěžící totiž mohou vybírat, kdo půjde na porážku jako další. V takové situaci by se nechtěl ocitnout nikdo a fanoušci tohoto filmového subžánru jistě podobný námět ocení.

Japonský konkurent Hry na oliheň je od minulého roku k vidění na Netflixu, a byť dosud sesbíral o poznání slabší hodnocení a nedočkal se takového ohlasu, své fanoušky si jistě najde i v budoucnu. Námět vychází ze stejnojmenné mangy od Hara Asa a přináší dystopickou alternativu smrtelných her a také hafo kulturních odkazů, jimiž seriál diváky přímo zasypává. Postavy jsou navíc přesměrovány do jakéhosi paralelního světa, kde se tvůrci mohou vyřádit dle libosti, a hlavním hrdinou je počítačový geek, jenž díky svým znalostem prochází všemožnými hrami ve stylu Battle Royale a stovky jiných předobrazů. Pro někoho přeplácané, pro jiné okamžitě kultovní. A druhá série nás podle všeho čeká již brzy.

Kultovní akční snímek na motivy románu Stephena Kinga se odehrává v dystopické budoucnosti, kdy se lidé náramně baví při sledování kruté televizní show. Jejím účastníkem se stává také neprávem odsouzený policista Ben Richards (Arnold Schwarzenegger), jenž se ocitá tváří v tvář nelítostným gladiátorům. Za sebou musí zanechat hromadu mrtvých těl, pokud chce sám přežít a potrestat nelidský vládnoucí systém. Typické béčko osmdesátých let zdobí specifická undergroundová stylizace, hlášky a svaly Arnolda Schwarzeneggera, šílená vizáž záporných postav a samozřejmě politický kontext, jenž dnes působí kostrbatě a lacině, ale ve své době a ve svém žánru fungoval vlastně uspokojivě. Kdyby se ve Hře na oliheň objevil Arnold, rozhodně by do ní vnesl nevídané příběhové možnosti.

Poněkud ve stínu Běžícího muže či stejně staré Cesty gladiátorů 2000 stojí neprávem přehlížený Rollerball, v němž James Caan (Kmotr) ztvárňuje legendárního hráče stejnojmenné futuristické hry. Ta je nesmírně násilná a nebezpečná a hráči si musí dávat pozor i mimo arénu, aby náhodou neupadli v nemilost všemocných nadnárodních korporací. Ty vládnou světu železnou rukou a brutální sport využívají jako zábavu a odreagování pro jinak soužené společenské masy. Film s podnětným přesahem natočil skvělý (a dnes už pětadevadesátiletý) režisér Norman Jewison, jenž má na svědomí třeba oscarové drama V žáru noci, a na kvalitě tohoto kultovního sci-fi je to rozhodně znát.

Smrtelná hra pro dnešní mladou generaci, která tráví spoustu času ve virtuálním a online světě. Hrdinka v podání Emmy Roberts se připojí k online hře zvané NERVE a zanedlouho se ocitá ve víru nepředvídatelných a stále nebezpečnějších zvratů. Také prostřednictvím výrazné stylizace podává film výpověď o nebezpečích dnešní doby, kdy se technologie začínají stále více vymykat našemu chápání a slouží jako vykořisťující anonymní hrozba, která žene uživatele v honbě za pomíjivým zviditelněním a penězi. Napínavý a celkem podnětný střípek do tohoto tematického okruhu, který si určitě nezaslouží přehlížet.

Z pohledu reality dneška možná nejpalčivější znázornění anonymní internetové hrozby, která se skrývá doslova v předních kamerách našich notebooků. Hlavní hrdina, dospívající a nesmělý chlapec, je natočen při velice choulostivé činnosti a následně musí vykonávat stále nebezpečnější úkoly, aby docílil toho, že neznámí vyděrači inkriminovanou nahrávku smažou a nevypustí do světa. Těchto depresivních a sugestivních šedesát minut je nejlepším argumentem pro to, aby člověk vždy zakrýval či přemisťoval jakékoli zařízení, které jej může obrazově zachytit v jeho soukromí. Tvůrci futuristické antologie Černé zrcadlo však s motivy zneužívání technologického vývoje či narušování lidského soukromí a svobody pracují takřka neustále a celý seriál je v tomto ohledu hodný vaší pozornosti.

Zmínit si zaslouží také slavný thriller Davida Finchera, v němž se v úloze štvané zvěře ocitá znuděný milionář s tváří Michaela Douglase. Ten od svého bratra dostává k narozeninám netradiční dárek, jímž je účast v tajemné a blíže nespecifikované hře. Co se zpočátku jeví jako nevinná zábava pro bohaté, to se rychle proměňuje v paranoidní úprk před stále dotěrnějšími pronásledovateli, přičemž hlavnímu hrdinovi začíná jít o život. Snímek disponuje chytrým scénářem, který je neustále o krok před divákem, a charakter hry zůstává zahalen tajemstvím až do samého závěru.

Nezávislý thriller se takřka celý odehrává v jediném domě (a především pak v jediné místnosti), což mu ale na atraktivitě nijak neubírá. Osm lidí, kteří akutně potřebují peníze, se schází v rodinném sídle a od majitele mají slíbenou finanční pomoc, pokud si s ním zahrají hru. Tato hra ale testuje jejich charaktery i žaludek a chtějí-li vyhrát, musí čelit náročným volbám – nechají ublížit raději sami sobě, nebo ostatním nevinným hráčům? Zvraty jsou jednoduché a účinné, herci hrají dobře a celá kulisa je dostatečně vtahující, aby se publikum psychicky sžívalo s rolemi nešťastných hrdinů. A také aby upřímně nenávidělo titulní zápornou postavu, která se stává ďáblem s potutelným úsměvem.

Další japonský předchůdce není zaměřen na explicitní násilí, nýbrž v něm jde spíše o rafinovanost postav. Několik lidí dostane možnost zúčastnit se hry zvané Liar Game, v níž každý disponuje kapitálem 100 milionů jenů a úkolem soutěžících je pomocí intrik připravit o tento vklad ostatní hráče. Na konci ale musí každý 100 milionů opět vrátit organizátorům, tudíž vyhrává opravdu jen ten nejchytřejší. Spousta zvratů a úskoků postav formuje působivou kritiku kapitalismu, kterou Hra na oliheň rovněž metaforicky vypichovala.

Seriál Netflixu z brazilské produkce popisuje budoucí totalitní společnost, kde tři procenta populace žijí v blahobytu na malebných ostrovech, zatímco zbytek živoří v pustém vnitrozemí. Mladí lidé mají jedinou šanci, jak se dostat z pevniny na ostrovy, ovšem musí projít náročným a nebezpečným procesem, na jehož konci zůstanou ve hře jen šťastná 3 % účastníků. Není zde tolik mrtvých ani takové množství násilí, ale princip je v podstatě totožný – pokud chtějí protagonisté dál živit své naděje na světlejší budoucnost, musí se probíjet dalšími úkoly a hlavně zůstat naživu.