Hra na oliheň: Nejbrutálnější seriál Netflixu představuje hru na život a na smrt, která nemá morální vítěze

Ke vzpomínkám na dětství neodbytně náleží také spousta zábavných a vynalézavých her, jimiž si šťastné ratolesti krátí svůj bezstarostný čas. Jednou z nich je v Jižní Koreji také takzvaná Hra na oliheň, podle níž pojmenoval tamní uznávaný režisér a scenárista svůj ambiciózní seriálový projekt, vznikající údajně celou dekádu a momentálně trhající divácké rekordy na Netflixu. Jeho dospělý protagonista Seong Gi-hun (Jung-Jae Lee) se topí v dluzích a naději na výstup z neutěšené životní situace spatřuje v účasti v tajemné „hře“, k níž ho přesvědčí neznámý muž (Yoo Gong) na zastávce metra. Seong je ovšem při převozu uspán a probouzí se společně s více než čtyřmi sty dalšími „chudáky“ v přísně střeženém zařízení, kde ho čeká šest her nejen o pohádkovou a spásnou finanční odměnu, ale také o vlastní život a čest.

O Hře na oliheň se dopředu skoro nemluvilo a mým osobním lákadlem bylo jen jméno osobitého jihokorejského filmaře. Dong-hyeok Hwang totiž stojí například za oslavovaným dramatem Dogani nebo historickým eposem Pevnost. S vědomím, že jihokorejská tvorba patří hlavně po oscarovém úspěchu Parazita mezi ty, které se pro jejich originalitu vyplatí sledovat, se už před premiérou v tichosti formovala velká streamovací událost – a to se nakonec jen potvrdilo.

Právě na Parazita, který přinesl hravý satirický obraz rozpolcené lidské společnosti, si ostatně při sledování seriálu vzpomeneme nejdříve. Režisér a scenárista Hwang rozehrává v první epizodě intimní příběh o sociálně slabém a zadluženém jedinci, jehož matka zdravotně chřadne a jemu hrozí, že jej nedostatečné finanční zázemí definitivně připraví o dceru, žijící s jeho bývalou ženou a jejím současným partnerem. Od začátku se pohybujeme v depresivním životním kruhu bez úniku. Naděje přichází až po zvláštním setkání se skvěle oblečeným mužem, jenž Seonga přesvědčí k zoufalému kroku – vydává se napospas neznámým lidem a hře, o níž absolutně nic neví.

Zatímco ale tato úvodní část spoléhá na jistý naturalismus, ať už díky

zasazení do přirozeného a neutěšeného prostředí nebo ze způsobu snímání, po přesunu do ohniště her se příběh stane výrazně stylizovanou záležitostí. Interiéry střeženého zařízení bývají často křiklavě barevné a uspořádané do výrazných geometrických vzorců. Někdy jim dominuje dětská jednoduchost, což souzní s náturou některých her, jimiž účastníci prochází, jindy mají až futuristický nádech díky osvětlení a také tomu, že v zásadě nevinné dětské hry se zde proměňují v děsivé životní zkoušky.

Také Parazit zavedl publikum do architektonicky okázalé vily, kam umístil rodinu chudých plebejců, ovšem Hra na oliheň zachází se svým satirickým námětem ještě mnohem okázaleji, hlavně tedy z hlediska stylu a tématu. Celému pobytu ve vražedném herním prostředí, které zabírá značnou část devítidílné série, ostatně dominuje eklektičnost – čerpání inspirace z již existujících vzorců. Publikum tak bude poznávat podobnosti například s japonským Battle Royale, kde se vzájemně vyvražďovala skupina spolužáků na uzavřeném ostrově, se sérií Saw, v níž jsou unešení hříšníci nuceni hrát brutální hry o svůj život, nebo s řadou béčkových hororových námětů, v nichž trýznění a vzájemný boj chudé vrstvy slouží pouze k pobavení znuděné šlechty.

Dá se tedy polemizovat o tom, že vychvalovaný seriál není vlastně vůbec originální a ničím průlomový. Směřování je od první epizody celkem zřejmé, inspirace odjinud čpí ze všech stran a zakončení, které si neodpustilo vysoce šokující a přitom diskutabilní zvrat a které samozřejmě ponechalo otevřená vrátka pro další sérii, má k intelektuálnímu a ohromujícímu docela daleko. Přesto všechno ale Hra na oliheň vyznívá velmi impozantním dojmem ojedinělé a odvážné podívané, která je navzdory všem slabinám a logickým mezerám takřka soustavně funkční a dobře vybalancovaná.

Jednak za to mohou samotné postavy, z nichž nehraje prim pouze protagonista Seong. Ten už během prvního dne a první šokující hry naváže vztah s několika spoluhráči (potažmo protihráči, přičemž s tímto rozpolcením tvůrci v průběhu příběhu skvěle pracují) a na místě plném strachu, utrpení i zoufalých nadějí se formuje hrstka výrazných aktérů, jejichž osudy nám určitě nebudou lhostejné a budou nás zajímat. Po hutném zakončení prvního dílu navíc příběh neočekávaně odbočuje a věnuje se právě seznámení s těmito postavami a s jejich tesknými životy, což se ukáže být rozhodujícím krokem vstříc pozdější emocionální odezvě publika. (Nečiní tak přitom pomocí mechanických návratů v čase).

Západním divákům možná bude vadit teatrálnost a excentričnost jihokorejských herců, která ale souzní s tamní náturou – opravdu nesympaticky navíc působí jen jediná postava, zatímco ostatní mají nosnou backstorya v očích diváků je činí přitažlivými buď jejich ryzí nátura (slušný Pákistánec Ali) nebo jejich vynucovaný sestup do morálního pekla (vzdělaný a rafinovaný Seongův bratranec). A režisér Hwang je často vynikající v psychologii a charaktery hrdinů dokáže rozvádět ve vypjatých herních situacích, kdy se příběh napínavě posouvá, tudíž neztrácí příliš času statickými rozhovory. V tomto ohledu naprosto dominuje šestá epizoda, která se celá věnuje jediné půlhodinové hře a přepíná pozornost mezi dvojicemi hráčů. Mezi nimi už panují silné osobní vztahy a potměšilý tvůrce toho využívá ke kladení nesmírně náročných a emocionálně silných otázek: Do jaké míry se lze morálně pošpinit, když si chceme zachránit krk? Zaslouží si člověk žít jen proto, že je důvěřivý a ctnostný, nebo proto, že umí chytře manipulovat ve svůj prospěch?

Emocionálně vyčerpávající epizoda je sice z mého pohledu vrcholem série, ovšem působivost a naléhavost příběh neztrácí ani později. Většinou k tomu stačí jen zmíněná nestálost kamarádství a nepřátelství v hromadném boji o život, popřípadě vtažení publika do modelové situace i jednotlivých her. Jak bych se zachoval? Co bych si zvolil za pořadí? S kým bych se spolčil? Takové otázky jsem si kladl v každé epizodě, většinou pak společně se Seongem, a Hwang mě v tomto ohledu dokázal překvapovat stejně, jako maskovaní a nelítostní strážní s jejich tajemným vůdcem překvapovali a trýznili odevzdané a stále více obnažované duše účastníků.

Líbilo se mi rovněž, že v přístupu k maskovaným „záporákům“, kteří na průběh her dohlíželi a měli na starost vyřazení prohrávajících, zůstal seriál až do konce jen náznakový. Lépe řečeno, zaujalo mne, jak byla naznačována i jejich podřízenost a snaha přilepšit si například tím, že potají pašovali a prodávali lidské orgány. Ústřední příběh účastníků hry, jejichž počet se pravidelně a rázně snižuje, ostatně lemuje ještě investigativní linie korejského policisty, jenž se do zařízení infiltruje a pátrá v něm po svém pohřešovaném bratrovi. Do „zákulisí“, mnohdy připomínajícího striktní vězeňský řád, tak publikum v mnoha případech nahlíží právě z jeho perspektivy – a byť je tato linie tendenčnější a jediný řadový policista se pohybuje po organizovaném zařízení až moc snadno, má svůj účel a ústí do zvratu, který otevírá hutné otázky pro případnou druhou sérii (a souvisí s tím, že vůbec nejznámější herecké jméno v obsazení, etablované i v Hollywoodu, se objeví jen v několika záběrech).

Závěr sice v psychologické síle trochu povolí a odhalení člověka, jenž za vším stojí, postrádá hlubší myšlenku, ale i tato tendenčnost ustupuje předchozí vypjaté a nesmírně funkční struktuře seriálu. Potěšující navíc zůstává i vývoj protagonisty, který soustavně zdůrazňuje nepřekonatelnost zavedených sociálních rozdílů, popřípadě vyzdvihuje nepředstavitelnou duševní oběť, která i ze slušného člověka udělá v jeho očích podřadné monstrum. Jakožto zástupce nízké společenské vrstvy projde peklem, řízeným bohatými a znuděnými, přičemž je zřejmé, že satisfakce nikdy nemůže zacelit zanechané rány.

Hra na oliheň je rozhodně seriál, který by vám neměl uniknout. Jeho myšlenky jsou univerzálně silné a promyšleně distribuované v příběhu, který na povrchu neoplývá originalitou, ale v jednotlivostech a ve svém podřízení psychologickému vývoji dokáže publiku opakovaně zasazovat tvrdá K. O. Stylizovaný formát v podobě krvavého násilí, kvůli němuž prý režisér Hwang vyčkával celou dekádu na zmírnění televizní cenzury, navíc evidentně plní satirickou funkci – černý humor si v dětských hrách, rozvedených do násilného extrému, většina publika opravdu najde. A celkem zdařile se tím kompenzuje i to, že zde chybí promyšlenější slovní humor a nadhled, jimiž se vyznačoval třeba filmový Parazit.

Násilím se tady opravdu nešetří a pro leckoho tak bude seriál, jehož hrdinové sestupují s oprátkou na krku barevnými kulisami za doprovodu Straussova valčíku, možná jen stylistickou a intelektuální pózou. Takový soud nelze nikomu upřít, ale dle mého ignoruje podnětné psychologické přemýšlení o lidech jako takových, kteří často začínají žít až tehdy, kdy jim jde, lidově řečeno, o kejhák, a že až tehdy odhalují své pravé já, často prohnané, nevypočitatelné a brutální. To je záležitost k opravdu nesnadnému zamyšlení. A Hra na oliheň tak činí znepokojivě, emocionálně i zábavně naráz.

Hodnocení: 85%