Temní superhrdinové režiséra Zacka Snydera - 2. část

Ze Snyderovy filmografie i z jeho vlastních slov je zjevné, že jsou mu největší inspirací dva komiksy – Strážci Alana Moorea a Návrat Temného rytíře Franka Millera. Strážce, s reputací natolik komplexního díla, že jej nelze uspokojivě převést do filmu, dokonce sám v roce 2009 adaptoval do kontroverzního, v režisérské verzi přes 3 hodiny dlouhého spektáklu. Ještě předtím si roku 2006 za námět zvolil další z klasických komiksů od Franka Millera - 300: Bitva u Thermopyl.

Právě akčním hitem o hrdinných Sparťanech představil svůj unikátní vizuální styl, který je jednoduše rozpoznatelný i pro laického diváka. Tmavé barevné tónování a vysoká saturace barev jsou klíčové, stejně jako rozmáchlé akční scény, provázené obrovskou destrukcí a využívající zpravidla digitální animaci a zpomalené záběry. V souladu s extrémní stylizovaností do svých snímků zhusta vkládá epické obrazy, většinou fyzicky vypracovaných postav v sošných pózách, což často vytváří dojem skoro až kýčovité malby. Jako komiksový znalec také využívá množství odkazů, sestávajících mnohdy z přesné rekonstrukce komiksových panelů.

Jeho v Hollywoodu dnes již běžně napodobovaný styl je zdrojem kontroverze – na jedné straně ho příznivci adorují jako vizuálního génia a vypravěče obrazem, na straně druhé je odsuzována jeho samoúčelná forma a manýristické techniky, které postupem času nadužívá stále víc (v Lize Spravedlnosti Zacka Snydera je například 10% záběrů zpomalených).

Klíčem k posuzování jeho kvalit by mohlo být jeho dřívější povolání jako režiséra reklam a hudebních videoklipů. Sám své filmy s oblibou doplňuje populárními písněmi a z videoklipů rovněž přebírá efektnost a zkratkovitost ve sdělování obsahu. Kritici se shodují na jeho neschopnosti vykreslit životné charaktery, odvyprávět působivý příběh a předat emoce jinak než doslovným či přímo křiklavým způsobem. Patetický ráz režisér hrdě přiznává – podporuje ho jednak prodlužováním záběrů, jednak scénářem orientovaným na velkodušná sdělení a zvučné hlášky.

Snyderova obliba v adaptování temných, tzv. dospělých komiksů je také úzce spojena se zájmem o tragické hrdiny. V 300: Bitva u Thermopyl spartský král Leonidas umírá po boku své věrné družiny. V dystopickém světě Strážců jedni hrdinové umírají a druzí žijí za cenu zamlčení hrozivého tajemství. Zběsilá fantasy Sucker Punch (2011) zase vypráví příběh o dívce držené v psychiatrické léčebně, jež se při zpěvu vrhá do snových fantasijních dobrodružství, aby unikla neutěšené realitě. V případě trojice filmů natočených pod studiem DC – Muž z oceli (2013), Batman v Superman: Úsvit Spravedlnosti (2016) a Liga spravedlnosti Zacka Snydera (2021) – se stejně jako u Sucker Punch jedná o originální tvorbu, mnohé motivy, pasáže a repliky jsou však vyjmuté z komiksových příběhů a zapadají do ponuré atmosféry Snyderova univerza, obydleného neméně ponurými superhrdiny.

V Muži z oceli (2013) je první polovina snímku věnována rozmluvám o Supermanově poslání a tíze odpovědnosti, která se s vytyčenou rolí pojí. Supermanův pozemský otec Joseph Kent ho nabádá ke skrývání svých schopností, jelikož si je dobře vědom, že svět a pohled na lidstvo se po odhalení mimozemského původu a božských schopností jeho syna nenávratně změní. Biologický otec Jor-El naopak zdůrazňuje jeho dvojí domov, který jej disponuje ke spojení toho nejlepšího, co oba světy nabízí. Zdůrazňuje ideál, který by měl klopýtajícímu lidstvu poskytnout jako symbol věčné naděje. Po pro Snydera atypicky usedlé a rozjímavé první části dochází ke kolosální bitvě s generálem Zodem, v jejímž závěru je Superman postaven před etické dilema, jehož řešení se vzpírá binárnímu chápání dobra a zla. Zoda buď usmrtit, nebo ho nechat zavraždit nevinné přihlížející. Ačkoli tak Superman porušuje svůj morální kodex, volí první možnost.

Pokračování Batman v Superman: Úsvit spravedlnosti začíná rekapitulací finální bitvy z Muže z oceli z pohledu civilisty, čímž předznamenává následné diskuze o materiálních a předně lidských ztrátách, které jsou, ironicky řečeno, důsledkem Supermanovy pomoci. V reakci na další incident se v televizních debatách letmo řeší otázky jako politické pozadí superhrdinských aktivit, neomezené pravomoci jedince v demokratickém zřízení, důsledky přítomnosti nadlidské entity nebo superhrdinové jako vládní nástroj. I v tomto případě ovšem myšlenky pouze uvozují velkolepé akční finále. V něm se nejdříve střetává Batman proti Supermanovi a následně se spojují s Wonder Woman proti monstróznímu Doomsdayovi.

Právě konflikt superhrdinů a do jisté míry i podoba Batmana je převzata z komiksu Návrat Temného rytíře – podobně jako v Millerově opusu sledujeme i zde Batmana ve vyšším věku, který je dle několika málo indicií (zmínka o Jokerovi, smrt Robina) pronásledovaný hříchy vlastní minulosti. Millerovu Batmanovi je sice na každém kroku připomínáno jeho stáří, krom radikálnějšího přístupu nicméně zůstává jeho charakter neměnný. Kdežto Affleckův Batman absolutně postrádá své typické znaky – nevyzrává nad svými protivníky intelektem, neprojevuje se jako nejlepší detektiv světa a svou brutalitou podkopává morálku, která mu velí nezabíjet (viz souboj ve skladu). Namísto toho je zkrátka zachmuřený a ohledně Supermana nanejvýš skeptický, když se obává přemíry moci uložené jedinci.

Batman v podání Bena Afflecka je definován svým bohatstvím. Chtělo by se říct, že je natolik odlišný od kanonické podoby Batmana, že už ani není Batmanem.

Konflikt mezi Batmanem a Supermanem pak není zapříčiněn jako v komiksu jejich odlišným přístupem, nýbrž machinacemi Lexe Luthora, který Supermana konfrontuje s dalším etickým dilematem: buď zavraždí Batmana, nebo bude zabita jeho pozemská matka Martha Kentová. Superman se sice zprvu snaží s Batmanem domluvit, brzy je ale vyprovokován a svede s ním boj, jenž nakonec prohrává. Posléze dochází k náhlému usmíření, které doposud zůstává zdrojem internetového posměchu a působí stejně nevěrohodně jako samotné vystavění konfliktu. Nehledě na vratký scénář je podstatné připomenout, že Superman nejen prohrál v souboji, ale především morálně selhal, což dokládá i slovy: „V tomto světě nikdo nezůstane dobrý“ (scéna se nachází pouze v režisérském sestřihu). Jsou-li komiksy plné heroických činů, kdy zachránce ve zdánlivě neřešitelné situaci vítězí, aniž by se zpronevěřil své morálce, Cavillův Superman ji naopak soubojem s Batmanem porušuje.

Vlivem čtyřhodinové stopáže se Snyderovi dostává prostoru vyklenout epickou mytologii napříč minulostí, přítomností a budoucností. V rámci ní představuje další členy týmu – Cyborga, Flashe, Aquamana nebo Martiana Manhuntera, z nichž se především u Aquamana projevuje režisérova tendence profilovat charaktery temněji, něž je běžné. Když Batman poprvé žádá Aquamana o pomoc, zhrzený samotář, který se odvrátil jak od Atlantidy, tak od suchozemského světa, odmítá. V podobné výchozí pozici byla v předchozím snímku představena Wonder Woman, která po smrti přítele Stevea Trevora a hrůzných zkušenostech 20. století na dlouhá léta zanevřela na lidské pokolení.

Jestliže brutální násilí bylo doposud spojeno výlučně s Batmanem (Superman k němu byl dohnán), zde ho aplikuje také Wonder Woman při teroristickém útoku a potažmo celá Liga spravedlnosti, když vzájemnou spoluprací zavraždí Steppenwolfa. Jakkoli jsou tyto záběry efektní, jsou zcela v rozporu s dosavadní výstavbou postav.

Současný úspěch studia Marvel je výsledkem dlouhodobé strategie, která spočívá v postupném budování a rozšiřování fikčního univerza, založeného na uvedení jednotlivých postav, které se posléze vyvíjejí a interagují v rámci týmu. Nastíněný postup se u DC v důsledku časové ztráty obrací. Postavy jsou nejdříve seskupovány a teprve potom dostávají samostatné filmy. Urychlení a převrácení celého procesu ovšem vede Snydera k radikálnímu zpochybňování sdílené představy o známých postavách ještě dříve, než sdílenou představu vůbec uvede nebo změnu řádně opodstatní. Nadto jsou Batman a Superman společně se Spider-Manem bezpochyby nejznámějšími superhrdiny, již byly obecně známí i před boomem komiksových adaptací. Přiřknout jim nové vlastnosti nebo dokonce porušit jejich ideové základy tak bude vždy ošemetné.

Dalším významným rozdílem je, že Marvel konstruuje své postavy jako lidi, kteří se vyrovnávají s nově nabitými schopnostmi, zatímco Snyder svůj mytologický epos zaplňuje bohy, kteří se pokouší žít ve světě lidí. A kteří mají stejně jako jejich antičtí předchůdci lidské vlastnosti, jinými slovy jsou nedokonalí a chybují. Proto apokalyptická budoucnost se zlovolným Supermanem a Batmanem, který při záchraně Lois zklamal, nakonec není až takovým překvapením.

Že režisér často kopíruje ikonické komiksové momenty, aniž by však kladl zřetel na jejich kontext v logice vyprávění, je bezesporu oprávněná kritika. Stejně jako je pravdivá výtka, že propracované vizuální formě stále více podřizuje vyprávění a dokonce občas v důsledku toho vytrácí sdělení. Nadále však zůstává režisérem s jedinečným rukopisem, který se podobně jako jeho postavy stal pro své fanoušky modlou. Jeho až hollywoodsky dramatický příběh o smrti dcery, rozepřích se studiem a následném dokončení projektu dle vlastních představ je svého druhu zmrtvýchvstáním, k němuž by bez aktivismu fanoušků nedošlo. Pro ně se Liga spravedlnosti stala něčím víc než pouze filmem. Stala se happeningem, společným cílem a přesahujícím zážitkem, jenž tady nikdy nebyl a možná už nebude. Že Snyder své fanoušky nezklamal, dokazuje jejich pokračující válka se studiem Warner Bros., v níž hashtag #releasethesnydercut vyměnili za ambicióznější #restorethesnyderverse.