Zkouška divácké trpělivosti aneb Liga spravedlnosti Zacka Snydera pohledem diváka, jenž neviděl vysmívanou kinoverzi

Abychom rychle uvedli věci na pravou míru, autor rozhodně není ignorantem filmového DC universa a z devíti snímků, které předcházely nově vydané Lize spravedlnosti Zacka Snydera, neviděl pouze dva - komediálního Shazama! a právě původní Ligu spravedlnosti. Ta vyšla už roku 2017 a poznamenal ji nucený odchod režiséra Zacka Snydera, jehož dvacetiletá dcera spáchala sebevraždu. Otěže převzal tvůrce Avengers Joss Whedon a výsledkem bylo dle všeobecného mínění fiasko, které doplatilo na kolidující tvůrčí vize a nesourodý příběh. Kromě ryze negativních ohlasů však autora od návštěvy kina i následné domácí projekce odrazovala ještě jedna věc - Liga spravedlnosti lákala na spojení šesti nejžhavějších superhrdinů DC, z nichž ale jen tři disponovali v době premiéry vlastním sólovým filmem. Muž z oceli (2013) i Wonder Woman (léto 2017) jsou více než solidními letními blockbustery, které naznačovaly existenci promyšlenějšího konceptu, avšak Batman v Superman (2013), první spojení dvou ikonických postav od režiséra Snydera, vyústil v horkotěžko poživatelnou bramboračku. Supermana navíc zanechal v nevýhodném 'neživotném' módu a v podstatě předznamenal trable, které opulentní týmovku a přímého konkurenta Avengers v kinoverzi doprovázely. A které jsou z velké části přítomny i v prodloužené a čistě autorské Snyderově verzi, již jsem si ze zvědavosti a pro nevídaně kladná hodnocení nemohl nechat ujít.

Na Ligu spravedlnosti Zacka Snydera jsem však byl zvědavý rovněž coby divák, jenž se rád trochu hlouběji noří do čtení filmu z hlediska vyprávění příběhu, a pro následná porovnávání jsem měl v plánu konečně zhlédnout také originální kratší verzi. Po zkušenosti s čtyřhodinovým kolosem, který mě přes vehementní snahu nedokázal přesvědčit o vnitřní soudržnosti a promyšlenosti, ale nenacházím na 'Whedonovu' Ligu spravedlnosti dostatek trpělivosti ani zvědavosti.

Jelikož úplně nevím, u kterých negativ začít, bude nejpříhodnější nejprve zmínit některé kladné aspekty. Měřítko filmu je dle očekávání obrovské a Snyder opět potvrzuje, že je přeci jen konstruktivnější megaloman než třeba Michael Bay po přelomu tisíciletí. Příběh se rozděluje do šesti kapitol a každá disponuje nějakou trikově náročnou akční sekvencí, o jejichž kvalitě sice budu později polemizovat, ale které rozhodně vnáší do vyprávění dojem jakéhosi rytmu a zahuštěnosti. Jednotlivé bitvy se navíc odehrávají v rozmanitých prostředích, od starověké digitální pláně přes podmořské kulisy až po tradiční velkoměsto, a jejich rozsah se spíše stupňuje až do dlouhé finální konfrontace, tudíž se většinu času vyloženě nenudíme. 'Pořád se něco děje' je při hodnocení filmů otřepanou frází, která v tomto případě nabývá vskutku obludných rozměrů - Snyder má k dispozici šílené množství postav, mezi nimiž nemá zapadnout ani hlavní padouch Steppenwolf (Ciarán Hinds), takže se celou první polovinu stopáže neustále přesouváme z místa na místo a jsme zásobováni takřka nestravitelným množstvím podnětů. A jejich distribuce je pochopitelně zmatečná a v mnoha ohledech nesouvislá.

Nemám nic proti epizodickému vyprávění, které je velmi úspěšně rozvíjeno i na

úrovni jednotlivých filmů od Marvel Cinematic Universe. Typickým příkladem budiž například Avengers: Infinity War a Endgame, kde se rovněž pracovalo s nepřeberným množstvím aktérů, mezi nimiž dokázali režiséři Anthony a Joe Russo relativně hladce přepínat a příliš nenarušovat jejich plynulost a srozumitelnost (byť v Infinity War přeci jen dostávaly na frak některé časoprostorové souvislosti). Jenže tyto projekty startovaly s jasně definovanými a známými postavami, měly k dispozici stabilnější mytologické zázemí a neplýtvaly časem projekce a potenciálem kladných hrdinů na oživení zásadního superhrdiny, jenž může jako jediný mimozemskou neplechu ukončit.

Liga spravedlnosti Zacka Snydera bolestivě trpí neduhem, jenž paradoxně může jít na vrub úspěšnému konceptu, jaký celou dekádu razí Marvel a jeho MCU. Epizodičnost na úrovni jednotlivých děl se totiž střetává s přesahujícím seriálovým uspořádáním na úrovni celé filmové série. A Snyder, utržený ve svém vysněném projektu ze řetězu, ztrácí cit pro udržení dané hranice a jeho snímek má parametry uchvátané série, která je prostřední částí rozsáhlého seriálu - jehož konec je zatím pochopitelně neznámý. Film začíná závěrečnými událostmi předchozího Batman v Superman, kdy Supermanova smrt v dlouhé a hlasité sekvenci probouzí trojici mateřských krychlí, jejichž spojení může přinést absolutní zkázu a konec našeho světa. To přiláká Steppenwolfa, zavrženého sluhu bájného zlosyna Darkseida, jenž hodlá tři mocné předměty vypátrat a získat si zpět vůdcovu přízeň. Jednoduché schéma sestavení týmu a zažehnutí rozhodujícího odporu proti silnému nepříteli ovšem brzdí všehochuť a roztěkanost scénáře, který plácá páté přes deváté a v součtu nemá uspokojivou expozici ani smysluplné zakončení.

Expozic je totiž ve filmu více než milenek Tigera Woodse a jsou rozprostřeny napříč celou první hodinou, přičemž z nových postav se lepšímu prokreslení dostává pouze Cyborgovi (Ray Fisher), jenž má celkem nosnou backstory. Aquaman (Jason Momoa) je podivně nezábavným a motivačně osekaným hrdinou, jenž s odbojem nechce mít nic společného, ale názor mění poměrně náhle - a nebýt jeho sólovky od Jamese Wana, která dorazila až po původní Lize spravedlnosti, všechny podmořské pasáže s Amber Heard a Willemem Dafoem by neměly hlavu ani patu. Bleskurychlý Flash (Ezra Miller) má krátkou expozici vykradenou z X-Men: Budoucí minulost a je nejotravnějším hrdinou, jenž zastává pozici vyjeveného ňoumy a trousí nefunkční nucené hlášky. Na scéně se celkem zbytečně objevuje i komisař Gordon (J.K. Simmons) a dost prostoru mají také Cyborgův otec, geniální vědec studující jednu z krychlí (Joe Morton), a v neposlední řadě také Lois Lane (Amy Adams) a Supermanova nevlastní matka (Diane Lane), které mají zprostředkovat lidské emoce. A jak lze předpokládat, Snyder se v takovém množství linií spíše lopotně přehrabává, a když se zrovna neodehrává digitální řež, vyprávění ztrácí rytmus a postrádá směr. Takový defekt je ale nejmarkantnější v závěrečném půlhodinovém epilogu, kdy se vystřídá více závěrů než v Návratu krále a snímek se definitivně překlopí v nesoudržný trailer na další potenciální projekty (seriálové řady), který při zpětném ohledu připomíná i zbytek příběhu. Osobně jsem byl zvědavý na ohlašovanou účast Jokera v podání Jareda Leta, ovšem jeho závěrečné cameo mi přišlo naprosto vnucené a nesmyslné.

Navzdory příslibům plnohodnotné režisérské vize, která objasní nesrovnalosti a dá si záležet na vykreslení postav, tak Snyderův počin budí pochyby i o samotné adekvátnosti přístupu k celovečernímu filmovému formátu. Ten je v jeho podání kompilátem přesahujících a často nevysvětlených motivů, jemuž nakonec podráží nohy i povaha základního MacGuffinu. Tím myslíme dějový nástroj, jenž řídí motivace postav - za něj lze považovat trojici bájných předmětů, v jejichž odcizení nedokáže čerstvě srocená parta superhrdinů Steppenwolfovi zabránit, tudíž jejich týmové úsilí přichází vniveč a musí být oživen obávaný Superman (Henry Cavill). Jeho dočasná nepříčetnost pak pouze vytváří kulisu pro to, aby závěrečný střet mohl probíhat delší dobu - on sám jej poté ukončí lusknutím prstu a nepotřebuje žádný velkolepě sestavovaný tým, stejně jako příběh odpírá divákovi satisfakci z vítězného konce. Místo toho se dlouze předznamenávají další události, Steppenwolf je definitivně redukován na velmi slabou figuru a hrozba v podobě Darkseida zůstává jen další z mnoha a mnoha přesahujících seriálových prvků, které docení opravdu jen velcí fandové DC komiksů.

Zklamáním je také slibovaný nepřístupný rating, který rozhodně nedostál očekáváním. Několik krvavých šmouh a červenějších podvodních záběrů nijak nepozvedává akční scény, jimž místy nechybí adrenalin a švih, ale zase je dost hyzdí předigitalizované provedení - doslova směšná je především první akce Wonder Woman (Gal Gadot) při teroristickém útoku v bance, kdy hrdinka v heroickém zpomaleném záběru 'pochytá' kulky ze samopalu a následně mohutným skokem dopraví časovanou bombu vysoko do oblak. Pozitivní přínos oproti tomu shledávám v hudbě od Junkie XL, která má grády i autorský rukopis a jejíž jedinou slabinou je to, že ve čtyřhodinovém snímku se jednotlivé motivy zkrátka užívají nadbytečně. K hercům se oproti tomu nemám příliš potřebu vyjadřovat - Affleck mi jako Bruce Wayne sedí, Gadot je pěkná, Jeremy Irons je nejlepším hercem široko daleko a z podobných projektů bych mu dal unáhleně propustku a zbytek osazenstva žádný dojem nezanechá, popřípadě rychle zapadne ve vizuálním a dějovém guláši, jenž přes veškerou snahu o emoce vyznívá odosobněně. A za to může také nefungující humor, který tak dobře zvládají u konkurenčního Marvelu (byť rozumím tomu, že Snyder chtěl vyhovět fandům, kteří chtějí vidět temnější komiksové adaptace).

Liga spravedlnosti Zacka Snydera tak pro určitý okruh diváků možná zůstává nespornou filmovou událostí, ovšem skutečný přínos snímku nakonec vězí spíše v kontextu jeho vzniku. Podobně medializovaný a očekávaný režisérský sestřih kinematografie pravděpodobně nepamatuje a výsledný čtyřhodinový kolos vypovídá minimálně o dvou věcech - jak moc se sám Snyder styděl za původní a hojně kritizovanou Ligu spravedlnosti a jak se své zmrzačené dílo snažil resuscitovat s výmluvným dojmem, že každá změna musí být k lepšímu. Naprostá volnost a nezkrotná iniciativa jediného filmaře vyústily ve zvláštní zkoušku divácké trpělivosti, jejíž meze se mohou lišit i v závislosti na tom, jak jste ochotni přijmout, že každá změna je opravdu k lepšímu. Pokud jste však, podobně jako já, takovým srovnáváním nedotčeni a nemáte k dané látce nijak vášnivý vztah, s velkou pravděpodobností vám ta nesourodá megalománie rychle přeroste přes hlavu a trápit se s ní budete třeba i natřikrát.

Hodnocení: 50%