12 kultovních filmů, které ve své době nikoho nezajímaly

Těmto filmům se povedlo něco, o čem každý tvůrce jistě v hloubi duše sní - překonaly neústupnou bariéru času a zapsaly se do srdcí filmových fanoušků tučným písmem, které se pravděpodobně nesmaže ani v budoucnu. Přestože ale s odstupem let čelí oblibě a uznání, v době premiéry o ně zdaleka takový zájem nebyl a výplatní pásky zainteresovaných pracovníků a především zisky studií nemohly nabýt takových hodnot, aby se dalo mluvit o kasovním úspěchu. Často za to mohla silná konkurence a nešťastně načasované premiéry, jindy třeba slabá či dokonce negativní propagace a marketing. Některé legendy a kvalitu zkrátka občas prověří až čas a na těchto následujících 12 příkladech je to jasně patrné.

Nelze začít u nikoho jiného nežli u 'Nejlepšího filmu všech dob', jenž si svou výsadní pozici v srdcích filmových fanoušků upevňoval opravdu složitě. Navzdory tomu, že Frank Darabont napsal skvělý scénář, jehož realizace měla přinést studiu zasloužený úspěch, potýkal se snímek s několika zásadními problémy. Za prvé šlo o samotnou pozici režiséra - tehdy naprosto neznámý Darabont, jenž měl za sebou vlastně jen scénáře ke třem hororovým filmům, trval na tom, že příběh Andyho Dufresna natočí sám. A to i přesto, že enormní zájem projevil oceňovaný filmař Rob Reiner, který už velmi úspěšně adaptoval Stephena Kinga s filmy Stůj při mě a Misery nechce zemřít. Ten chtěl obsadit do hlavní role Toma Cruise a není potřeba rozvádět, že takto renomovaná dvojice by jistě diváky do kin nalákala v hojném počtu. Reiner však ostrouhal a Cruise odmítl spolupracovat s neznámým Darabontem, tudíž byl do role nadějeplného útěkáře obsazen Tim Robbins (který rozhodně nebyl neznámý) a jeho mentorského parťáka si měl zahrát Morgan Freeman, přestože v předloze je postava Reda bělošským Irem.

Jestliže se diváci nemohli chytit známé režisérské osobnosti ani vyloženě markantní herecké star-power, zaháčkovat je nedokázal ani samotný název filmu. Přestože Vykoupení z věznice Shawshank je zkrácenou verzí názvu knižní předlohy (Rita Hayworth a Vykoupení z věznice Shawshank), pořád jde o nepříliš přitažlivý a popisný název, který se snadno zkomolí a neláká na 'must-see' záležitost. Nemluvě o tom, že vězeňské filmy měly vždy vrtkavou pověst a na každé kvalitní drama připadají tři hloupá akční béčka a že i samotné adaptace Stephena Kinga neznamenají automatický úspěch a záruku kvality.

Posledním hřebíčkem do rakve pak bylo načasování premiéry. Snímek debutoval 23. září 1994 ve velmi omezeném počtu kin a slibné zisky společně s kladnými reakcemi ukázaly, že širokého uvedení se netřeba bát. K tomu také došlo 14. října, kdy se ale publiku současně představil těžký konkurent - Pulp Fiction Quentina Tarantina. Kaleidoskop losangeleského podsvětí se chlubil hvězdným obsazením a zájem diváků přiživily všudypřítomné zprávy o velkém comebacku Johna Travolty, tudíž nikoho moc nenapadlo, aby místo Big Kahuna burgeru ochutnal raději nevzhlednou šlichtu ze Shawshanku.

Vykoupení z věznice Shawshank se tak stáhlo ze světel reflektorů již v listopadu toho roku a na účtu mu přistálo pouhých 16 milionů dolarů, což při rozpočtu kolem 25 milionů samozřejmě bolelo. Všichni ale víme, jak to nakonec dopadlo - navzdory tomu, že o něm nikdo moc nevěděl, schytal snímek hned 7 prestižních oscarových nominací, a přestože žádnou neproměnil, začalo se o něm nahlas mluvit a znovu putoval do kin. Z nich přibylo dalších 12 milionů a studio se rozhodlo učinit odvážný krok, když poslalo na trh 320 tisíc VHS kopií. Silný příběh o naději začal pomalu rezonovat, VHSky se vyprodávaly a věznice Shawshank se stala pravidelnou a milovanou součástí televizních programů. Dnes jde o zbožňované dílo, které se v mnoha žebříčcích o nejlepší filmy všech dob umisťuje na nejvyšších pozicích - společně s Pulp Fiction a výše než Forrest Gump, který rok 1994 ovládl jak finančně, tak i z pohledu hmotných ocenění.

Od filmu, který je mnohými považován za ten nejlepší, se přesuneme ke snímku, o němž se často hovoří jako o tom, jehož vidělo nejvíce diváků - nikoli však v kinech, nýbrž v televizi, kde především v letech 1956 až 1974 trhal rekordy ve sledovanosti. Dnes je Čaroděj ze země Oz ostatně řazen do zlatého fondu kinematografie, je milován pro svůj charakteristický vypravěčský elán a vizuální pojetí a David Bordwell s Kristin Thompsonovou právě na něm vysvětlují některé principy filmové formy v úvodu jejich Umění filmu. Samotné uvedení v létě 1939 však tak veselé nebylo a je známo, že snímek při obřím (na tu dobu) rozpočtu 2,7 milionu dolarů inkasoval pouze 3 miliony a studio MGM šlo do mínusu v přibližné hodnotě 1,1 milionu.

Po enormním úspěchu Sněhurky a sedmi trpaslíků se přitom očekával podobně pozitivní výsledek i v případě této adaptace milované knihy Lymana Franka Bauma The Wonderful Wizard of Oz. Současně vznikalo několik na sobě nezávislých verzí scénáře a jednotnou tvůrčí kontrolu neměla produkce ani v osobě režiséra - přestože na vše dohlížel producent a skvělý režisér Mervyn LeRoy, na režisérské sesli se vystřídalo nejméně pět lidí. Po startujícím Normanu Taurogovi převzal velmi brzo štafetu Richard Thorpe, kterého pak nahradil Victor Fleming. Mezitím ale fungoval jako jistý kreativní poradce další režijní velikán George Cukor, který ale přešel k natáčení Jihu proti Severu. A přestože právě jemu je přidělován největší kredit, také Fleming Čaroděje ze země Oz opustil a odešel nahradit Cukora v problematickém natáčení Jihu proti Severu. Posledním režisérem pak byl neméně slavný King Vidor.

A ačkoli se podařilo i po vystříhání nějakých 20 minut z dvouhodinového sestřihu dostat do kin skvělý výsledek, diváci se nehrnuli zdaleka v takovém množství, jaké bylo pro zalepení velkého rozpočtu potřeba (jen pro porovnání, zmíněná Sněhurka, rovněž vycházející z populární dětské předlohy, vydělala v kinech takřka 8 milionů). Ani trvalkou v rámci své kino-jízdy Čaroděj ze země Oz být nemohl, neboť už v prosinci udeřil zmiňovaný Jih proti Severu, který se stal nejvýdělečnějším filmem historie a zůstává jím dodnes. Trvalkou ale dobrodružství Dorotky Judy Garland nakonec je - díky opětovným uvedením v kinech a především v televizi se stal Čaroděj ze země Oz jedním z nejslavnějších a nejoblíbenějších snímků v dějinách, který sice vynáší diváky za barevnou duhu především v zámoří, ale jeho kinematografický odkaz je bezesporu globální a nesmrtelný.

Práva na adaptaci knihy Roberta Graysmithe z roku 1986 ležela v šuplíku ředitele studia Disney dlouhou dobu, během níž vzniklo několik návrhů scénáře, ale po vydání knižního pokračování roku 2002 putovala práva do kauce a nakonec skončila u Paramountu a Warner Bros jako součást dohody s režisérem Davidem Fincherem, jenž měl pod křídly těchto distributorů natočit dva filmy. Zodiac měl vyjít na konci roku 2006 a zařadit se mezi oscarové favority, jenže ze střižny dorazil tříhodinový kolos, který bylo potřeba zkrátit. Premiéra tak byla posunuta na 2. březen 2007 a Fincher poslal do kin 157 minut dlouhou konverzační detektivku, nad níž se kritici rozplývali a dodnes se řadí k jeho vůbec nejzajímavějším a nejvyzrálejším dílům.

A vše také nasvědčovalo tomu, že půjde o trefu do černého - skvělý režisér diriguje prvotřídní casting v příběhu o notoricky známém a nikdy nepolapeném sériovém vrahovi, jenž hlavně na počátku sedmdesátých let děsil celé okolí Severní Kalifornie. Rozpočet 65 milionů se měl bohatě splatit. Otevírací víkend ostatně nedopadl zle a Zodiac skončil s výnosem 13 milionů dolarů druhý za překvapivým komediálním hitem Divočáci. Jenže zde pohádka končí - během dalších dvou týdnů se přepočítávaly padesátiprocentní propady a Fincherova mistrovská filmařina musela pokleknout nejen před Johnem Travoltou na motorkářském tripu, ale především před vizuálně bujarou komiksárnou 300: Bitva u Thermopyl od Zacka Snydera, která dorazila do kin už o týden později a byla jednoznačným hitem. Zodiac si z pokladen kin v USA odnesl v součtu mizerných 33 milionů dolarů a z celého světa přiteklo dalších 50, což na zaplacení všech účtů zkrátka nestačilo a film propadl. Skvělou pověst si však tenhle pozoruhodný rozklad procedurálního vyšetřování a psychiky štvanců vybudovat dokázal a z prodejů DVD, které tehdy ještě frčely, si nakonec odnesl dalších 20 milionů. Zájem si však Zodiac zasloužil mnohem větší a hlavně okamžitý.

Ani kultovní horor Stanleyho Kubricka to neměl se svou cestou do hloubi fanouškovy duše vůbec jednoduché, což bylo pro většinu filmů vizionářského režiséra ostatně typické. Namísto plánovaných šesti měsíců trvalo natáčení Osvícení celý rok a Kubrick naplno prokázal, jak puntičkářským a perfekcionistickým tvůrcem byl - do kin putovalo nesnadno uchopitelné dílo s ojedinělým charakterem, které si okamžitě vysloužilo velmi rozporuplné recenze a namísto oscarových vavřínů sklidilo dvě nominace v rámci zbrusu nového ocenění Zlatá malina, vystupujícího jako 'antioscar'. A přestože nešlo o vyložený finanční propadák, výnosy z kin byly rovněž poněkud tristní a naprosto neodpovídaly významu, jakým se Osvícení honosí po 40 letech, během nichž se stalo popkulturním fenoménem a jedním z nejčastěji citovaných snímků v dějinách.

Jedním z problémů byl bezesporu právě obtížně vstřebatelný charakter filmu a jeho mnohovýznamové čtení. Kubrick konkrétně americké publikum podceňoval a pro tamní promítání připravil delší, 146 minut trvající sestřih, který měl lépe vysvětlit některé motivy a být celkově srozumitelnější. Jenže, stejně jako většina prodloužených verzí, tento sestřih postrádá náboj a podmanivost toho kratšího dvouhodinového, který putoval později toho roku do Evropy. Šeptanda zkrátka nebyla příliš pozitivní a co víc, 23. května 1980, kdy mělo Osvícení premiéru, stejně většina lidí nahlas mluvila o úplně jiném filmu. Ve stejnou dobu totiž odstartovala druhá část ságy z předaleké galaxie, která se v podstatě pasovala do pozice nejočekávanějšího snímku historie. Impérium vrací úder pomohlo zasadit ránu také Kubrickovu ambicióznímu a inovativnímu (Osvícení je filmem, který značně definoval a ustanovil používání Steadicamu, tedy zařízení umožňujícímu plynulý a hladký pohyb kamery) počinu, který při rozpočtu 19 milionů dolarů vycucl z peněženek publika 'pouhých' 45 milionů. I v tomto případě tedy platí, že se lidé nechali osvítit až v průběhu let.

Bratři Joel a Ethan Coenovi platí za ikonickou tvůrčí dvojici, jejichž vysoce cinefilní snímky se těší oblibě a respektu již takřka čtyři dekády. V první polovině devadesátých let, do nichž vstupovali po finančním úspěchu jejich druhého filmu Potíže s Arizonou, je však čekala série tří propadáků, které by většina jiných tvůrců v Hollywoodu neměla šanci ustát. Barton Fink s Johnem Turturrem a Johnem Goodmanem utržil při rozpočtu 9 milionů dolarů pouze 6 mega a svérázná komedie Záskok s Timem Robbinsem dokonce jen 3 miliony v USA, přičemž stála celých 25 milionů (svět to moc nezachránil a přisypal jen 12 melounů). My ale zůstaneme u jejich prvního 'devadesátkového' zářezu, který je z celé trojice zdaleka nejlepším snímkem a osobně ho řadím mezi tři vůbec nejpovedenější počiny bratrské dvojice.

Millerova křižovatka byla pro Coeny první dražší produkcí, do které studio nasypalo 14 milionů dolarů, ovšem okolnosti nehrály filmu do karet. Joel a Ethan roku 1990 přeci jen stále nebyly pevně etablovanou tvůrčí značkou a publikum se s jejich cinefilní černohumornou polemikou teprve mělo seznamovat. Snímek dorazil do kin konkrétně v září 1990 jen pár dní potom, co Martin Scorsese vyslal na drancování své Mafiány, a nezdálo se, že by diváci v tak krátké době stáli o další snímek ze zločineckého prostředí. A pokud ano, svou negativní roli mohla sehrát právě zmiňovaná specifická narativní nátura díla, kvůli níž ho docení spíše skutečně zarytí filmoví fanoušci, kteří jsou schopní odhalovat jednotlivá cinefilní pomrkávání a brnkání na starosvětské formální noty. Bohužel se tak nestalo a v době, kdy kromě Mafiánů vládl kinům především neodolatelný slaďák Duch a kdy za rohem už číhaly nástrahy malého Kevina, jenž zůstal Sám doma, se o skvělou Millerovu křižovatku nikdo příliš nezajímal a tržby se zastavily na smutných 5 milionech. A byla to rozhodně chyba, která by se měla 30 let po premiéře neustále napravovat - nejen kvůli současnému renomé režisérů, ale také kvůli nádherné kameře Barryho Sonnenfelda, tradičně skvostnému soundtracku Cartera Burwella a kvůli božím hercům v čele s Gabrielem Byrnem, jenž už lepší roli asi nikdy nedostal.

Adaptace stejnojmenného románu P.D. Jamese z roku 1992 nevznikala jednoduše, vystřídalo se na ní pět scénáristů a do kin putovala až pět let poté, co studio najalo mexického režiséra Alfonsa Cuaróna. Ten si ještě stačil odskočit k velmi prestižní zakázce a natočil nejlépe hodnocený příspěvek do světa Harryho Pottera, během čehož se scénář k Potomkům lidí opakovaně přepisoval. Produkce konečně začala roku 2005 a Cuarón byl odhodlán natáčet v Londýně, přestože se zde v červenci toho roku odehrály tragické teroristické útoky, které si vyžádaly přes 50 obětí a stovky zraněných. Tyto neblahé události ale v podstatě předznamenávaly i podtrhávaly neutěšenou auru snímku, který k futurismu nepřistupuje s vidinou úžasného sci-fi spektáklu, ale spíše vidí budoucnost optikou současných globálních problémů a krizí. Inspirován slavným filmem Bitva o Alžír, Cuarón usiloval o autentický vizuál založený na pečlivé choreografii v dlouhých nepřerušovaných záběrech, což si samozřejmě vyžádalo náročné dlouhotrvající přípravy a v neposlední řadě štědrý rozpočet, který se odhaduje v rozmezí 70 a 75 milionů dolarů.

Potomci lidí si odbyli premiéru v září roku 2006 na festivalu v Benátkách a okamžitě sklízeli nadšené ohlasy. V USA film startoval 22. prosince v omezeném počtu 16 kinosálů, načež v průběhu dalších dvou týdnů expandoval až do 1500 kin. Ovšem stalo se to, co bylo v podstatě nevyhnutelné - s matnou propagací, která nedokázala snímku vtisknout charakteristickou tvář, a s omezujícím ratingem R v zádech si na sebe chválený oscarový kandidát vydělat nedokázal a celosvětové tržby v hodnotě 69 milionů dolarů se nevyrovnaly ani vysokým nákladům. Diváci raději hromadně vyráželi na dojemné drama Štěstí na dosah s tehdejším hitmakerem Willem Smithem a především na první Noc v muzeu, která si z kin odnesla dokonce 580 milionů, a stylisticky odvážný a progresivní snímek jako Potomci lidí musel na vybudování silného renomé čekat. Dnes je považován za jeden z nejzajímavějších a snad také nejlepších filmů 21. století a těší se obrovské popularitě, kterou přiživily hlavně výnosné prodeje na domácí nosiče, z nichž na účet přibylo krásných 25 milionů dolarů. Alfonso Cuarón od té doby získal dva Oscary za nejlepší režii a potvrdil svou pozici filmaře, který publiku servíruje výhradně skvělá díla - a Potomci lidí nejsou navzdory prvotnímu smutnému přehlížení výjimkou.

Studio Warner Bros mělo roku 2005 do budoucna vskutku smělé plány, jež se projevily především v podobě dohody s tehdy velmi čerstvým studiem Virtual Studios, které investovalo do 6 filmů pod hlavičkou WB celkem 528 milionů dolarů. Jedním z těchto plánovaných projektů bylo také ambiciózní westernové drama Zabití Jesseho Jamese zbabělcem Robertem Fordem, na jehož výrobu padlo 30 milionů dolarů a které se opíralo o star-power Brada Pitta a hercovu produkční společnost Plan B. Režii obstaral nadějný filmař Andrew Dominik, jenž společně s renomovaným kameramanem Rogerem Deakinsem toužil vtisknout baladickému vyprávění velmi signifikantní stylistický rukopis a vizuální ráz. Natáčení se uzavřelo již na konci roku 2005, ale první hrubý sestřih měl údajně takřka 4 hodiny a hledání té správné verze nejenže zabralo tvůrcům spoustu času a vyžádalo si nespočet testovacích projekcí, ale také vyvolalo standardní neshody mezi režisérem a platícími hlavouny. Po naprostém krachu jejich dalších projektů Poseidon a Berlínské spiknutí navíc u Warnerů zcela upustili od nadějí, které do svého drahého filmového balíčku vkládali, a Zabití Jesseho Jamese zbabělcem Robertem Fordem (Brad Pitt měl prý ve smlouvě, že název se za žádnou cenu měnit nebude) se mohlo rozloučit s atraktivním marketingem.

Přestože se film zpětně řadí k těm nejlépe nasnímaným z tohoto století a výsledná dvouapůlhodinová verze od kritiků již v době uvedení posbírala velmi pozitivní ohlasy, tak do kina skoro nikdo nepřišel. V Americe snímek nedokázal expandovat za hranici 301 kinosálů a v součtu si odnesl jen smutné 4 miliony, přičemž zbytek světa situaci nezachránil a do kasičky přisypal pouze 11 milionů, což udělalo z kritiky oceňovaného westernu bolestivý propadák. Slabý marketing a nepřitažlivá doslovnost názvu zkrátka udělaly své a diváci za oceánem utráceli své peníze raději za Útěk do divočiny a za pokračování akční série Resident Evil: Zánik, jejichž premiéry se s Dominikovým snímkem překrývaly a jejichž zisky byly výrazně vyšší. Zabití Jesseho Jamese zbabělcem Robertem Fordem si tak muselo své fanoušky hledat delší dobu a převážně v pohodlí obývacích pokojů – z prodejů na DVD přiteklo dalších 10 milionů dolarů, což sice studiu stále nezajistilo kýžený finanční profit, ale snímek se značně vštípil do povědomí fanoušků a dostává se mu uznání za jeho precizní trpělivou režii, skvostnou kameru a skvělé herecké výkony Brada Pitta a Caseyho Afflecka.

Kultovní snímek, který se bezesporu řadí k těm vůbec nejlepším a nejprogresivnějším filmům 90. let, musel o své fanoušky rovněž zápasit. Ač by asi nikoho nenapadlo, že spolupráce Davida Finchera s Bradem Pittem a Edwardem Nortonem v jejich nejlepších letech může vyvolat nezájem publika, opak byl bohužel pravdou. A co víc, při zpětném ohlédnutí se zdají být neúspěch v kinech a celkové tristní přijetí nevyhnutelné a logické - Klub rváčů totiž spadá do té hrstky intelektuálně a myšlenkově složitých snímků, které je pro lepší porozumění potřeba vidět vícekrát, a jeho ojedinělou formální náturu bylo velmi nesnadné divákům prodat. Zatímco sám Fincher žádal rafinovanější a méně běžné prostředky k propagaci, studio raději nalilo 20 milionů dolarů do plakátů, billboardů a televizních upoutávek, které lákaly především na bojové scény. Na základě mnoha testovacích projekcí se usoudilo, že film cílí hlavně na teenagery a mužské publikum, a marketing probíhal naprosto nevhodně vzhledem ke štiplavému sociálnímu a politickému přesahu dané látky.

Rozpočet se vyšplhal na 63 milionů dolarů a blížil se nezvratný krach. O otevíracím víkendu v říjnu 1999 se sice Klub rváčů umístil na prvním místě s tržbami kolem 11 milionů, ale odcházel se smíšenými recenzemi a s kontroverzní pověstí, která diváky podle všeho spíše odrazovala. A jistě mu nepomohlo ani to, že moderátorku Rosie O'Donnell přepadla po návštěvě kina taková nenávist vůči filmu, že ve své talk show otevřeně prozradila jeho pečlivě střežené vyústění, kvůli němuž bylo rovněž velmi složité Klub rváčů předem propagovat a ukazovat výrazně více nad rámec oněch bojových scén. Zisky začaly razantně klesat a z USA film v součtu vydoloval mizerných 35 milionů dolarů. Zbytek světa sice hlásil docela hezkých 63 milionů, ale to už nic nemění na faktu, že o Klub rváčů v době uvedení odpovídající zájem zkrátka nebyl - obrovská bublina a kult se kolem snímku vytvořily až po vydání DVD edice, na níž Fincher osobně dohlížel a v níž zhmotnil celou svou vizi včetně vystřižených scén, bonusů, nezveřejněné propagační kampaně a storyboardů. Klub rváčů nakonec prokázal, že je opravdu nadčasovým, progresivním a skvělým filmem a svou širokou fanouškovskou základnu si dokázal najít, což může být pro tvůrce jistě hřejivá a zasloužená odměna.

Příběh tohoto milovaného plecháče, který se naposledy zaskvěl před publikem v popkulturní baště Ready Player One, začíná už roku 1993. Tehdy se společnost Warner Bros rozhodla vydat do boje s Disneym a založila vlastní divizi pro výrobu animovaných celovečerních filmů. Prvním počinem v tomto duchu pak byl úspěšný Space Jam, který kombinoval animaci s reálným prostředím a herci. Druhý projekt, kterým byl ambiciózní Kouzelný meč - Cesta na Camelot s rozpočtem 80 milionů dolarů, však naprosto propadl a předem zajistil tvůrčí svobodu Bradu Birdovi, který pro studio začal chystat svého Železného obra.

I když s tou tvůrčí svobodou to bylo trochu složitější - je pravda, že po zmíněném drahém propadáku si u Warnerů uvědomili, že soupeřit s etablovanou divizí studia Disney na poli animovaných filmů nebylo zrovna nejlepším nápadem, a debutující Brad Bird měl se svým nepříliš zkušeným týmem volnou ruku. Jak na to sám režisér později vzpomínal: "Utratili mnoho peněz na ne úplně dobře uchopených projektech a v podstatě opouštěli jeviště. A bylo levnější nechat nás film dokončit nežli ho sešrotovat. Neměli směrem k nám vlastně žádná očekávání. Skvělé na tom bylo, že dokud jsme film výkonně produkovali, nechali nás na pokoji. A hrozné na tom bylo, že když přišel čas na to, abychom to vypustili do světa, nechali nás tak trochu také na holičkách."

Rozpočet filmu byl 48 milionů dolarů, tedy o dost méně, než bylo u velkých animovaných produkcí zvykem, a Bird měl se svým týmem také málo času na dokončení. Studio zkrátka po předešlých zkušenostech moc nevěřilo v úspěch a Železný obr nedostával včasnou propagaci, jakou by si zasloužil. Veškerý marketing místo toho cílil na vzývaný hit Wild Wild West, což byla další obrovská chyba Warnerů. Až po nadšených reakcích z testovacích projekcí, které proběhly v dubnu 1999, si studio uvědomilo, že srpnová premiéra bez pořádné reklamní kampaně může být osudovým zaváháním, ale tehdy zřejmě chyboval i sám Bird, který posunutí premiéry odmítl. 6. srpna 1999 se tak fantasticky recenzovaný Železný obr podíval do kin, ale skoro nikdo o něm nevěděl. V drtivé konkurenci houfně navštěvovaných snímků jako Prci, prci, prcičky, Záhada Blair Witch a hlavně Šestý smysl se neortodoxně pojatý animák z dob studené války úplně ztratil, v Americe vydělal pouhých 23 milionů a ve zbytku světa jen 8. Takový výsledek lze klást za vinu především laxnímu přístupu studia, nerozpoznání výrazných kvalit a ve finále také bojácnosti mladého Brada Birda, který odmítl odklad premiéry z obav, že se pak film do kin nepodívá už vůbec.

Studio však nechtělo udělat stejnou chybu dvakrát a Železného obra mohutně propagovalo před vydáním na video a DVD, díky čemuž se značně zvýšilo povědomí o tomto pozoruhodném snímku, který se konečně mohl stát kultovním a milovaným - pro svůj nádherný srdceryvný příběh a nezapomenutelné zpracování atakující i představivost a poetiku Hayaoa Miyazakiho si nic jiného ani nezaslouží.

Nelze jmenovat vhodnější případ slavného filmu, jehož vznik lemují nekonečné spory mezi režisérem a studiem ohledně výsledné podoby. A těžko rovněž najít jiný snímek, který v kinech pravděpodobně propadl také kvůli tomu, jak neotřele, progresivně a překvapivě na publikum působil. Volná adaptace románu Philipa K. Dicka Do Androids Dream of Electric Sheep? z roku 1968 se od začátku setkávala s nepochopením a odporem - ať už ze strany studia (distributorem nebyl nikdo jiný než zde hojně zmiňovaní Warneři), které průlomovou vizi Ridleyho Scotta zcela znásilnilo a pozměnilo, nebo ze strany fanoušků i kritiků, kteří mohli čekat cokoli, jen ne deštěm smáčený dystopický neo-noir s minimem akčních scén a s hrdinou, který se opakovaně nachází na kolenou. Ostatně i sám Harrison Ford na vrcholu své slávy s režírujícím Ridleym Scottem spíše bojoval, stejně jako dodnes s odporem vzpomíná na voice-over, který ho v rámci přetáček producenti vyloženě donutili odříkat a který se stal zřejmě nejvíce vysmívanou částí té verze, jež 25. června roku 1982 putovala do kin a mimo jiné disponovala happyendem. A že nejde o jedinou verzi - jen v době vydání vznikla kromě té americké, zvané nejčastěji 'Domestic Cut', ještě jedna mezinárodní, která obsahovala více akčních sekvencí.

Jak se asi dalo očekávat, v kinech šlo o propadák, na němž větší část kritiků nenechala nit suchou, a při rozpočtu 28 milionů dolarů vrátila Amerika milionů jen 32. Diváky Blade Runner nezajímal a představoval pro ně neuchopitelný prožitek - především v porovnání s rodinným E.T. Mimozemšťanem od režisérské megastar Stevena Spielberga, který si odbyl premiéru jen dva týdny před replikanty a stal se suverénně nejvýdělečnějším filmem roku (a bez započtení inflace dokonce nejvýdělečnějším filmem vůbec). Diváky ale bral Ridleymu Scottovi (byť je příhodnější napsat studiu, které jeho práci pošramotilo) také horor Poltergeist (rovněž produkovaný a částečně režírovaný Spielbergem) nebo Star Trek II: Khanův hněv.

Blade Runner si však přesto stihl rychle vybudovat až fanatickou základnu fanoušků a v průběhu osmdesátých let se stal mimo jiné jedním z prvních filmů vydaných na VHS - mnoho diváků a kritiků si ho pustilo znovu a začalo oceňovat jeho unikátní formální pojetí, které bylo v době premiéry nepochopeno. Roku 1992 byla konečně vydána verze známá jako Director's Cut, která například odstranila Fordův kritizovaný voice-over a více rozebrala interpretačně vyzývavou linii s jednorožcem, a nakonec roku 2007 vznikl pod dohledem Scotta finální a podle většiny hodnotitelů také nejlepší sestřih Final Cut. Dnes je Blade Runner považovaný za jeden z vůbec nejvlivnějších sci-fi filmů, ale taková pověst se v tomto případě věru nerodila snadno.

Prvotního odmítání a nepochopení se dočkal také další významný snímek, který měl premiéru 25. června 1982. Věc Johna Carpentera je nyní řazena mezi vůbec nejvlivnější a nejděsivější horory 80. let a stala se kultovním a často reprízovaným filmem, který opět posunul některá obrazová tabu a odvahu hororových tvůrců. Tento poctivý kus filmařiny, založený na divácké nejistotě a strachu z neznámého a na praktických efektech a maskách, neměl v době uvedení na růžích ustláno, sotva se mu povedlo zalepit svůj patnáctimilionový rozpočet (z něhož rovnou 1,5 milionu padlo na masky a efekty) a kritici ho nešetřili a sepsuli ho pro jeho nihilismus, zvrhlost a nudnou béčkovost. John Carpenter, pro něhož šlo o první větší studiový projekt, upadl po tomto neúspěchu na pár let v Hollywoodu v nemilost - a to vlastně jen kvůli celkem nešťastné shodě okolností.

Režisér nesmírně úspěšného Halloweenu neměl, stejně jako studio Universal, důvod k obavám, že by publikum jeho další temný a násilný počin odmítlo - měl solidně etablované jméno a adaptoval kvalitní knižní předlohu, kterou již úspěšně zpracoval Howard Hawks roku 1951 filmem Věc (v originále The Thing From Another World). Ale chyba látky - zájem o temné hororové příběhy se po přelomu osmdesátých let v americké společnosti poněkud vytrácel a ve značně uvolněnější éře žádali diváci spíše pozitivní filmy na odreagování, jaké nacházeli například u George Lucase a Stevena Spielberga. A právě druhý jmenovaný vypustil v tu samou dobu do našeho světa roztomilého přátelského mimozemšťana, který si získal podstatně větší sympatie nežli zákeřný a odporný padouch z Věci. A aby toho nebylo málo, tak léto 1982 nabídlo sci-fi trháků požehnaně - za všechny stačí uvést tituly jako zmiňovaný Star Trek, Tron, druhý Mad Max či Blade Runner. Vedle nich navíc Věci nenahrával ani její eRkový rating, který zamezil vstupu do kinosálů potenciální mohutné cílovce, tedy mladým teenagerům (Poltergeist oproti tomu obdržel smířlivý rating PG a ratolesti na něj mohly vesele vyrazit z rodiči).

Věc v kinech vydělala pouhých 19 milionů dolarů a stala se až 42. nejvýdělečnějším snímkem roku, přičemž i nenávistné recenze při zpětném ohlédnutí jasně ukazují, že publikum na takový zážitek nebylo připraveno a zkrátka ho nerozdýchalo. Zatajovat dech v pozitivním smyslu začali diváci a kritici až s odstupem let a díky opakovaným projekcím na videu, DVD a v televizi. Jak se posunul cit pro posuzování obrazové stránky, tak se také razantně přehodnotila kvalita Věci, která byla zkrátka nadčasová a snad až příliš odvážná. Takový Quentin Tarantino by mohl vyprávět.

Pokud diváci na databázích hodnotí jako nejlepší snímek všech dob Vykoupení z věznice Shawshank, pro kritiky jím bude s největší pravděpodobností životní počin Orsona Wellese, kterým navždy změnil a ovlivnil povahu klasické hollywoodské kinematografie a filmového stylu jako takového. Občan Kane znamená pro mnoho cinefilů totéž, co Bible pro křesťany, a stejně jako většina progresivních a inspirativních děl to neměl v době uvedení vůbec jednoduché. Jenže důvod jeho finančního neúspěchu a tehdejšího nezájmu je především z pohledu dneška poněkud absurdní a smutný a stojí za ním jeden mocný a bohatý muž.

Přestože mladý Orson Welles předtím žádný film nenatočil a uznání sbíral za svou divadelní činnost, na konci třicátých let se o něj studia doslova prala - mohlo za to v prvé řadě jeho rádiové vysílání Války světů, které prezentoval jako skutečnou aktuální událost, čímž jednak způsobil značnou společenskou paniku, jednak přesvědčil hollywoodské hlavouny, že disponuje vzácným nadáním pro zaujmutí mas. Nakonec ho ulovilo tehdy mocné studio RKO a Welles dostal naprostou tvůrčí svobodu, což bylo v té době zcela nevídané. Vysněná adaptace románu Josepha Conrada Srdce temnoty, kterou chtěl natočit celou na ruční kameře, mu kvůli vysokému rozpočtu nevyšla (a nakonec ji vzkřísil až Francis Ford Coppola se svou Apokalypsou), a tak přišel na řadu kvazi-biografický příběh Charlese Fostera Kanea. Příběh, který nejen absorboval neuvěřitelný Wellesův talent a ukázal vůbec nejprogresivnější formální uchopení té doby, které obyčejní diváci jen těžko pobírali, ale také zčásti vycházel z životní pouti skutečného konglomeráta a milionáře Williama Randolpha Hearsta, který proti Občanu Kaneovi, jenž ho údajně tak negativně vykreslil, spustil štvavou mediální kampaň. A ukázal přitom svou rafinovanost, když od pomluv a znevažování chystaného snímku ve svých novinách přešel k úplnému zákazu jakékoli zmínky o Wellesově filmu. A tak se nevyhnutelně stalo, že když se Občan Kane v prvním květnovém týdnu roku 1941 premiérově uváděl napříč USA, návštěvnost byla mizerná - ve městech se ještě nějací diváci našli, ale v odlehlejších končinách o filmu nikdo moc nevěděl. Některé rozsáhlé řetězce kin pak ze strachu před mocným Hearstem na promítání snímku raději rovnou zanevřeli a 'Nejlepší film všech dob' skončil na neuspokojivém zisku 1,6 milionu dolarů a se ztrátou přibližně 160 tisíc (jen pro porovnání, druhý nejoslavovanější snímek té doby, megalomanský Jih proti Severu, vydělal jen v Americe 198 milionů). Cinefilové a filmoví historici však na odkaz Občana Kanea rozhodně nezanevřeli a své naprosto výsadní postavení si tohle kinematografické 'Poupě' nakonec zaslouženě vybojovalo, podobně jako výše zmínění souputníci.

Napadají vás další příklady skvělých a kultovních snímků, které v době premiéry paběrkovaly a nikdo o ně nejevil přílišný zájem? Neváhejte rozšířit obzory a podělit se o názory a vědomosti do diskuze.