Slavné propadáky: Blade Runner - kult, který se zrodil z deprese a nepochopení

V dnešní době už se obtížně věří tomu, že jedna z nejlépe hodnocených sci-fi všech dob, kterou velebí i ti nejnáročnější diváci, platila svého času za průšvih. Verze uvedená v roce 1982 do kin propadla na celé čáře u kritiky i diváků. Přes evidentní potenciál působil výsledek rozpačitě a studio Warner Bros. se k celé věci nechtělo příliš vyjadřovat. Mělo důvod. Právě ono bylo skutečným režisérem sestřihu, jenž tehdy putoval do kin po celém světě.

Vraťme se ale na začátek celého projektu. Původně Blade Runner produkovala společnost Filmway. Snímek měl být velmi volnou adaptací románu Philipa K. Dicka a téměř celý se odehrávat v interiérech, což umožnilo snížený rozpočet. Když nabídka přistála na stole Ridleymu Scottovi, příliš nadšení neprojevil. Měl za sebou Vetřelce a nechtěl se vracet do žánru sci-fi. Záhy mu však zemřel starší bratr Frank, což znamenalo upnutí se na práci a přijmutí nabídky (to vedlo k legendární depresivní atmosféře filmu).

Do projektu se Scott ponořil s možná až přílišnou vervou. Hned zkraje nechal přepsat scénář do výrazně obsáhlejší (chápejte exteriérovější) podoby, díky čemuž muselo do projektu vstoupit studio Warner Bros.. Scott příliš nerespektoval varování, aby držel věci na uzdě. Sice přistoupil na levnější noční natáčení, na druhou stranu často točil mnohem více záběrů, než bylo třeba. Scottova posedlost vizuálem brzy nelezla na nervy jen studiu, které s nervozitou sledovalo rostoucí rozpočet, ale i jeho spolupracovníkům.

Scott se totiž natolik upnul na vizuální stránku filmu, výpravu a detaily okolo, až prakticky ingornoval vše ostatní. S herci například vůbec nemluvil o tom, jak by měli pojmout své postavy. Největší problém s tím měl perfekcionistický Harrison Ford. Ten prý celou dobu natáčení Blade Runnera netušil, jestli je jeho pojetí postavy ve shodě se Scottovým a po natáčení rozčíleně prohlásil, že už s ním nikdy nechce dělat. Aby nebylo pozitivní nálady málo, rozladil si Scott celý štáb prohlášením pro anglické noviny, že raději natáčí v Anglii než v Americe. Mezi štábem si film získal přezdívku "Blood Runner".

Když bylo konečně hotovo, první verze (takřka čtyřhodinová!) nebyla prý pro diváky dostatečně srozumitelná. Proto vznikl nápad na dodělání voiceoverů, které vysvětlovaly Deckardovy myšlenkové pochody. S tím hlasitě nesouhlasili Ford i Scott, ve Warner Bros. si ale stáli za svým. Scott se se studiem kvůli tomu pohádal způsobem, že byl z finálního sestřihu odvolán a Ford vše nadaboval s nechutí (kolují zvěsti, že vnitřní monology úmyslně špatně namlouval, neboť doufal, že když to odflákne, studio je nepoužije). Verze s voiceovery byla uvedena v roce 1982 do kin a po právu propadla. Působila zmateně, nedotaženě a voiceovery absolutně nefungovaly. Studio též dodalo optimistický konec, který odporoval původní atmosféře filmu.

V roce 1990 Warner Bros. krátce umožnili promítání dvou 70mm kopií pracovní verze filmu, které nesly označení Director's Cut. Scott se rozčílil a veřejně odmítl, že by se jednalo o režisérský sestřih (šlo o hrubý sestřih bez hudby). Na základě toho vznikl v roce 1992 skutečný Director's Cut, tentokrát již pod Scottovým vedením. Jakkoli byl Scott s touto verzí spokojenější a došla výrazně lepších ohlasů (zmizel voice-over a happy end, přibyl jednorožec a ještě pár detailů), Scott ji neoznačil za svou kompletní vizi. Díky pracovní vytíženosti na ni totiž neměl tolik času, kolik potřeboval.

Kompletní vize přišla až v roce 2007 sestřihem Final Cut, který se od předchozích verzí liší dobrými třemi desítkami úprav (vyšla společně s ostatními i v našich končinách). Fanoušci tak konečně dostali Blade Runnera takového, jaký měl být podle Ridleyho Scotta od počátku.

Je bez debat, že Scott si za problémy mohl do jisté míry sám. V době natáčení nebyl zrovna mistr kompromisů a koho mohl, toho vydráždil. Na druhou stranu projevilo studio ohromné nepochopení točené látky a udělala sestřih „pro blbce“, který svým vysvětlováním každé druhé scény otravoval naprosto všechny. Můžeme být jen rádi, že měli ve Warner Bros. dostatek sebereflexe, aby snímku dali šanci v pořádném sestřihu. Kdyby se tak nestalo, přišli bychom o dost možná nejlepší sci-fi všech dob. Scottovi každopádně (naštěstí) původní neúspěch nijak zvlášť neublížil. O zajímavé projekty neměl nouze, nejspíše i proto, že jakkoli byl Blade Runner dějově kritizovaný, z hlediska vizuálu formoval Scotta jakou jedinečnou osobnost.

Blade Runner zkrátka neměl cestu na filmový Olymp vůbec jednoduchou. Všechny problémy se ale paradoxně (minimálně pro filmového diváka) vyplatily. Právě ona pověst "nedokončeného" filmu pomohla tomu, že studio nemohlo hlasitý zájem fanoušků ignorovat. Scott mohl vše dotáhnout do maxima a jakkoli byl vynikající již sestřih z roku 1992, Final Cut je opravdový majstrštyk. Blade Runner je právoplatná klasika, jež se pro mnohé své tvůrce stala hotovou noční můrou. Ale tak už to tak bývá, že ti nejlepší se někdy musí zrodit v bolestech. V tomhle případě to trvalo dlouhých 25 let.